9x v doteku s vizí

Vize doktora Šafránka

Pokud si vybavíte jeden z dílů „básnické série“, film Jak básníci neztrácejí naději, snad si vzpomenete, jak jeden z hlavních hrdinů Štěpán Šafránek (roli ztvárnil Pavel Kříž) vyhrál konkurz na ředitele nemocnice. Bylo to v pozdějším kontextu Pyrhovo vítězství. Cestu k němu mu otevřela „očekávaná“ odpověď na záludnou otázku výběrové komise „Jaká je vaše vize?“ Přestože se Štěpán zodpovědně na výběrové řízení připravoval, stačila mu k úspěchu opakovaná rada souseda, přítelkyně a kamaráda, kterou dostal cestou k pohovoru – „Levně nakoupit, draze prodat a pozdě platit faktury.“ Zdánlivě humorná odpověď může být (a snad i stále je) pro mnohé lákavým podnikatelským a manažerským konceptem.

Osobně jsem se v začátcích budování tržního hospodářství v Československu setkal s důsledky takové vize. S kamarádem jsme byli zapojeni do projektu Ministerstva průmyslu a získávali podniky a shromažďovali data v celorepublikovém programu vzájemných zápočtů závazků a pohledávek. Jeho cílem bylo oddlužit firmy a restartovat znovu jejich podnikání. Pro nás to byla zajímavá zkušenost. Vize oddlužení však byla naplněna je krátce, časem opět zvítězil „koncept Šafránek“.

V případu filmového Šafránka i projektu oddlužení lze vnímat jistou zamlženou vizi – obraz možného stavu prosperity nemocnice či naší ekonomiky. Vize jsou o prosperitě, ideálech, moci, kráse… Osobně vizi pociťuji jako obraz, který co nejplastičtěji popisuje a ztvárňuje základní obrysy i konkrétní detaily budoucího žádoucího a vytouženého stavu či situace. Pro jednotlivce i určitou společenskou organizační jednotku (rodinu, firmu…). Vize vždy představuje naději. Tu je škoda ztratit, i když je to mnohdy snadné. Nejen pro básníky.

Vision Board jak puzzle

Máte doma v knihovně knížečku nazvanou Tajemství (The Secret) od Rhodny Byrne?  Kniha i následný film, vzedmuly vlnu zájmu o kontroverzní fenomén, nazvaný Zákon přitažlivosti. V cestě za vizí zpopularizovaly i jednu praktickou pomůcku – Vision Board. „Nástěnku“ s vizualizovanými obrázky, fotografiemi či texty, představujícími prvky vytoužené budoucnosti. Věřím, že z pohledu toho, jak funguje náš mozek a vizuální vjemy (zejména pro tzv. vizuální typy), má Vision Board význam. Proč?

Připomíná mi jednu analogii, s níž pracuji na seminářích. Vozím několik sad puzzle. Účastníci ve skupinách mají za úkol jej složit co nejrychleji. Všem skupinám dám stejné puzzle, ovšem zpočátku nikdo neví, že nepanují úplně stejné vstupní podmínky. Jedna skupina má předlohu (obrázek) puzzle, jiná předlohu nemá, event. další skupina má předlohu, která není správná (má odlišný obrázek od dílků puzzle). Drtivá většina vítězů takového skládání puzzle se rekrutuje ze skupin, které mají předlohu. Následná diskuse s účastníky, se kromě jiného týká role předlohy/obrázku. Pro mě je to obraz vize, cílového stavu, kterého můžeme, máme-li správné dílky, dosáhnout. Čím plastičtější a barevnější předloha je, tím lépe. Mít vizi pouze blankytně modré oblohy bez mráčku, jako předlohy pro puzzle s několika sty dílky by zřejmě nepomohlo. Skládáme puzzle „jen“ s 54 dílky. Vesměs se účastníci shodují v hypotéze, že čím větší počet dílků a velikost složeného obrazu, tím je role předlohy důležitější. Myslím, že totéž platí pro velikost a složitost organizací a důležitost jejich vize a cílů.

Ve hře i v životě jsou zcela určitě i jiné faktory pro úspěch ve „skládání puzzle“ (zkušenost, spolupráce, dělba rolí v týmu, pořádek apod.), ale držme se významu předlohy a jejího obrazu. Vyplývá z toho pro vás nějaký závěr a doporučení? Jaké? Jaká je předloha vašeho životního puzzle? Jaké puzzle skládáte ve firmě?

Vize minulosti?

Před několika roky jsem seděl u předsednického stolu na konferenci v Čechách. Téma bylo velice zajímavé – excelence. V rámci plenárního vystoupení měl prezentaci generální ředitel (nejmenovaného) podniku. Zaskočil nejen mě, když v jedné části své prezentace promítl obrázek s vizí firmy, přečetl ji a poté okomentoval slovy: „A této vize jsme my před třemi lety dosáhli.“

Měl být na co pyšný. Přirozeně však vyvstala otázka „Aha, a co dál?“

Jedno z mých přesvědčení je, že vize se týká budoucnosti, budoucího stavu. Je obecnější, než konkrétní (SMART) cíl. Je to nasazená laťka k jejíž dosažení se potřebujeme odrazit a vyskočit (pro orientované na výkon). Nebo místo/stav k němuž chceme dojít (pro vyznavače „cesty“), případně již zmíněný obraz, který chceme postupně poskládat (pro vyznavače puzzle a logických her).

Dosažená/naplněná vize přestává být vizí. Zde je hranice mezi tím, kdy do puzzle umístíte jeden z dílků, a pořád máte před sebou nedotvořený obraz a situace, kdy umístíte dílek poslední, kdy do sebe vše zapadne a obraz je hotov. „Vize minulosti“ z tohoto úhlu pohledu nedává smysl. Vize pro mě vždy zůstane v duchu bájné kněžny Libuše – „Vidím město veliké…“ – pohledem vpřed v čase i na cestě.

Vize může být i „plovoucí“, oživovaná, doplňovaná, košatící. Má-li jít o „vizi minulosti“ umím si představit vytvoření obrazu o předcích a jejich životě apod. Na tomto obrazu pracuji jako na vědomí vlastních kořenů (www.genea-friedel.blogspot.cz). Nenazval bych jej vizí, byť jsou naše kořeny nedílnou součástí našich životů a odrazovým můstkem k vizi.

Existuje podle vás i vize minulosti? Co když je vize naplněna, je jí dosaženo? Co pak? V jakých situacích se vám stírá rozdíl mezi vizí a cílem? Jakou roli hraje minulost pro budoucí vizi?

Tvorba podnikové vize – buďte mistry

MBA (Master of Business Administration) je, alespoň podle názvu o „mistrovství“. Na toto téma jsem zde napsal článek 10.6.2015. Mívám pro studenty v programech MBA přednášky a čtu i hodnotím jejich seminární práce. K širšímu tématu strategického řízení patří také „tvorba podnikové vize“. Diskuse k vizi nevedeme ve stylu, zda vize ano či ne, spíše se bavíme nad mírou zapojení lidí v organizacích do její tvorby a formulování. Diskutujeme i o důležitosti „dílčí vize“, tedy vize různých organizačních jednotek ve struktuře podniku a synergii vizí pro naplnění celkového obrazu budoucnosti podniku.

S určitou nadsázkou by se absolventi MBA studia měli stát „mistry“ – i ve tvorbě podnikové vize. Záleží, zda jsou o tom přesvědčeni a je to jejich hodnotou ve chvílích, kdy jsou v roli studentů. Připomíná to pyramidu neurologických úrovní Roberta Diltsa. Její obrázek najdete v článku Kvalita leadershipu a leadership v kvalitě (publikován 10.11.2017) a níže v textu. Je to typická ukázka toho, jak jsou propojeny

• role
• hodnoty
• přesvědčení

Spodní úrovně pyramidy (prostředí, chování, schopnosti) jsou také ovlivněny – skrze naše přesvědčení. Při tvorbě vize vycházíme z prostředí, které nás obklopuje, našeho aktuálního chování a schopností. Poté s sebou neseme vytvořenou vizi a tyto úrovně můžeme zpětně přetvářet. V seminárních pracích manažerů – studentů MBA, je tento pohyb v drtivé většině případů patrný. Kouzlo, tajemství a rozdíly spočívají v neurologické úrovni, které se student/manažer dotkne jako úrovně, pro něj v daný moment nejvyšší.

Má domněnka a přesvědčení jsou v tomto ohledu jednoznačné. „Mistři“ se dokáží dotknout vize prostřednictvím své identity. U podnikové vize manažery může omezovat, že se mnohdy pustí do utváření a formulování vize „pouze“ na úrovni svých manažerských rolí (viz. Obrázek: Diltsovy pyramidy).

Vize na vrcholu – integrované „já“

Celistvost je dle mého názoru důležitou součásti identity. Robert Dilts vidí nad identitou na vrcholu své pyramidy přesah – spiritualitu, vyšší smysl a účel věcí. Stephen Covey vnímá integrované „já“ prostřednictvím vnitřního zápalu (The Fire Within), v němž se propojují čtyři potřeby – fyzická (žít), sociální (milovat), duševní (poznávat) a duchovní (zanechat odkaz).

Absolvoval jsem před několika lety rituál „Vision Questu“. Při něm jsem ještě hlouběji poznal, co je to identita a integrita v dotyku s přírodou, se všemi smysly a živly. Hledat vizi na vrcholu Diltsovy pyramidy, osvobozen od jednotlivých rolí (a mnoha dalších věcí a civilizačních vymožeností) je vzrušující.

Obr. 1 – Pyramida neurologických úrovní a vliv na vizi díky našim přesvědčením, hodnotám a rolím. Vlastní zpracování podle Roberta Diltse.

Moje uvědomění, se více než kdy jindy, projevilo jako „smyslů-plnost“ existence. Při několikadenním pobytu v přírodě, o samotě, mimo civilizaci jsem vnímal intenzivně, co jsem viděl (les, vodu, trávu, kameny, hmyz…), cítil jsem vůni toho všeho, slyšel zvuky šumící řeky, deště, větru v korunách stromů. Na své si přišel také hmat, vjemy při dotecích s vodou, kameny, půdou či stromy.

Integrované „já“ potřebuje pro svou celistvost i poslední z našich smyslů – chuť. Smysl, který známe a provokujeme často dobrým jídlem a pitím přes naše chuťové buňky, má i svou analogii – CHUŤ K ŽIVOTU. Zdá se, že chuť k životu není pro mnoho lidí samozřejmá, ani automatická. Uvědomit si to, nám pomůže např. zpětná vazba. Stephen Covey tuto podstatu shrnuje ve svém návyku 2 – Začínejte s myšlenkou na konec.

Podobná je analogie smrtelné postele. (Znovu)nalezení identity a vize má smysl a je smyslů-plné. V každém dospělém věku. O tom, že se nám to ne vždy a všem daří, svědčí kniha australské spisovatelky, zpěvačky a učitelky Bronnie Ware. Český překlad má název „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“. Autorka čerpala z výzkumu a rozhovorů s umírajícími lidmi, jejichž často nenaplněná vize se uzavírala. Zde je pět nejtypičtějších věcí, kterých litujeme:

• Škoda, že jsem neměl(a) odvahu žít podle svého a ne tak, jak ode mě očekávali ostatní.
• Neměl(a) jsem pracovat tak tvrdě.
• Škoda, že jsem neměl(a) dost odvahy, abych dal(a) najevo své city.
• Škoda, že jsem nezůstal(a) ve spojení se svými přáteli.
• Škoda, že jsem si nedovolil(a) být šťastnější.

Co se vám v tuto chvíli honí hlavou? Je vaše vize „na vrcholu“, týká se vaší identity? Může být smysluplnou „univerzální vize“, vzniklá díky poučení se z těchto pěti bodů? Vypadá asi takto:

• Mít odvahu žít podle svého.
• Pracovat chytře, ne tvrdě.
• Dávat najevo své city.
• Být ve spojení se svými přáteli (neviděl bych za tím Facebook).
• DOVOLIT SI být šťastný.

Ještě lépe vynikne v první osobě jednotného čísla. Do ní se tyto věty převeďte sami. A pak si je nahlas přečtěte. Nalepte si je na zrcadlo… Dovolte si to!

Vize a ti, kdo „ví, že…“

Můj učitel Brian Tracy rád zdůrazňuje ZBT – Zero-based Thinking, myšlení od nuly. Spočívá ve všetečné otázce, s níž můžeme hodnotit správnost svých rozhodnutí:

„Kdybych v okamžiku rozhodnutí věděl, co vím teď, učinil bych stejné rozhodnutí znovu?“

Říká se, že člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky. A také, že po bitvě je každý generál. Někdy ovšem zlehčování nemusí být na místě. Odpovíme-li si na výše zmíněnou otázku „ano“, můžeme směle pokračovat v tom, abychom dosáhli toho, pro co jsme se rozhodli. A pokud je odpověď na zmíněnou otázku „ne“? Doporučení zní: vrátit se do bodu nula a vyvarovat se, aby daná situace nastala. Pokud už situace nastala, pak ji co nejrychleji opustit.

Spojení „vize“ a „ví, že“ vypadá jako slovní hříčka. Ale zkuste si vzpomenout na nějaká vnuknutí, která vám přinesla vhled typu „Prostě to vím!“ Bez debat. Bez diskuse. Tečka. Přesvědčení „jako blázen“. Takový vhled bývá spojen s nějakou vizí, obrazem a rozhodnutím. Jsem si jist, že v drtivé většině případů, pokud jednáme v souladu s nutkavým přesvědčením „prostě to vím“, bude každá pozdější odpověď na výše položenou otázku „od nuly“ vždy „ano“.

Vím, že jsem se mnohokrát v minulosti takovým vhledům bránil. Ale také vím, že když jsem takovým vnuknutím věřil a jednal v souladu s nimi, dobře to dopadlo. Věřím, že nás je takových spousta.

Udělejte si test svých přesvědčení. Vezměte kus papíru, deník (ne textový editor), pero, tužku (ne klávesnici) a nadepište si stránku

„Prostě vím, že…“

Nechte bouřit svou mysl. Pište všechny odpovědi bez cenzury. Ty spontánní budou jistě pravdivé. Stačí první tři minuty. Pak si napsané zhodnoťte otázkou – Jaký vliv toto přesvědčení má na mou vizi?

Vize vůdců – osobní lídr a osobní lídrovství

Vůdce. Má zkušenost říká, že to slovo nevyvolává příliš pozitivní emoce. Pak není jednoduché se slovem vůdce zacházet. Přijatelnější je vůdčí osobnost nebo počeštělé a sportovní lídr. O tomto Babylonu jsem se zmiňoval v článku, publikovaném 10.11.2017 (Kvalita leadershipu…).

Lídra či vůdčí osobnost obvykle spojujeme s nějakou ideou, myšlenkou, vizí. Spojujeme jej s vedením (někoho). Ortodoxní autoři tvrdí, že pokud není následovník (vedený), není lídr. Osobně s tím nesouhlasím a myslím, že je to další z pastí úrovně „rolí“ v Diltsově pyramidě. Lídr jako role v organizačním uspořádání následovníky potřebuje.

Osobní lídr je pro mě člověk, který je s nadsázkou „tvůrcem i následovníkem své vize“ či vůdčí ideje, vycházející z jeho vlastní identity. Dokáže pro ni strhnout sám sebe (spojení s identitou je autentické), je si jasně vědom důsledků sledování a naplňování této vize a přijímá za tyto důsledky odpovědnost. Proces uvědomování si a utváření své osobní vize, její vědomé následování či naplňování a vědomí i přijímání důsledků, to je osobní lídrovství, proces nesnadný, leč osvobozující. Vím, že „škatulkování“ nepomůže vyřešit pestrost, kdy jakákoliv vize může být z nějakého úhlu pohledu, z hodnotové, etické nebo kulturní základy vždy někým považována za negativní event. zavrženíhodnou.

Podstatná je však esence oné vůdčí hybné síly. V tom je pro mě lákavé, inspirující, vzrušující a vyzývavé odhalovat a rozdmýchávat tuto esenci v sobě i druhých a pracovat s ní. Osobní lídr s touto esencí zachází ve prospěch svůj a ostatních. Jak stylem „zevnitř ven“, tak i „zvnějšku dovnitř“. Osobní lídrovství je naše, každého z nás. Nelze jej někomu svěřit, delegovat. Ovšem, můžeme se jej vzdát (se všemi z toho vyplývajícími důsledky). Někde jsem četl větu, kterou bych parafrázovat takto:

„Pokud si na cokoliv stěžuji, vím, že existuje lepší možnost, avšak JÁ nejsem ochoten podstoupit nutné riziko (opustit zónu pohodlí…) a této lepší možnosti dosáhnout.“

Před časem jsme s manželkou byli na Velkém Javorníku v Beskydech. Od srpna 2013 tam stojí stylová rozhledna. A je z ní opravdu krásný výhled či rozhled, což není bohužel u rozhleden vždy standard. Výhled a rozhled považuji za jednu stranu mince, zvané VIZE. To už známe od kněžny Libuše na hoře Říp a jejího výhledu a vize. Pro někoho z nás může tento přístup k vizi představovat „výkonnou část“. Dosáhnout takového rozhledu a výhledu, který přinese radost, krásu a potěchu smyslů, to vyžaduje porci energie (= vylézt na kopec, zdolat schody na vrchol rozhledny…). Perspektiva výhledu „směrem ven“, znamená, že vidíte dopady a důsledky vynaložené energie při naplňování vůdčí ideje. Věřím, že pro řadu z nás, může zmíněná esence vůdčí hybné síly být otiskem tohoto výhledu a rozhledu. To je v souladu s vizí na vrcholu, vizí v úrovni vlastní identity pyramidy neurologických úrovní. Nad identitou je to, co nás přesahuje. „To“ k nám často proniká při výhledu a rozhledu (krajina, moře, oceán, hvězdná obloha…). Vize může přijít, dotkneme-li se vlastní identitou tohoto přesahu při dobrém výhledu a rozhledu. Má osobní zkušenost to potvrzuje.

Jiný pohled na vizi, který utváří rovnováhu je „vhled“ (výhled dovnitř). Vědomí bohatého vnitřního světa a jeho krásy a rozsahu. Naše esence vůdčí hybné síly je pak otiskem tohoto vnitřního vhledu. Opět je to v souladu s vizí na vrcholu. Naše identita se dotýká toho, co nás přesahuje uvnitř („jak nahoře, tak dole“). Pro některé z nás, je „dotknout se sám sebe uvnitř“ stejně energeticky náročné, jako vyšlapat cestu na kopec a na rozhlednu. Mou osobní zkušeností byla např. samota a izolace během Vision Questu (introverti to mají snazší). Dotkl jsem se sám sebe, smysly byly zbystřeny a vše bylo smyslů-plné z jiné perspektivy.

Osobní lídr dokáže najít rovnováhu mezi výhledem a vhledem. Vědomě, autenticky, sám za sebe, srdcem.

Když se nad tím zamyslíte, považujete se za lídra (gender korektnost využívá slova „lídryni“? V čem jste sami sobě lídry? Volíte spíše vhled nebo spíše rozhled? Co/kdo vás inspiruje? Co/koho následujete?

Obr. 2 – Co vidíte? Pozor na klamné vize, pravda nemusí být jen jedna. Mnohdy rozhoduje úhel pohledu.

Vidíte „tvorbu“ nebo „osud“?

Při čtení různých knih, rozhovorech s lidmi (a jejich rolemi), pátrání po osudech předků, jsem nabyl zjednodušeného dojmu, že lze vystopovat dva způsoby naplňování vize. Oba jsou smysluplné, neboť vždy dávají smysl tomu, kdo je sleduje.

Tvůrci

Jeden z přístupů je o tvorbě, utváření, dotváření, vylaďování… Titulek – „tvorba vize“. Z nekonečného pole možností vybíráme stavební prvky své vize a svých idejí a záměrů a tvoříme celek. Když se vrátím k příměru se skládáním puzzle, tak puzzle sami vyrábíme a poté skládáme.

Hledající

Druhý přístup spíše napovídá o „hledání“. Cesta už (jakoby) je někde narýsována a my ji potřebujeme a chceme najít, odhalit, (znovu)objevit. Tu cestu, která nás dovede k naší vizi. Cestu, jež se opírá o naše hodnoty a víru či přesvědčení (cesta rychlá, cesta levná, cesta trnitá, cesta slávy, cesta vlivu…). Titulek – „hledání vize“. Otevíráme různé dveře a nahlížíme, co se za nimi skrývá. Možná to někomu připomíná „následování svého osudu“. I takové hledání může být tvůrčím hledáním, v němž naše srdce má své místo.

Za koho se považujete vy? Jste více tvůrci nebo hledající? Jaká je vaše cesta? Kam vede? Pokud nemůžete něco najít, co to je? Pokud jste našli to, co jste hledali, co to bylo?

Moje „trojice“

Úlohu vize zdůrazňoval každý z mých tří učitelů a inspirátorů – Jim Rohn, Stephen Covey i Brian Tracy. Jsou pro mě „trojicí“, která má stále co říci i ve světě „lajků“ a smajlíků.

Jim Rohn (*1930 – †2009) měl své životní puzzle složené z 5 částí. (1) životní filozofie, z níž vyplývají (2) životní postoje. S těmito postoji přistupujeme k (3) činům a konání jejichž prostřednictvím dosahujeme (4) konkrétních výsledků a utváříme svůj (5) vlastní životní styl. Říkal s oblibou, že člověk může vynechat jídlo, ale neměl by vynechat (příležitost přečíst si) knihu. Věřil ve tvůrčí sílu a moc slova, a tedy vyjadřování vize pomocí slov a činů.

„Chcete-li opravdu něco udělat, najdete způsob. Nechcete-li, najdete výmluvu.“ Jim Rohn

Stephen Covey (*1932 – †2012) je znám díky svým 7 návykům. Důležitost vize spatřoval v návyku č. 2 – Začínejte s myšlenkou na konec. O něm už byl zmínka výše. Jeho první návyk vyjadřoval podstatu osobního lídrovství – Buďte proaktivní. Celé jeho dílo vnímám jako (pro mě) zásadní. Jeho schopnost syntézy byla fenomenální. Dodnes zažívám „aha momenty“ nad některými myšlenkami, s nimiž jsem s poprvé seznamoval před více než 20 lety.

Dosud žijícím mohykánem je Brian Tracy (*1944). Jasnost (vize, záměru, cíle…) považoval za kritický faktor úspěchu. I on sázel na úroveň vlastní víry a přesvědčení – vírou v neomezený potenciál člověka. Zkuste nechat na závěr rozehrát svou fantazii nad jeho 12 kritickými faktory úspěchu. Kde a jaké mají místo ve vaší vizi, cílech a záměrech?

1. Váš potenciál je neomezený.
2. Jasnost je kritickým faktorem.
3. Znalosti jsou moc (pokud je uplatníte).
4. Mistrovství má magickou schopnost.
5. Postoj je vším.
6. Vztahy jsou zásadní.
7. Na penězích záleží.
8. Jste génius.
9. Výsledky předurčují ocenění.
10. Uchopte svůj den.
11. Charakter se počítá.
12. Štěstí přeje odvážným.

Závěr(?)

To byl devět doteků s vizí. Rád jsem sdílet perspektivy a úhly pohledu, které ve vizi vnímám ze své osobní i profesní zkušenosti. Padlo mnoho myšlenek i otázek. Závěr si uděláte jistě každý sám. Takový, který je pro vás užitečný.

Pokud se vás něco dotklo, dejte vědět. Do komentářů, na Facebook nebo na e-mail libor_friedel@volny.cz.

Doporučená literatura

• COVEY, S. R. 7 návyků skutečně efektivních lidí. Zásady osobního rozvoje, které změní váš život. 1. vyd. Praha: Management Press, 2007. 342 s. ISBN 978-80-7261-156-0.
• ROHN, J. Five Major Pieces to the Life Puzzle. 1. vyd. Lake Dallas: Jim Rohn International, 1991. 121 s. ISBN 13-978-0-399490-02-8.
• SHARMA, S.R. Umění vést. Osm rituálů vizionářských vůdců podle Mnicha, který prodal své ferrari. 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2014. 263 s. ISBN 978-80-87950-09-8.
• • WARE, B. Čeho před smrtí nejvíce litujeme. 1. vyd. Praha: Portál, 2012. 310 s. ISBN 978-80-262-0168-7.