Vystudovala PF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (nyní Masarykova univerzita), kde získala titul doktorky práv. Po složení advokátních zkoušek vykonávala advokátní praxi zaměřenou na smluvní agendu, rodinné právo a obhajobu v trestních věcech. Během své bohaté právní praxe vykonávala též funkci ředitelky Justiční akademie či ministryně spravedlnosti ČR. Je prezidentkou Unie rodinných advokátů a členkou správní rady Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.
Často je nám jednotlivcům vytýkáno, že žijeme ve svých bublinách, v nichž nestojíme o odlišný názor, nemáme zájem se ho ani dozvědět, a netoužíme, aby nám někdo snášel argumenty, jež by nás mohly vést ke změně našeho názoru. Ale i sociální bubliny existovaly v minulosti a lidé se včera, stejně jako dnes jejich teplem a bezpečím obklopovali, možná proto, aby je pružná hranice dokázala bezpečně ochránit před nebezpečným světem bublin jiných, nám neznámých a nepochopitelných. Jediný rozdíl mezi dobou dávno minulou, minulou nedávnou a dneškem je v tom, že za přispění internetu, Facebooku, Twitteru a dalších povýtce technických vymožeností máme povědomost o všech těch sousedních bublinách i o kritických názorech, jež jedna bublina vůči bublině jiné sdílí. Ještě včera jsme totiž ani nevěděli, co si o nás jiná bublina myslí, zatímco dnes odsudek dostáváme bez objednání a bez vyžádání ze všech stran.
Lze si nad tím zajisté povzdechnout a zavzpomínat na staré, dobré a neinformované časy. Obávám se však, že cesta zpět do technologického pravěku zatím navzdory alarmistům není pravděpodobná, a tak nám nezbývá než se naučit existovat ve světě plném průhledných bublin, z nichž se vedle obrazu volně šíří i zvuk. A kdyby jenom zvuk. Co mě trápí, jsou nadávky, urážky, dehonestace a zesměšňování obyvatel jedné bubliny druhou. Nejsou to přece ani tři desítky let, kdy si člověk musel něco jiného myslet a něco odlišného říkat, aby za svůj názor nedostal na pamětnou. Tu dobu si řada z nás přece dobře pamatuje, a zajisté jsme nevěřili, že by se ty časy nehostinné mohly někdy vrátit. A ejhle – máme je tady.
Právník by mohl lehce oponovat, že podle čl. 15 a čl. 16 Listiny základních práv a svobod (svoboda myšlení a svědomí a svoboda projevu) mám právo na vlastní názor, mám právo si myslet, co uznám za vhodné, a zákaz diskriminace právně vylučuje, aby mě někdo jen kvůli mému názoru urážel a peskoval, přesto se přesně to všude kolem mě právě děje.
Důsledky dnešního stavu jsou bohužel nedozírné: část veřejnosti jsou provokatéři a lidé, kteří se nebojí střetů. Ti jsou a budou za všech okolností upřímní a připraveni bojovat o právo mít názor a nahlas jej navzdory útoků a dehonestaci sdělit. Řada slušných a obyčejných lidí si svůj úhel pohledu, svůj názor či postoj podobně jako v dobách totalitních ponechá za zamčenými ústy. A vzhledem k sílícím nadávkám, urážkám a opovrhování se jim vlastně ani nikdo nemůže divit. Výzvy ke klidu, k respektu, k toleranci či ke střízlivosti jsou bohužel ojedinělé a hrubiány na druhé straně či v jiné bublině k rozumu nejspíš nepřivedou. Bolí mě srdce, když o tom píšu, ale je třeba podívat se pravdě do očí: novodobý teror nastupuje. Dá se ještě proti němu bojovat? Nevím. Nezbývá než čekat, koho smete a koho vyzdvihne.
Autorka – advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů a předsedkyně redakční rady Rodinných listů – vyučuje v Ústavu práva a právní vědy