Socialistická ústava

Ideologickou kvintesenci Ústavy obsahuje především její úvodní Prohlášení, podle kterého se v ČSSR „již uskutečňuje“ zásada socialismu „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce“, a tvrzení, že naše usilování nyní směřuje k tomu, aby bylo možno přejít „k nejvyšší zásadě komunismu“, která zní „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Prohlášení představovalo klasický čistě jen deklaratorní dokument od zmínky o vzoru „Velké říjnové socialistické revoluce“, přes zdůraznění vedoucí úlohy KSČ, deklaraci o spojenectví „s naším velkým spojencem, bratrským Svazem sovětských socialistických republik a všemi ostatními přátelskými zeměmi světové socialistické soustavy“ až po tvrzení o dosažených úspěších, „jaké byly za kapitalismu nemyslitelné“.

Na první místo Ústavy byla postavena hlava nazvaná „Společenské zřízení“, čímž se rozuměla „třídní podstata státu“ a základy politického a hospodářského zřízení.

Tzv. „třídní podstatu státu“ vyjádřila Ústava tím, že ve svém článku 1 označila ČSSR za „socialistický stát, založený na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehož čele je  dělnická třída“.

Základy politického systému byly vyjádřeny ve dvojím smyslu:

a) V čl. 4 Ústava označila KSČ za “předvoj dělnické třídy” a “dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomnělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence”. Výslovně stanovila, že KSČ je „vedoucí silou ve společnosti a státě“.

b) Ústava i formálně opustila v demokratické československé ústavní tradici osvědčený systém dělby moci a nahradila ho modifikací hesla „všechnu moc sovětům“, tj. formální koncentrací veškeré moci v zastupitelských sborech, od kterých odvozovaly svou existenci a pravomoc všechny ostatní státní orgány.

Za ekonomický základ státu označila Ústava v čl. 7 „socialistickou hospodářskou soustavu“, která „vylučuje jakoukoliv formu vykořisťování člověka člověkem“. Ústava rovněž zakotvila plánovité řízení veškerého národního hospodářství a uváděla, že „Práce je v socialistické společnosti prací ve prospěch celku a zároveň ve prospěch pracovníka samotného“.

Ústava chápala socialistickou hospodářskou soustavu jako jednotný systém, ve kterém existují dvě základní formy socialistického společenského vlastnictví:

1. státní vlastnictví, které je vlastnictvím všeho lidu,

2. družstevní vlastnictví

Pokud jde o půdu, Ústava stanovila, že „Půda sdružená ke společnému družstevnímu hospodaření je ve společenském užívání jednotných zemědělských družstev“ (JZD).

V Ústavě se nevyskytoval pojem „soukromé vlastnictví“. Pouze stanovila, že „v mezích socialistické hospodářské soustavy je přípustné drobné soukromé hospodaření založené na osobní práci a vylučující vykořisťování cizí pracovní síly“.

Druhá hlava Ústavy o občanských právech a povinnostech zaostávala svým rozsahem i obsahem výrazně za Ústavou 9. května. Východiskem ústavní koncepce občanských práv a svobod bylo ústavní prohlášení, že „ve společnosti pracujících, ve které je odstraněno vykořisťování člověka člověkem, jsou rozvoj a zájmy každého jejího příslušníka v souladu s rozvojem a zájmy celé společnosti“. Charakteristické bylo konečně i široké ústavní pojetí občanských povinností, mezi kterými nacházíme např. povinnost „chránit a upevňovat socialistické vlastnictví“, „dbát ve všem svém konání zájmu socialistického státu a společnosti pracujících“ a za vrcholnou povinnost a věc cti Ústava prohlásila „obranu vlasti a jejího socialistického zřízení“.

V soustavě nejvyšších státních orgánů vycházela Ústava ve své třetí hlavě z klíčového postavení Národního shromáždění jako nositele „úplnosti moci“. Skutečná (a jediná) moc však byla soustředěna v předsednictvu, sekretariátu a operativně řídícím aparátu ÚV KSČ.

Národní shromáždění se skládalo z 300 poslanců volených na 4 roky na základě většinového volebního systému, zavedeného v roce 1954. Před každými volbami byly sice schvalovány nové volební zákony, avšak vždy se jednalo o dílčí, nepodstatné změny. Podstata spočívala v tom, že v jednomandátových obvodech kandidoval pokaždé jen jediný kádrově pečlivě vybraný kandidát Národní fronty a že se vlastně obcházel volební zákon, který umožňoval ve většinovém systému navrhnout v jednomandátových obvodech i více kandidátů.

Z filmu Černí baroni

Mandát poslanců Národního shromáždění byl považován za mandát imperativní. Poslanci též dále  vykonávali své povolání. Národní shromáždění volilo prezidenta republiky a volilo rovněž Nejvyšší soud.

V hlavě čtvrté Ústava zakotvovala funkci individuálního prezidenta. Pro jeho postavení v ústavním systému byla v Ústavě zvolena formulace „V čele státu je prezident republiky volený Národním shromážděním“. Pro postavení prezidenta republiky v soustavě nejvyšších státních orgánů bylo charakteristické, že Ústava v duchu „jednoty moci“ a svrchovanosti Národního shromáždění sice zakotvovala odpovědnost prezidenta republiky Národnímu  shromáždění, nestanovila však žádné důsledky plynoucí z této odpovědnosti.

V hlavě páté charakterizovala Ústava vládu jako „nejvyšší výkonný orgán státní moci“ odpovědný Národnímu shromáždění. Tím bylo i terminologicky potvrzeno opuštění ústavní koncepce horizontální dělby moci ve struktuře a vzájemných vztazích nejvyšších ústavních orgánů. Vláda se skládala z předsedy, místopředsedů a ministrů. Klíčovou úlohu však hrálo předsednictvo vlády, které „mělo vyřizovat běžné práce vlády mezi jejími zasedáními a operativně řídit a kontrolovat činnost jednotlivých členů vlády“.

Šestá hlava byla věnována Slovenské národní radě.

Sedmá hlava Ústavy byla věnována národním výborům. Ústavní úprava navazovala na sovětský vzor, což bylo nejvýrazněji vyjádřeno v charakteristice národních výborů jako „nejširší organizace pracujících“ a jako „orgánů státní moci a správy“. Skutečný prostor kompetencí a konkrétních pravomocí národních výborů byl v realitě každodenního života vymezen rozhodujícím postavením stranických sekretariátů na krajské, okresní i místní úrovni a fakticky klíčovou pozicí rad národních výborů.

Ústavní  základy organizace a činnosti soudů a prokuratury byly obsaženy v hlavě osmé Ústavy. Příznačný pro celou ústavní koncepci místa a úlohy soudů a prokuratury byl již první článek hlavy sedmé, který stanovil, že “Soudy a prokuratura chrání socialistický stát, jeho společenské zřízení” a (i) “oprávněné zájmy občanů a organizací pracujícího lidu”. Soustavu soudů tvořily Nejvyšší soud, krajské a okresní soudy, vojenské soudy a dále podle sovětského vzoru zcela nově zavedená instituce tzv. místních lidových soudů. Tyto soudy měly jako “článek jednotné soudní soustavy” a “jako orgány pracujících v obcích a na pracovištích” projednávat “méně závažné případy porušování socialistické zákonnosti”, narušování “společenského pořádku a soudružského soužití občanů”, jakož i “drobné majetkové spory”.

V deváté (a poslední) hlavě, obsahující ustanovení obecná a závěrečná, pojednávala Ústava mj. o státním území, hranicích, státním občanství, hlavním městě a státních symbolech. Za nejvýznamnější lze označit změnu státního znaku. Nepodařilo se sice prosadit návrhy, které by do státního znaku rády promítly ozubená kola, pšeničné klasy, či srp a kladivo, ale i tak dostal znak zcela novou podobu. Na štít husitské pavézy (zcela v rozporu s pravidly heraldiky) byl umístěn dvouocasý český lev (oproti tradiční podobě jaksi učesaný), na jehož hruď byl umístěn údajný symbol slovenské partyzánské tradice (vatra pod Kriváněm). Koruna na hlavě lva (jako prý monarchistický pozůstatek) byla nahrazena pěticípou hvězdou. Nový státní znak vyvolal v české veřejnosti značné nepochopení a na Slovensku vyložený odpor.^[1]

Z filmu Obecná škola 

[1] Text byl převzat z knihy PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, s. 235-247. ISBN 978-80-87212-90-5.