Když sever válčí s jihem a zem jde do války, píše se nová ústava

Validní budou určitě mnohé ze zmíněných, ale i ty neuvedené – v hlavách lidí, kterým najednou vyvstali „za polem“ nové hranice a kteří v některých případech doslovně stáli téměř ze dne na den proti svým příbuzným ve válečném stavu, s různou intenzitou kolovaly určitě všechny.

Z hlediska práva se však nesváděl boj pouze na bojišti, a to novými, ale i starými zbraněmi, ale zároveň na stránkách papíru – přímo na té nejvyšší úrovni. Možná právě základní zákon nově vzniklých a nikým neuznaných Konfederovaných států amerických (dále i Konfederace nebo Konfederační státy) nám může dát odpověď na to, co chtěli jejich otcové zakladatelé změnit, či zachovat do budoucna v nové zemi pro následující generace.

Pojďme si tak, pokud dovolíte, povědět příběh ústavy Konfederovaných států amerických.

20. prosince roku 1860[1] se Jižní Karolína rozhodla vystoupit ze Spojených států amerických, především v reakci na zvolení Abrahama Lincolna prezidentem USA, ke kterému došlo o měsíc dříve. Ještě než se Lincoln stačil oficiálně ujmout úřadu, následovaly postupně Jižní Karolínu další jižanské státy – Mississippi 9. ledna, Florida o den později, a do třetice 11. ledna Alabama, po více než týdenní pauze 19. ledna vystupuje Georgie, následovaná opět po týdnu Louisianou a 1. února se na stranu vystoupivších přidal i Texas (oficiálně však byla secese Texasu potvrzena až všelidovým hlasováním v druhé polovině února).

Již na počátku února (Abraham Lincoln se svého úřadu oficiálně ujal 4. března 1861 a ve svém inauguračním projevu mimo jiné poznamenal, že nehodlá otrokářství rušit tam, kde je již zaběhnuto a že jeho prvořadým úkolem je zachování jednoty USA) se zástupci šesti států sešli, aby dali kontury struktuře vlády nově vzniklých Konfederovaných států amerických. Toto setkání, které vešlo do dějin coby Montgomerský konvet začalo 4. února a delegáti již o čtyři dny později odsouhlasili Dočasnou ústavu Konfederovaných států.

Dočasnou ústavu zpracovával z pověření Konfederačního kongresu Výbor dvanácti (2 zástupci za každý stát), v jehož čele stál Christopher Memminger. Memminger a jeho kolegové představili 7. února svůj výtvor 50 člennému dočasnému Konfederačnímu kongresu, ve kterém již zasedali i zástupci Texasu a který jej den poté jednomyslně přijal, čímž byla de jure zakotvena struktura státní moci v nově vzniklém státě.

Jefferson Davies, nově zvolený prezident Konfederovaných států amerických o Dočasné ústavě prohlásil, že tvůrci Dočasné ústavy možná změnili některé jednotlivosti v jejím textu oproti ústavě USA, ale nikoliv systém vlády a že Dočasná ústava vlastně do značné míry představuje, či jasněji zakotvuje úmysl tvůrců textu ústavy USA.

Ačkoliv se všeobecně má za to, že secesi způsobilo především vítězství Abrahama Lincolna v prezidentských volbách, určitě to není důvod jediný. Lincoln osobně proti otrokářství sice vystupoval, ale pravděpodobně jej nehodlal, alespoň tam, kde již existovalo zrušit. Problémem se tedy ukázalo být spíše to, jak moc rozhodující toto vítězství bylo v tvorbě Kongresu, který byl asi nakloněn mnohem radikálnějšímu řešení než prezident.

Střet u Fort Sumter

Za oficiální počátek občanské války v USA je označován střet u Fort Sumtner, ke kterému došlo 12. dubna roku 1861, který zřejmě představoval bod, ze kterého již nebylo možné navrátit se k mírovému řešení sporů. To ostatně potvrdil i prezident Lincoln, který 15. dubna vyzval „zbylé“ státy Unie, aby naverbovaly 75 000 milicí a dobrovolníků[2] k znovudobytí federálního majetku (pevnosti Fort Sumtner) a k potlačení povstání. Touto výzvou Lincoln naplnil oprávnění, kterým jako prezident disponoval, nezvyklé bylo, že žádal postupně ve dvou výnosech (jeden byl jeho vlastní, druhý vydal ministr obrany Simon Cameron) nikoliv o jen o celkový počet 75 000 branců (víc žádat nesměl), ale určoval i kvóty jednotlivým státům, přičemž některé ze žádosti vynechal (dva na západním pobřeží, neboť nebyla možnost vojáky přepravit včas – neexistovala ještě transkontinentální železnice a Kansas, který byl k Unii přijat relativně nedávno). Žádost o poskytnutí ozbrojených dobrovolníků byla tedy adresována i otrokářským státům, které ještě z Unie nevystoupily.

Ať již byla Lincolnova výzva zamýšlena jakkoliv, vedla k tomu, že několik váhajících států jí vyplnit odmítlo a také vystoupilo z Unie – jednalo se postupně o Virginii, která vystoupila 17. dubna, Arkansas (5.května), Tennessee (7. května, respektive všelidovým hlasováním 8. června) a Severní Karolínu, která secesi schválila 20. května. Mimo přímo vystoupivší státy se ještě o secesi jednalo, či živelně bojovalo i v Kentucky (oficiálně vyhlásil stát neutralitu, ale nakonec se jeho obyvatelé války zúčastnili bojů na obou stranách) a Missouri[3] (zde se o secesi hlasovalo několikrát a byla dokonce ustanovena paralelní vláda, která vládla v exilu a podporovala Konfederaci). Kentucky ani Missouri však za vzbouřenecké státy považovány nebyly. Celkem se dá počítat s tím, že zatímco na území Konfederovaných států Amerických bylo cca 9 000 000 obyvatel (z toho zhruba třetina otroků), na zbytek území připadalo okolo 22 000 000 obyvatel.

Vyprávěním zmíněným v předchozích odstavcích jsme trošku předběhli ústavněprávní vývoj nového státu. Prozatímní ústava byla totiž 11.března roku 1861 byla nahrazena návrhem Ústavy Konfederace (dále i Konfederační ústava), která byla v tento den přijata Konfederačním kongresem a odeslána státům k ratifikaci ( v účinnost pak vstoupila 22.února 1862).

 Ústava Konfederace, vlastně podobně, jako Prozatímní ústava docela věrně kopírovala ústavu USA. Samozřejmě odrážela i některé jazykové rozdíly oproti původní verzi – ať již v interpunkci, či hláskování slov, měnila i odkazy z pojmů „Spojené státy“ na „Konfederované státy“ a „Unie“ na „Konfederace“ a mírně odlišné bylo i členění textu a jeho systematika.

Kromě výše zmíněných nutných úprav se její tvůrci museli vypořádat i s některými požadavky ústavy USA na délku trvání občanství, kterou vyžadovala třeba pro pasivní volební právo do Kongresu.

Další změny byly různorodého charakteru, od těch rozsahem nepatrných, až po zásadní změny relativně dlouhých pasáží. Zásadní jsou ale i změny, které na první pohled nevypadají, a také nejsou rozsahem značné. Třeba v preambuli, se kromě změn týkajících se toho, že konfederaci netvoří, tak jako to zakotvuje ústava USA jen obyvatelé USA, ale i jednotlivé státy, objevuje i explicitní odkaz na boží vedení a náklonost.[4] Ostatně nápadné je i to, že na rozdíl od ústavy USA, která důsledně užívá označení „rok“ v Konfederační ústavě se používá i sousloví „léta páně“.

Moc zákonodárná

V první části ústavy Konfederace, tedy pasáži, které můžeme pro zjednodušení říkat úprava moci zákonodárné, se oproti stejné části ústavy USA nachází, kromě těch průřezových, zmíněných i změny týkající se aktivního volebního práva, které bylo zakotveno pouze pro občany konfederace, ve výpočtu třípětinového zastoupení nesvobodných užívá expressis verbis termínu otrok (jakož i jinde – ústava USA se tomuto označení důsledně vyhýbá) a jiným rozložením sil v dolní komoře aspirovala k větším volebním okrskům (30 000 voličů oproti 50 000). Jednou z dalších velkých změn je i zakotvení práva jednotlivých států podrobit procesu odvolání některé konfederační soudce a jiné úředníky (proces impeachmentu v ústavě USA vede ve vztahu k federálním úředníkům pouze federální Kongres – blíže dále v textu).

Mimo další změny ústava Konfederace zasahovala i do procesních pravidel nově dvoukomorového Konfederačního kongresu (prozatímní Kongres byl pouze jednokomorový), kdy přímo umožňovala členům vlády žádat kongresmany o udělení slova (vlastně umožňovala i jistou formu interpelací) a umožňovala prezidentovi uplatnit tzv. line-item veto. V tomto systému měl prezident možnost upravit Konfederačním kongresem schválený normativní text tak, že některé pasáže mohl z textu vynechat (standardní proces prezidentovi USA umožňuje pouze zablokovat návrh jako celek).

Další změnou, kterou Konfederační ústava vycházela vstříc jednotlivým státům na úkor federace a kterou jsem již letmo zmínil, bylo ustanovení, na základě kterého měly mít zákonodárné sbory jednotlivých států možnost vyvolat řízení o zbavení funkce některých federálních úředníků – především, ale nikoliv výlučně soudců. Ústava USA, jak jí známe dnes impeachment, svěřuje pouze federálnímu Kongresu. Konfederační úprava má obdobný úvod – tedy, že konfederační dolní komora (Sněmovna reprezentantů) má pravomoc zahájit impeachment, v druhé části pak říká, že jednotlivé státní zákonodárné sbory mohou 2/3 většinou obou komor odvolat z funkcí konfederační soudce a úředníky, kteří působí výlučně v hranicích toho konkrétního státu.

Interpretační problém mohl vzniknout tím, že nebylo jasné, jestli je konfederační dolní komoře v takových případech tato pravomoc odňata, nebo jí má paralelně. Aplikační problém a zároveň částečná pojistka proti úplnému zneužití práva států na regulaci federálních zaměstnanců představoval fakt, že se nezřídka soudní obvody a působnost úředníků nacházely na území více států, tudíž na ně nebylo lze toto oprávnění státních parlamentů uplatnit.

Poměrně zásadní změny se týkaly rozsahu pravomocí Konfederačního kongresu v oblasti správy financí – ať již co do udělování dotací, k čemuž nebyl zmocněn, či k uvalování cel a daní na import. Konfederované státy totiž spojoval i pocit, dlužno podotknout, že asi nikoliv neoprávněný, že díky ochranářské politice federálního Kongresu, který chtěl podpořit domácí průmysl na severu země, jsou na dovoz zbytečně uvalovány daňové povinnosti, které jej prodražují, což odnáší především jih, který je nepřímo platí vyššími cenami dovozu, ale nebenefituje z dopadů takové regulace.

Zdánlivě paradoxně také Konfederační ústava přebírá a pouze aktualizuje ustanovení Ústavy, kterým je zapovězen dovoz otroků, zároveň je však v této části obsaženo i nejdůležitější ustanovení celé ústavy nového soustátí – tedy zákaz na celostátní úrovni přijmout zákon, kterým bude omezeno či dokonce zrušeno právo otroky vlastnit.

Bill of rights

Do první části Konfederační ústavy také její tvůrci zahrnuli hned několik dodatků ústavy USA – především tzv. Bill of rights (tedy prvních deset dodatků).

Moc výkonná

Konfederačním prezidentem a to jediným byl Jefferson Davis a jeho viceprezidentem Alexander Hamilton Stephens. Konfederační ústava k tomu říkala, že prezident může být zvolen pouze na jedno a to šestileté volební období, přičemž viceprezident mohl být volen i vícekrát za sebou. Konfederační ústava také v této své části obsahuje ustanovení těch dodatků ústavy USA, které detailněji řeší proces volby prezidenta i viceprezidenta a obsahuje i oprávnění prezidenta vybírat si členy svého kabinetu (i jejich podřízené), respektive je zároveň odvolávat.

Pokud jde o moc soudní, nedochází při přepisu do nové ústavněprávní normy k žádným zásadním změnám (což jistě vyplývá i z toho, že samotná ústava USA je v tomto ohledu dost skoupá na slovo a Konfederované státy Americké třeba také nikdy formálně neustanovily svůj Nejvyšší soud, jehož existenci jejich ústava předvídá). Je potvrzena vzájemná uznatelnost soudních rozhodnutí, společná soudní soustava je i zde výlučně zodpovědná za rozhodování sporů mezi státy a do této části ústavy Jižané jinými slovy v podstatě inkorporovali XI. dodatek ústavy USA.

Ne zcela vycizelovaná byla konfederační úprava co do vydávání zločinců mezi jednotlivými státy, zato však upravuje, že nesmí být nikterak dotčeno právo převádět přes hranice jednotlivých států volně otroky a zároveň ještě jednou zdůrazňuje, že ani mezi státy nesmí být umožněno, že by se překročením jejich hranice otrok mohl stát svobodným občanem a upravovala, že uprchlý otrok bude předán i přes mezistátní hranice původnímu majiteli.(vlastně obdoba článku IV. oddílu 2 ústavy USA).

Jižané také trochu přísněji upravili proces přijetí nových států do jejich soustátí tak, že měly rozhodovat 2/3 většiny v obou komorách Konfederačního kongresu (oproti většinám prostým v ústavě USA). Zcela nová je pak ústavní úprava zakotvující přesně nejen státy ale i nově získaná teritoria Konfederace a jejich správu, včetně toho, že zákaz rušení otrokářství byl vztažen i právě na tato ještě pod předpokládanou konfederační správou řízená teritoria (před jejich transformací v státy) – to byla reakce na akademické spory o výklad ústavy USA, která tak přesně nestanovila.

Konfederační ústava byla naopak volnější, co do případných změn a doplnění jejího textu – nedávala zde fakticky žádnou zásadní roli společnému Kongresu. Sjezd zástupců svolaných za účelem její změny mohly vyvolat již 3 státy (nikoliv 2/3 států) a k ratifikaci dodatků k jejich ústavě stačili Jižanům 2/3 států oproti 3/4 v ústavě USA.

V předposledním – VI. článku ústavy Konfederovaných států amerických pak bylo jednoznačně stanoveno, že veřejná moc uspořádaná na jejím základě je pokračovatelem moci postavené na základě jejich ústavy dočasné. Pokud jde o přijetí této ústavy, bylo stanoveno kvorum pěti států nutných pro její ratifikaci – tento stav nastal hlasováním v Mississippi 29. března 1861.

Závěr

Konfederační ústava, jakožto vlastně čtvrtý obdobný text v historii USA – pokud počítáme Články konfederace (ke kterým bývá někdy Konfederační ústava svým pojetím připodobňována), ústavu USA a Dočasnou konfederační ústavu vlastně příliš zásadních změn nepřinesla. Samozřejmě jsou v ní obsaženy některé zajímavé inovace – obdoba interpelací členů kabinetu, či způsob vetování přijaté legislativy ze strany prezidenta, ale co do skutečně zásadních změn, je poměrně skoupá.

Dokonce se nedá ani říci, že by přinášela výrazně více pravomocí jednotlivým státům – několik z nich dokonce záměrně vynechává, včetně práva na to se rozhodnout o zrušení otrokářství.

Celkem čtyři z jejích ustanovení se věnují otrokářství přímo a činí jej v podstatě ústavněprávním základem existence Konfederovaných států amerických. Jak bylo zmíněno výše, občanská válka v USA se vedla v zásadě z několika důvodů, ale jejich ústava hovoří celkem jasně – bylo to hlavně o zachování otrokářství.