Vystudoval PF UK v Praze. Je ředitelem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí již 20 let jako lektor obchodního práva a rozhodčího řízení, je uznávaným advokátem, vykonává též právní praxi rozhodce. Je doktrinárně činný a je autorem více 150 oborných článků a několika monografií. Kromě Ústavu práva a právní vědy vykonává lektorskou činnost na European Business School SE. Je členem České advokátní komory, The Internatioabl Bar Assotiation a Stálé konference českého práva.
Podivné však je, že ani po osmadvaceti letech neumíme prohrávat, tedy alespoň ta část obyvatelstva, která čas od času volby prohraje, a to je každá ze všech jakkoliv sociologicky nebo politicky segmentovaných částí společnosti, protože každá z těchto částí (prakticky každé volby nebo minimálně některé z v dnešní době téměř permanentně probíhajících voleb) prohrává. Např. já jsem volil roce 1992 ODS Václava Klause. Tím jsem vstoupil do tohoto bludného kruhu střídajících se spokojeností a nespokojeností, který se jmenuje demokracie a v němž se jako voliči společně již léta zmítáme. A pokud zde bude demokracie nadále jako politický systém, a v to já pevně věřím, budeme se v něm zmítat dál, neboť tento bludný kruh spokojenosti a nespokojenosti s výsledky těch nebo oněch voleb je její neoddělitelnou součástí. Kdo volá po jednotě národa, po tom, abychom byli všichni jednotní, nerozumí v lepším případě podstatě a smyslu demokracie, v horším případě je to demagog.
Pro mě začal bludný kruh oním rokem 1992, od něhož Václav Klaus a jeho voliče, mezi něž jsem patřil, „okupovali“ tuto zemi téměř celých 6 let, než se podařilo Václavu Havlovi tu naši – slovy jeho tehdejších příznivců – „klausovskou kliku konečně vystrnadit že Strakovky“. Pak už to s námi „Klausovci“ šlo jenom z kopce. Havel jmenoval úřednickou vládu guvernéra ČNB a bývalého člena KSČ pana Tošovského, která byla svým složením, úmysly i rétorikou silně „protiklausovská“, a to v rozporu s Ústavou nedbaje naprosto něčeho tak zanedbatelného, jako je vůle voliče vyjádřená v posledních parlamentních volbách, podle které měl a mohl být učiněn minimálně jeden pokus sestavit vládu i na druhý pokus vítězem předchozích voleb. Namísto toho oslovil pana Tošovského jakožto člověka, který vůbec žádný mandát od voličů sestavování vlády neměl. Lidé, které bychom dnes označili jako Pražskou kavárnu, měli naopak pré a byli na vrcholu, než jim ovšem hned zanedlouho zkazily radost parlamentní volby v roce 1998, v nichž zvítězil Miloš Zeman, resp. ČSSD a Václav Klaus skončil s ODS druhý, aby se vzápětí domluvili na projektu tzv. „opoziční smlouvy“. Radost u jedněch střídal zmar u druhých, a tak to šlo stále dokola. A tak dále bychom mohli pokračovat v tomto článku přes vlády vedené premiéry Špidlou, Grossem, Paroubkem, Topolánkem, Nečasem, Sobotkou až k Babišovi. Dále bychom mohli opsat stejnou cestu nálad lidí přes Havlovo, Klausovo a Zemanovo prezidentství. Pro každého voliče, jehož strana nevládla, byla ona čtyři léta od jedněch voleb k dalším volbám čekáním a novou nadějí, že to příště dopadne lépe. A pak následovala buď radost, anebo opět zmar. Pokud následovala radost, člověk si říkal, že by chtěl, aby to takto bylo napořád. Pokud následoval zmar, člověk si říkal něco v tom smyslu, že ten zmar snad nikdy neskončí.
Demokracie je v tomto ohledu neúprosná. Voliči nějak rozhodnou a my máme na 4 roky po náladě. Čekáme, že se situace za 4 roky změní, ale když ten kýžený okamžik voleb nadejde, často vidíme, že lidé (samozřejmě hloupí a zlí, protože jen my jsme ti chytří a hodní) zvolili úplně jinou variantu, než jsme si přáli my sami. V případě prezidentských voleb je to to samé, mění se pouze funkční období, které je pětileté, takže radost nebo zmar jednoho tábora je jen o rok delší. Pokud se pak politická situace nevyvíjí nějakým excesívním způsobem, platí orientační pravidlo, že vždycky je minimálně polovina lidí naštvaná a někdy až polovina žije naopak v relativní mentální pohodě.
Demokracie nás tak učí umění dělat kompromisy. Abychom se nezbláznili a nebyli pokaždé, kdy nám nezvolí naši politickou stranu nebo našeho prezidentského kandidáta neustále frustrovaní, učíme se dělat mentální kompromisy. Kdybychom demokracii vzali v tomto ohledu jako bernou minci pro hledání muže nebo ženy, nedopadlo by to příliš dobře, neboť vnější hranice politického kompromisu, který musíme učinit, je dále než v běžném životě. Pokud bychom ji aplikovali na výběr protějšku ve vztahu dvou lidí, žena by vypadala asi tak, že by měla tlusté brýle, neměla by jednu nohu, vlasy by měla jenom na půlce hlavy a zubů by měla jen pár. Muž by měl panděro větší, než je obvyklé, za to by ale neměl jedno oko, místo jedné ruky by měl pahýl a na zádech hrb.
To, co v lidském životě nepřijímáme, jako voliči „skousnout“ musíme. Neboť v demokracii jiná volba není. Naučme se proto prohrávat. Neříkejme vteřinu po volbách, že vítěz vyhrál nezaslouženě, že ho volili jen dementní lidé, že budeme emigrovat, že lidi jsou stádo, že tu nechceme žít, že to není náš prezident/premiér/starosta atd. Neodsuzujme volbu druhého v pýše našeho lepšího vlastního úsudku. Jen sami sobě tím škodíme a zavíráme se na léta do myšlenkového ghetta. Hlavně tím ale přiznáváme, že jsme od voleb čekali více, než nám mohou dát, protože zdravé sebevědomí s žádnou politickou, a to ani s parlamentní, ani s prezidentskou volbou nestojí a nepadá. Navíc, i když konkrétní volbou nemusíme souhlasit, vězme, že volání, že „voliči rozhodli nesprávně“, je cestou k tomu, aby napříště rozhodovali jen ti správní. A to je děsivá představa, kterou jistě nikdo z nás realizovat nechce.