Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
Docela často přemýšlím o historii v růžových brýlích. Vnímám třeba konfrontaci a názorové střety Adamse a Jeffersona jakožto střet velkých řečníků a učenců, který je radost sledovat. I zmínění pánové sice klesli na osobní úroveň a užívali ve svém názorovém střetu podpásovky, ale vždy k sobě chovali úctu, třeba i proto o nich dodnes čteme. Faktem ovšem zůstává, že i v historii tak pevně zakořeněné demokracie, jako je USA, najdeme několik příkladů, kdy politický boj přerostl únosnou mez a šlo i o život – několik čelných představitelů USA se ocitlo dokonce i v soubojích (namátkově viceprezident Burr, či pozdější prezident Jackson – ten dokonce několikrát).
Andrew Jackson – Wikipedie
K jednomu z nejhroznějších fyzických incidentů mezi politickými rivaly ovšem došlo v dějinách USA později – v roce 1856 mezi zákonodárci – demokratem Prestonem Brooksem, členem Sněmovny reprezentantů a republikánem a abolicionistou Charlesem Sumnerem, který byl senátorem. Brooks totiž v reakci na předchozí proslov Sumnera svého kolegu sešvihal 22. května vycházkovou holí téměř do bezvědomí.
Dva dny před incidentem Sumner ve svém proslovu k projednávání Zákonu Kansas-Nebraska, kterým mělo být rozhodnuto o rozdělení teritorií Kansasu a Nebrasky na otrokářské, resp. svobodné území, resp. k sérii přeshraničních střetnutí v této věci, která do historie vešla pod názvem Krvácející Kansas („Bleeding Kansas“) silně napadal zastánce otrokářství. Dokonce zašel tak daleko, že zesměšňoval jednoho z tvůrců zmíněného zákona Andrewa Butlera, neboť se vysmíval jeho řečové vadě, kterou senátor po nedávné mrtvičce trpěl.
Faktem zůstává, že Sumnerova řeč nepřišla z čistého nebe – oba hlavní tvůrci Zákona Kansas-Nebraska Douglas a Butler se s ním názorově střetli již dříve a ani z jejich strany nešlo o střet „na úrovni“. Douglas dokonce měl snad v průběhu jednoho z vystoupení prohlásit „ten bláznivý hlupec si koleduje o to, aby ho jiný hlupák zabil“ (this damn fool is going to get himself killed by some other damn fool).
Preston Brooks, Butlerův bratranec byl z proslovu šokován, později přiznal, že přemýšlel o tom, vyzvat Sumnera k souboji. Jeho úvaha měla snad dojít tak daleko, že s kolegou z Jižní Karolíny vymýšleli pravidla, podle kterých by se duel odehrával. Brooksův kolega však poznamenal, že souboj přichází do úvahy výlučně mezi společensky rovnými duelanty a protože se Sumner ve svém proslovu choval jako „buran a ožrala”, nezasloužil si rovné podmínky oficiálního souboje. Brooks tehdy prohlásil, že Sumner není gentleman, proto se mu dostane negentlemanského zacházení.
Kongresman Laurence Keitt (se kterým Brooks svůj plán konzultoval, jak zmíněno v předchozím odstavci) se k Brooksovi v osudný den připojil, stejně tak, jako i jiný jejich kolega Henry A. Edmundson. Všichni tři vyčkávali v ochozech jednacího sálu Senátu a čekali, až se především přítomné dámy vzdálí z doslechu, aby mohli nebohého, nic netušícího Sumnera konfrontovat.
Laurence M. Keitt – Wikipedia
Brooks pak přistoupil k senátorovi, který seděl u svého stolečku a cosi si zapisoval. Brooks pak klidným a tlumeným hlasem Sumnera oslovil: „Pane Sumnere, četl jsem si dvakrát Váš proslov. Je urážkou na cti Jižní Karolíny a pana Butlera, který je mým příbuzným.” Když se Sumner pokoušel vstát, Brooks se rozmáchnul a švihnul ho svou vycházkovou holí do hlavy. Sumner šokovaný situací a rozhozený brutalitou úderu údajně okamžitě ztratil ponětí o dalším průběhu událostí. Po úderu se Sumner sesunul pod přišroubovaný stoleček, kde Brooks v bití pokračoval, dokud stůl Sumner nevytrhnul a nenadzvednul v pokusu o útěk. Sumner již v tu dobu krvácel z hlavy, proto neměl čistý výhled a jak škobrtal přes sál, byl z něj pro útočníka ještě mnohem snadnější cíl. Brooks nepřestal s bitím, ani když mu praskla hůl a bil Sumnera její hlavicí.
Ještě v průběhu útoku se několik kolegů senátora Sumnera pokusilo incident zastavit, všem pokusům však zabránili spoluútočníci – Keitt dokonce vytasil zbraň a na okolostojící křiknul „Nechte je být!”. Sumner nakonec upadl do bezvědomí a Brooks se svým útokem přestal (i kvůli tomu, že mu v dalším bití zabránili někteří členů Sněmovny). Sumnerovi se pak za asistence některých okolostojících podařilo vstát a byla mu poskytnuta první pomoc. Stejně tak musel lékaře vyhledat i kongresman Brooks, který se při útoku sám zranil.
Po útoku se z Brookse stal na Jihu hrdina a ze Sumnera na Severu mučedník. Seveřané a jejich tiskoviny se spravedlivě rozhořčovali nad povahou a způsobem útoku a několikasethlavé davy se účastnily demonstrací na podporu senátora Sumnera v Bostonu, Albany, Clevelandu, Detroitu ale i jinde. Na Jihu se zase zastával tisk Brookse a lidé mu poslali stovky nových vycházkových holí, náhradou za tu zničenou.(na jedné byl i nápis „uhoď ho znovu”)
Brooks se také stal terčem několika výzev k faktickému duelu – na příklad Ansonem Burlingamem, který byl excelentním střelcem. Brooks výzvu odmítnul, neboť Burlingame chtěl souboj provést v Kanadě, kde neplatily protiduelové zákony USA. Výzvu Brooks odmítnul, protože by musel cestovat přes Seveřanské státy, kde mu, dle jeho slov, hrozilo vážné nebezpečí újmy na zdraví.
Brooks svým útokem dokázal asi pravý opak toho, co chtěl – sjednotil Sumnerovu, dosud značně rozháranou Republikánskou stranu. Sumner sám se pak tři roky po útoku zotavoval ze svých zranění. Brooks ve své obhajobě uvedl, že Sumnera nechtěl zabít, jinak by si vybral jinou zbraň a byl Washingtonským soudem odsouzen k zaplacení pokuty 300 $ a uznán vinným z ublížení na zdraví, byť mu nebyl vyměřen trest odnětí svobody.
V obou komorách kongresu bylo hlasováno o zbavení funkcí všech tří útočníků – Brooks nakonec na svůj post rezignoval, aby byl rychle znovuzvolen, stejně jako Keitt, Edmundson své funkce ani zbaven nebyl.
Není to slavná historie, ale i tak nám ukazuje, že fyzické násilí vlastně nikdy neplodí nic dobrého a často se obrací proti svým iniciátorům v podobě nezamýšlených důsledků.