Je jednatelem a společníkem společnosti NOVOSTORE s.r.o., která provozuje síť maloobchodních prodejen. Zároveň působí jako daňový specialista v oblasti daňového poradenství.
V průběhu roku 2015 a 2016 se začaly finanční úřady zajímat právě o tyto dodávky cigaret od této společnosti. Zjistili podivné věci, např. že spousta podnikatelů (odběratelů) nemá ve svém účetnictví zahrnuté přijaté faktury od dodavatele J.? Začala vlna místních šetření a daňových kontrol, zaměřených právě na dodávky cigaret a tabákových výrobků od tohoto dodavatele.
Na začátku požádali správci daně společnost J. jako dodavatele o to, aby jim poskytli informace o veškerých dodávkách zboží, které odebrali podnikatelé. S takto získanými informacemi zahájili místní šetření u podnikatelů, které mají na starosti. Zjistili závažnou skutečnost. Někteří podnikatelé nemají ve svém účetnictví zaúčtované všechny přijaté faktury od dodavatele J.. Vzniká otázka, proč? Vždyť přijaté faktury by mohli podnikatelé legitimně uplatňovat jako provozní náklady, tím by snížili základ daně, čili daňová povinnost by byla menší.
Daňové řízení v této věci probíhalo podobným způsobem. Správci daně pozvali obě strany, jak zástupce společnosti J., tak podnikatele k ústnímu jednání. Autor již viděl několik takových protokolů z ústního jednání. Ať již jsou z finančního úřadu v Ústí nad Labem nebo v Plzni, jsou si velmi podobné. Zástupci společnosti J. doložili plány jízd řidičů i s jejich výpovědí. Ti si většinou věci moc do detailu nepamatují, hlavně zapomínají na identitu odběratele, protože těch odběratelů je mnoho, a navíc správci daně zjišťovali staré věci několik let zpětně. Podnikatelé samozřejmě popírali a tvrdili, že nakupovali jenom tolik, kolik vykazovali ve svém účetnictví.
K autorovu podivu se skoro ve všech případech přikláněli správci daně na stranu dodavatele, společnosti J. a vyzývali podnikatelů, aby podali dodatečná daňová přiznání. Správci daně postupovali zřejmě podle daňového řádu. Pokud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, správce daně vyzve daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanoví náhradní lhůtu. [1]
Na ilustraci uvádí autor skutečný případ z praxe. Podnikatel N.T. z Jihlavy používá daňovou evidenci se skutečnými výdaji, je neplátce DPH. Předložil správci daně následující údaje v účetnictví za rok 2015:
- Tržba za prodej zboží: 857.249,- Kč.
- Přijaté faktury za nákup zboží od společnosti J.: 299.570,- Kč.
Zástupce společnosti J. naopak předložil vydané faktury pro podnikatele N.T. za rok 2015 ve celkové výši 1.673.245,- Kč.
V nalézacím řízení vyzval správce daně podnikatele N.T., aby podal dodatečné daňové přiznání za rok 2015 s tím, aby zahrnul do svého účetnictví celou sumu faktur, tj. 1.673.245,- Kč a následně opravil tržby za ten rok. Po opravě se zápočtem obvyklé desetiprocentní marže na cigarety by byli jeho údaje takového:
- Tržba za prodej zboží: 2.368.291,- Kč.
- Přijaté faktury za nákup zboží od společnosti J.: 1.673.245,- Kč.
Natvrdo by musel dodanit příjem ze zisku zvýšeného o tento rozdíl a samozřejmě penále by zde nechybělo. Podnikatel N.T. chvíli váhal, nakonec však přistoupil k návrhu správce daně. I když cítil notnou dávku křivdy, částku požadovanou správcem daně zaplatil. Tímto ale nebyla celá záležitost uzavřena, neboť se tímto dostal podnikatel do povinnosti stát se plátcem DPH. Roční obrat totiž překročil limit jednoho milionu korun. Čeká ho tedy další nepříjemné kolo dodatečných daňových tvrzení a doplatky na DPH.
Autor zastává názor, že správce daně v tomto případě (tvrzení proti tvrzení) pochybil, jednal totiž svévolně na základě nedostatku relevantních důkazů. Daňový řád ukládá daňovému subjektu povinnost v řádném daňovém tvrzení sám vyčíslit daň a uvést předepsané údaje, jakož i další okolnosti rozhodné pro vyměření daně. [2] Daňový subjekt je povinen prokázat pouze to, co sám uváděl v daňovém tvrzení. Správce daně by měl dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji. I když může správce daně při dokazování hodnotit důkazy podle své úvahy podle zásady volného hodnocení důkazu, nelze vykládat tak, že by závěry správce daně o skutkové stránce věci mohly být výsledkem libovůle. Takové závěry musí naopak vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Tato úvaha musí být v konečném rozhodnutí v daňovém řízení přezkoumatelným způsobem vyjádřena a plně podléhá kognici správních soudů. [3]
Tímto rozhodnutím správce daně sine lege obvinil podnikatele, že úmyslně zkrátil tržby. Pokud by dotyčný podnikatel se závěrem správce daně nesouhlasil, a rozhodl se proti tomu odvolat, mohlo by dopadnout jinak u odvolacího orgánu finančního ředitelství, případně u správního soudu.
Druhý velmi zajímavý případ (podobný s předchozím), ale s mnohem šťastnějším koncem pro podnikatele se stal loňský rok v Ústí nad Labem. Pana X.V. také vyzýval jeho správce daně k podání vysvětlení ve věci neshody mezi přijatými fakturami v jeho účetnictví a vydanými fakturami vykazovanými společností J. Jelikož pan X.V. uplatňoval výdaje procentem, tzn. ze zákona nemusel za účelem stanovení daně z příjmu deklarovat do daňového tvrzení žádné výdaje, ani výdaje daňově uznatelné související s jeho podnikatelskými činnosti. [4] Nemohl správce daně dále postupovat, řízení pro nedostatek podkladů usnesením zastavil.
Skutečný důvod, proč se vyskytly takovéto fiktivní přijaté faktury u legitimních podnikatelů, je přitom úplně někde jinde. Mezi podnikateli jsou i tací, kteří chtějí zatajovat tržby z prodeje cigaret. Tito podnikatelé podplatili řidiče, skladníky společnosti J., aby při dodání zboží nafakturovali náhodným klientům z jejích databáze. Nejlépe vietnamským klientům, tí moc česky neumějí a obecně se bojí bránit soudní cestou. Správce daně ve většině případů skutková podstata věcí ani nezajímá.
Dalším důvodem, který tíží správce daně v procesu dokazování, jsou podle autorova názoru zákonem stanoveny náležitosti daňového dokladu.
Ustanovení § 29 zákona o DPH taxativně vyjmenoval všechny zákonné náležitosti daňového dokladu, § 30a zkrátí výčet těch náležitosti pro tzv. zjednodušený daňový doklad. Kromě označení osoby, daňového identifikačního čísla, evidenčního čísla daňového dokladu, rozsahu a předmětu plnění, dne vystavení dokladu, dne uskutečnění plnění atd. není zde uvedeno, že je potřeba mít na daňovém dokladu podpisy jak dodavatele, tak odběratele.
Zákon stanoví, že daňový doklad je písemnost, která splňuje podmínky stanovené v tomto zákoně a může mít listinnou nebo elektronickou podobu. Tudíž může být zhotoven i ručně.
Autor se domnívá, že uvedené § 29, § 30 a §30a zákona o DPH není úplně v souladu s § 11 odst. 1 písm. f) zákona o účetnictví, které stanoví: účetní doklad jsou průkazné účetní záznamy, které musí obsahovat podpisový záznam podle § 33a odst. 4 osoby odpovědné za účetní případ a podpisový záznam podle 33a odst. 4 osoby zodpovědné za jeho zaúčtování. [5] Ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) je kogentní, tzn. že není možné se odchýlit od její dispozice. Slovo „musí“ znamená, že bez podpisového záznamu není kterýkoliv doklad platným účetním dokladem.
Daňový doklad je bez pochyby z pohledu účetnictví především účetním dokladem, na jeho základě zaúčtují účetní jednotky mj. náklady na straně odběratele nebo výnosy na straně dodavatele. Ze strany dodavatele musí být jednoznačně podpisový záznam zodpovědné osoby na daňovém dokladu-vydané faktuře, aby se z něho stal účetním dokladem. Na originálu daňového dokladu-přijaté faktury, který obdržel odběratel právě nemusí podpisový záznam odpovědné osoby dodavatele objevovat. Autor se domnívá, že podpisové záznamy odpovědných osob jak dodavatele, tak odběratele na stejném daňovém dokladu by byly důležité prvky. Daňové doklady by tak mohly splnit zákonem stanovené vlastnosti účetnictví, tj. správnost, úplnost, průkaznost a srozumitelnost. Ve shora uvedených případech by to značně usnadnilo práci správce daně. Podpisové záznamy obou obchodních stran na jednom daňovém dokladu by byly jednoznačně relevantním důkazním prostředkem v daňovém řízení.
[1] srov. § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
[2] srov. § 135 odst. 2 daňového řádu.
[3] NSS 2 Afs 116/2008-63.
[4] srov. § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
[5] srov. § 11 odst. 1 písm. f) zákona č.563/1991 Sb., o účetnictví. § 33a odst. 4 “Podpisovým záznamem se rozumí účetní záznam, jehož obsahem je vlastnoruční podpis nebo uznávaný elektronický podpis podle zvláštního právního předpisu, anebo obdobný průkazný účetní záznam v technické formě, který zaručuje průkaznou a jednoznačnou původnost. Na obě formy podpisového záznamu se přitom pohlíží stejně a obě mohou být použity v případech, kdy je vyžadován vlastnoruční podpis. U případů týkajících se výhradně skutečností uvnitř jedné účetní jednotky lze použít jako podpisový záznam vlastnoruční podpis nebo zaručený elektronický podpis anebo obdobný průkazný účetní záznam v technické formě.”