Dva soudci, dvě rozhodnutí a jeden kalamář

Alexander Hamilton, jeden z otců zakladatelů USA ve svém příspěvku do Listů federalistů poznamenal, že federální soudy by neměly být všemocné a že moc soudní v dělbě státní moci nemá mít pravomoc vládnout „mečem a peněženkou“. V praxi Nejvyššího soudu USA můžeme možná tu a tam s úspěchem pochybovat o tom, zda již toto pravidlo neporušil, ale určitě víme, že disponuje něčím, co někteří označují za pravomoc vládnout pere��~��U ��~��U ��|��U ��|��U X�~��U �~��U @ �~��U í a jednoho prostého kalamáře, který obě tato rozhodnutí v symbolické rovině váže. Na jedné straně stojí jedno slavné (lépe řečeno spíše neslavné rozhodnutí z pera Nejvyššího soudce USA Rogera Brooke Taneyho) rozhodnutí z doby před občanskou válkou v USA a na druhé straně jedno neslavné rozhodnutí (respektive slavné disentní stanovisko Johna Marshalla Harlana) z doby po ní.

Dva soudci

Oba autoři jsou si v zásadě docela podobní, nebo alespoň ne tolik odlišní, jak by člověk podle jejich spisů a pověsti čekal.

Roger Brooke Taney se narodil rodičům – plantážníkům, otrokářům, pěstitelům tabáku v Marylandu v březnu roku 1777. Jakožto druhorozený syn ze sedmi dětí neměl Taney moc šancí zdědit prosperující plantáž s otroky a tak se dal na právo. V roce 1799, kdy začal svou advokátní praxi, byl Taney také zvolen členem marylandského zákonodárného sboru a dal se tak do veřejných služeb.

Roger Brooke Taney

V politice pokračoval i na federální úrovni, kdy byl ve vládě prezidenta Jacksona nejprve ministrem obrany (resp. terminologicky správně války) v roce 1831 a poté v letech 1831 až 1833 i ministrem spravedlnosti (attorney general). Taney byl také historicky prvním senátem odmítnutým adeptem na post ministra financí. Když se v roce 1835 uvolnilo místo přísedícího soudce u Nejvyššího soudu USA byl to opět Taney, který byl prezidentem Jacksonem na toto místo navržen. A protože ani tentokrát přes Senát neprošel, musel si na místo u tohoto soudu počkat.

Jeho velká chvíle přišla v roce 1836, kdy zemřel doposud nejdéle sloužící předseda zmíněného soudu a jeden ze zásadních tvůrců jeho postavení v systému správy věcí veřejných v USA – John Marshall. Taney byl nakonec, přes stále trvající, ale již ztenčenou opozici v Senátu[1]schválen a v březnu roku 1836 se ujal své nové funkce a nakonec u Nejvyššího soudu USA v roli jeho předsedy zůstal od 15.3.1836 až do své smrti 12.10.1864.

Život Johna Marshalla Harlana v mnohém jeho staršího kolegu připomíná – i on byl jedním z mladších synů a i on se narodil do kentucké otrokářské rodiny – konkrétně 1.6.1833. Pro Harlana, který byl mimochodem křestními jmény pojmenován po Taneyho předchůdci ve funkci předsedy Nejvyššího soudu USA – John a Marshall, se však na rozdíl od Taneyho, jehož rodiče se věnovali vlastně výlučně plantážnictví, právo stalo přirozeným pokračováním kariéry jeho otce, který byl právníkem.

John Marshall Harla

Pro Harlana byla činorodost ve věcech veřejných stejně přirozená jako pro Taneyho a již ve třiceti letech se stal v Kentucky státním ministrem spravedlnosti. Byť byl Harlan původem z otrokářské rodiny a Kentucky bylo hraničním státem mezi Jihem a Severem, byl zastáncem jednoty Unie a ostře vystupoval proti úmyslům o připojení jeho domovského státu ke Konfederaci. Harlan se také účastnil bojů v občanské válce, a to na straně Unie, byť byl osobně zastáncem otrokářství, nesouhlasil s Lincolnovou proklamací emancipace a měl výhrady i pozdějším tzv. Rekonstrukčním dodatkům ústavy USA (s tím, že jde o nepřípustné zasahování do pravomocí jednotlivých států).

Harlan stál politicky na druhé straně, než Taney – byl stoupencem strany Whigů, vedené již zmíněným Henry Clayem. Možná dalším rozdílem zůstává i to, že Taney asi (i proto, že byl o generaci starší) o emancipaci otroků neuvažoval v zásadě plošně vůbec, Harlan byl zastáncem graduálního procesu, kterým by černošské obyvatelstvo nabývalo buď práv občanských, nebo byl jeho status vyřešen třeba převozem do vlastního státu mimo území USA. Postupně se však Harlanův názor měnil a ještě předtím, než nastoupil k Nejvyššímu soudu USA v roce 1871, když kandidoval na post guvernéra Kentucky, již vystupoval jako obhájce občanských práv bývalých otroků. Prohlásil k tomu, že je raději když se zachová správně, než konzistentně[2].

Ačkoliv prezident Hayes o Harlanovi uvažoval při obsazení několika vysokých federálních postů – včetně nástupu do funkce ministra spravedlnosti, výraznějšího kariérního posunu se mu dostalo až v roce1877, kdy jej nominoval do funkce přísedícího soudce Nejvyššího soudu USA. Na rozdíl od Taneyho sice Harlan stál proti opozici, ale jeho nominace byla v podstatě bez problémů v Senátu potvrzena 29.11.1877.

Oba muže tedy ledasco spojovalo – třeba původ, názory na otrokářství, či poměr sil mezi federální vládou a státy, téměř nepřetržité finanční problémy, ale třeba i relatvině dlouhá doba, kterou ve funkcích u Nejvaššího soud USA zůstali (Taney – 28 let, Harlan – 33 let) přesto bývají kladeni do vzájemného protikladu. Taney, který však podle některých dostupných zdrojů své otroky propustil a nemohoucím vyměřoval důchod, dokonce obhajoval v minimálně jednom případě muže obviněného z podněcování vzpoury otroků a při té příležitosti otrokářství označil za skvrnu na historii USA, bývá označován za původce jednoho z nejhorších rozhodnutí Nejvyššího soudu USA a tvrdého zastánce otrokářství. Harlan se zase přes pro svůj postoj, kdy třeba potvrdil ústavnost zákazu rasových sňatků na státní úrovni[3], stal proslulým šampionem práv emancipovaných otroků s přezdívkou „The great dissenter“ a slavnou se stala i jeho věta o tom, že ústava USA je barvoslepá.

Zatímco Harlan je ve velké úctě držen dodnes, byť jeho nejslavnější spory, které spolurozhodoval, nedopadly, jak chtěl a od většinového rozhodnutí disentoval, Taney, který to své nejslavnější většinové rozhodnutí sám psal, bývá zatracován.

Dvě rozhodnutí

Taney – Dred Scott

A které že to rozsudky přivedly oba muže na opačnou stranu dějin? Na jedné straně je rozsudek z roku 1857 – Dred Scott v. Sandford, 60 U.S. 393. V tomto sporu se jednalo o postavení černošského otroka Dreda Scotta, který se narodil pravděpodobně v roce 1795 ve Virginii a jeho prvním, doloženým majitelem byl Peter Blow. Po smrti původního majitele si Scotta koupil armádní lékař John Emerson.

Spolu s Emersonem, který byl překládán po různých státech USA, cestoval i v tu dobu již ženatý Dred Scott a to mimo jiné třeba i do Illinois a Wisconsinu – tedy na území, kde bylo otroctví zakázáno. Tohoto faktu využil později Scott ve svůj prospěch, kdy se chtěl svého osvobození domoci soudní cestou na dědicích doktora Emersona.

Scott ve svém sporu[4] uváděl, že se zmíněným pobytem na území, kde otroctví bylo zakázáno, se stal občanem USA a tudíž svobodným mužem. Dred Scott postupně v některých instancích spor vyhrával, v jiných prohrával, aby se nakonec dostal až před Nejvyšší soud USA, který o něm rozhodoval v roce 1857, tedy v době těsně před občanskou válkou, kdy byla celá společnost zjitřena otázkou otrokářství.

Otrokářství

Spor se tedy přirozeně stal ostře sledovaným, a dokonce snad i předmětem jistého nátlaku ze strany prezidenta USA, neboť později byla zveřejněna komunikace některých soudců s nově zvoleným prezidentem Buchananem v této věci. V rozsudku, který psal předseda Nejvyššího soudu Taney se celkem jednoznačná většina (7-2) soudců přiklonila v neprospěch Dreda Scotta. Taney však svým rozhodnutím, které jistě zamýšlel i jako prostředek ke zklidnění vášní, narazil na nevoli obou stran. Možná se však jen chtěl pokusit, podobně jako jeho předchůdce John Marshall ve sporu Marbury v. Madison, z prekérní situace vybruslit jakousi dlouhou rošádou.

 Vědět co přesně se v danou chvíli soudci Taneymu honilo hlavou, samozřejmě nemůžeme, je však pravděpodobné, že chtěl svým rozhodnutím pomoci překlenout zásadní společenské rozdíly, které již několik desetiletí americkou společnost dělily. Z jedné strany by se při posuzování sporu mohl opřít o vršící se příklady judikatury odjinud, které naznačovaly, že se Scott stal svobodným mužem, na straně druhé chtěl jistě držet linii rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, který třeba v roce 1842[5] nepřímo svědčil spíše jinému závěru.

Taney tak šel na tvorbu majoritního rozhodnutí „od lesa“ – dovodil, že Dred Scott není a nikdy nebyl občanem USA, a tudíž nemá právo se na Nejvyšší soud obrátit a ten tak v jeho sporu rozhodovat nemůže. Již tento výrok sám o sobě by asi stačil k tomu, aby bylo toto rozhodnutí předmětem značné kritiky. Byli státy, ve kterých černoši občanství měli, měli i právo volit a takto „šmahem“ odsoudit celou rasu k tomu, že se černošští otroci dovezení z Afriky nemohou stát občany USA, nebylo zcela korektní. Taney však zašel ve svém rozhodnutí ještě dál a prohlásil za protiústavní tzv. Missourský kompromis, což byl zákon, přijatý v roce 1820, kterým byl do USA přijat Maine, jakožto svobodný stát a Missouri, coby stát otrokářský. Tímto aktem to byl federální kongres, který na sebe vzal odpovědnost za dělbu budoucích teritorií na státy a jejich vztah k povolování/zákazu otrokářství. A Taney prohlásil (je otázka, zda meritorním rozhodnutím, či obiter dictum), že na takovéto zásahy nemá kongres právo, že oprávnění rozhodnout si, jaký bude mít území status – zda státu otrokářského, či svobodného, mají výlučně jeho obyvatelé.

Zmíněný poměr soudců 7-2 není zcela přesný – soudce Nelson nesouhlasil s tím, že by Scott neměl právo se na Nejvyšší soud obrátit, ale tvrdil, že měl být jeho nárok zamítnut (co do výsledku se tedy od většiny vlastně nelišil), proti pak byli soudci Curtis a McLean, přičemž první jmenovaný v reakci na rozhodnutí Nejvyšší soud USA opustil.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze samozřejmě brát vytržené z kontextu doby svého vzniku a absolutně jej odsuzovat – je ovšem pravda, že na dlouhou dobu byla skvrnou jak na pověsti svého autora, tak i instituce jako takové.

Harlan – Civil rights cases

Na druhé straně našeho vyprávění stojí skupina 5 sporů s obdobným změřením, kterou v roce 1883 projednával Nejvyšší soud USA pod souhrnným názvem Civil Rights Cases[6]. V rozsudku tohoto sporu soud prohlásil, že federální moc nemá na základě rekonstrukčních dodatků ústavy USA právo omezovat přístup individuálních občanů k rasové diskriminaci a k segregaci a prohlásil, že zákon o občanských právech z roku 1875 je protiústavní.

Samotný shluk případů se týkal 5 odlišných žalobců, kteří se domáhali rozhodnutí ve věci odmítnutí přístupu do některých divadel, hotelů, dopravních prostředků a podobně, které se označovaly jako „white only“.

Spor byl reakcí na zmíněný zákon o občanských právech, který kongres přijal v roce 1875 a který mimo jiné v případě veřejně přístupných prostor – restaurací, divadel, nádraží, či hotelů zakazoval rasovou diskriminaci a jejich užívání výlučně pro bělošskou rasu, a to bez ohledu na jejich vlastníka. Soudci Nejvyššího soudu dovodili, že kongres, který jednal na základě XIII. a XIV. Dodatku k ústavě USA překročil své pravomoci.

Podle 8 z 9 soudců Nejvyššího soudu totiž XIII. dodatek, kterým bylo zrušeno otroctví („Ve Spojených státech a na veškerém území, podléhajícím jejich jurisdikci, je zakázáno otroctví i nevolnictví, pokud nejde o výkon trestu za spáchaný a řádně dokázaný zločin.“) je sice směřován vůči všem, ale právě pouze co do rušení instituce otrokářství. A z druhé strany XIV. dodatek, který mimo jiné zajišťuje rovnost lidí před zákonem („Všechny osoby narozené nebo naturalizované ve Spojených státech a podřízené jejich jurisdikci jsou občany Spojených států a státu, jehož jsou obyvateli. Žádný stát nemá právo vydat nebo provádět zákon, který by omezoval svobody nebo výsady občanů Spojených států; žádný stát nemá právo zbavit jakoukoli osobu života, osobní svobody nebo majetku bez řádného soudního procesu; nemá také právo zbavit jakoukoli osobu, podléhající jeho pravomoci, stejné ochrany zákona.“) směřuje pouze vůči tomu, že jejich práva nesmí být narušena žádným zákonem, nebo jiným postupem veřejné moci a tudíž nesmí být federální zákonem zakazována segregace v byť veřejně přístupných zařízeních, které ale byly v individuálním vlastnictví. Jinými slovy, že cedulka „white only“ – tedy jen pro bílé, není možná na místech, jako jsou veřejné úřady, ale je protiústavní jí z pozice federální moci zakazovat v soukromé restauraci.

Tento spor byl jedním z prvních, kde se vyprofiloval již zmíněný radikálně odlišný názor soudce Johna Marshalla Harlana, který s takto restriktivním výkladem kolegů zásadně nesouhlasil a stal se pro tento svůj postoj jedním z nejznámějších soudců Nejvyššího soudu USA v celé jeho historii.

Ve svém disentním stanovisku soudce Harlan tvrdí, že ani soukromí dopravci, kteří slouží veřejnosti, či hostinští nemají právo dělat rozdíly mezi svými zákazníky a že místa, která poskytují veřejnou zábavu, tak činí pro celou společnost, nikoliv pro její výseč. Dále také dovodil, že pokud bude umožněna diskriminace v těchto zařízeních, bude to celá společnost, která tím v důsledku bude trpět.

separate but equall

Neméně slavným se stalo i odlišné stanovisko soudce Harlana ve věci doktríny Oddělení ale rovní (separate but equall), kterou Nejvyšší soud USA poprvé zformuloval v rozhodnutí sporu Plessy v. Fergusson[7]

A mimochodem, pokud některého z čtenářů osudy soudce Harlana zaujaly a chtěl by si o nich přečíst více – pozor na záměnu s jeho vnukem – Johnem Marshallem Harlanem mladším, který u Nejvyššího soudu USA coby přísedící soudce působil o pár desetiletí později také.

Jeden kalamář

Shovívavý čtenář, který došel až sem, si možná v tuto chvíli říká, proč a také co ten kalamář? On totiž náš příběh má kromě dvou slavných lidských hrdinů i jednoho mnohem nenápadnějšího, který ale možná o to více symbolizuje sílu psaného slova a jeho dopady na celou společnost.

Jedná se o kalamář, který soudce Harlan použil pro psaní svého disentního stanoviska k rozhodnutí o Civil rights cases. Podle pamětí sepsaných Malvinou Harlanovou[8]  si soudce Harlan všimnul jednoho dne zvláštního kalamáře v kanceláři maršálka Nejvyššího soudu. Zeptal se ho, o jaký kalamář se jedná a maršálek mu odvětil, že patřil kdysi Taneymu, který jej užíval k psaní mnoha svých rozhodnutí, včetně toho nejslavnějšího v případu Dreda Scotta.

Soudní úředník v reakci na projevený zájem soudci Harlanovi kalamář zapůjčil (těžko říci, zda spíše daroval, ale samotný vlastník – soud, Taney, či úředník není znám). Harlan si zřejmě kalamář nehodlal ponechat a dokonce jej prý, podle své manželky slíbil přenechat potomkům soudce Taneyho, ale než tak mohl učinit, jeho žena kalamář schovala.

Kalamář tak údajně několik měsíců ležel v komodě u Harlanových až do chvíle, kdy soudce Harlan začal psát své slavné disentní stanovisko. Malvina Harlanová opět ve svých pamětech zmiňuje, že se jednalo o velmi vypjaté období, soudce Harlan věnoval spoustu času přemýšlení o sporu, neklidně spal, psaní mu nešlo a nemohl se, jak se říká „dostat do tempa“. Napsat odlišné stanovisko od většiny zvlášť v takovém sporu chce i kus osobní odvahy a sebevědomí a soudce Harlan prý nezřídka vstával uprostřed noci a odcházel pracovat na svém textu.

Malvina Harlanová v tomto směru jistě svého manžela dobře znala (ostatně se uvádí, že ona sama měla na změně jeho postoje vůči černochům nemalý podíl a jejich přes 50 let trvající manželství bylo jistě šťastné) a tak si řekla, že mu pomůže. Jak zmiňuje, kalamář na ní přímo křičel „já mu pomůžu“. Tak jej vyndala, vyčistila, naplnila a připravila na soudcův stůl. Když se pak soudce Harlan vrátil domů, řekla mu „Dala jsem ti na stůl v pracovně trochu inspirace. Věřím, že je to, co potřebuješ a že ti pomůže“.

Pokud můžeme slovům Malviny Harlanové věřit a není důvod se domnívat o opaku, pak Harlanovi skutečně kalamář pomohl a jedná se tak o silný symbol v historii soudnictví.

Stejný kalamář tak dodával svou náplň jak slovům uvedeným v rozsudku Dreda Scotta a tvořil jak větu že zákon neposkytuje černochům žádná práva, která by měl bílý muž povinnost respektovat, tak slovům uvedeným v odlišném stanovisku soudce Harlana k civil rights cases, které mimo jiné říkají, že v této republice (USA – pozn.autora) nesmí být žádná třída lidských bytostí podřazena jiné a závislá na tom, jaká práva jí budou vládnoucí třídou  milostivě přiřknuta.

[1] Mezi jeho nejhlasitější odpůrce patřili někteří čelní politici a právníci té doby – Henry Clay, Daniel Webster, či Jacksonův bývalý viceprezident John C. Calhoun (shodou okolností každý z nich v různou chvíli kandidoval i na funkci prezidenta USA a byli nazýváni kolektivně jako „velký triumvirát“, nebo „trio nesmrtelných“))

[2] “Let it be said that I am right rather than consistent”

[3] Pace v. Alabama, 106 U.S. 583 (1883)

[4] Technicky vzato se jednalo o spory dva – jeden neúspěšný a jeden návazný druhý, který se dostal až před Nejvyšší soud USA

[5] Prigg v. Pennsylvania, 41 U.S. (16 Pet.) 539 (1842)

[6] The Civil Rights Cases, 109 U.S. 3 (1883) – United States v. Stanley; United States v. Ryan; United States v. Nichols; United States v. Singleton; Robinson et ux. v. Memphis & Charleston R. R. Co.

[7] Plessy v. Ferguson, 163 U.S. 537 (1896),

[8] Vydaných mimochodem až v roce 2003 za velice aktivního přispění soudkyně Bader-Ginsburghové – Harlan, Malvina Shanklin. 2003. Some Memories of a Long Life, 1854-1911. New York: Penguin Random House.