Vystudovala PF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (nyní Masarykova univerzita), kde získala titul doktorky práv. Po složení advokátních zkoušek vykonávala advokátní praxi zaměřenou na smluvní agendu, rodinné právo a obhajobu v trestních věcech. Během své bohaté právní praxe vykonávala též funkci ředitelky Justiční akademie či ministryně spravedlnosti ČR. Je prezidentkou Unie rodinných advokátů a členkou správní rady Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.
Stát, resp. zákonodárce tvrdí, že manželství upřednostňuje před jinými formami partnerského soužití, jak se můžeme dočíst v důvodové zprávě k zákonu č. 89/2012 Sb., jenž v obecnou známost vešel pod označením nový občanský zákoník. Právě on totiž právem upravuje výlučně manželství, naopak nesezdané soužití, život singles či kohabitaci (dlouhodobé spolužití páru bez sňatku) zcela záměrně opomíjí. Odhlédněme od poněkud paradoxní situace, že tento zákon ujařmil manželství takovou řadou právních povinností, že jej takřka žádná dvojice není schopna splnit. Nesuďme v této souvislosti ani reálnou nemožnost se právní úpravy před soudem dovolat. Přísné a obsáhlé právo, násobnější, než bylo to minulé, v konečném důsledku však snoubence spíš od manželství odrazuje, což je umocněno hysterickou obavou veřejnosti z dluhů, které by si snoubenec mohl přinést do manželství. K tomu ke všemu se přidá moderní trend života bez závazků, a tak máme plasticky načrtnutou dnešní situaci, v níž do manželství vstupuje méně než polovina spolužijících dvojic.
Pokud by stát byl konsekventní, důsledný a sledoval v čase stále stejný cíl, měl by výrazně podpořit manželství před nesezdanými dvojicemi, k mému údivu tak ovšem nečiní. A teď si můžeme klást otázku, zda je důvodem jeho liknavost, nezájem politiků, nulový zájem lobbistických skupin anebo obava z diskriminace či něco docela jiného. Stát je tak partner poněkud nesolidní, neboť sice cosi zavedl a zřídil nástroje k právní kontrole, ale pak rezignoval na snahu vychovávat, podporovat, motivovat či upřednostnit dvojice, aby do manželství vstupovaly. O nulové výchově k rodičovství, manželství, mateřství a odpovědnosti ve školách pak ani nemluvě.
Jak by a co by stát naopak mohl konat, činit, páchat a podporovat? Nástroje jsou mnoho let známé a mnohé státy (socialistické, ale i jiné) je už úspěšně vyzkoušely. Příkladem mohou být bezúročné či minimálně úročené novomanželské a manželské půjčky, daňové zvýhodnění, státní byty pro manželské páry či jiná cíleně zaměřená sociální podpora. Namísto podpory manželství a rodiny se ovšem naše blahorodí v posledních letech zaměřuje výlučně na podporu dětí, které subvencuje stejným způsobem, lhostejno, zda se děťátko narodí ženě singles, nesezdané dvojici, náhradní mamince či manželskému páru. Zastánci zákazu diskriminace nejspíš jásají a slaví, tato politika však v reálu ničemu nepřispívá. Dětí se stejně nerodí více než dřív a za maličký přírůstek obyvatelstva mohou spíš cizinci a jiné národnosti, které k nám přišly v posledních letech. Manželství jako instituci tak nejspíš zvoní umíráček. Že do něj vůbec ještě menší polovina mladých vstupuje, znamená, že tak činí spíše státu a právu navzdory, a nikoliv proto, že by se jím cítila podporována. A tak se tě, milý státe, ptám: koho jsi skutečně chtěl podpořit, k jakému cíli směřuješ a v čem vlastně vidíš naši i svou světlou budoucnost?
Autorka – advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů a předsedkyně redakční rady Rodinných listů – vyučuje v Ústavu práva a právní vědy