Jak se staví soud I.

Ústava USA (ostatně po jejím vzoru ani spousta jiných) nedává svým čtenářům a „uživatelům“ vždy jednoznačnou odpověď na všechny otázky, které z ní mohou vyvěrat. V prvních letech existence USA si ani sami soudci Nejvyššího soudu USA nebyli vždy jisti tím, jak daleko jejich pravomoc sahá a jak jí mohou využít. Rozhodně až do doby, kdy do čela této instituce nastoupil John Marshall, neměl nikdo asi ani ponětí o tom, jak vlivný ve skutečnosti tento soud je, nebo může být. On přispěl celkovou vizí, jak nejvyšší soudní instance USA bude fungovat a kde je v systému vah a protivah její místo. John Marshall měl představu, jak soud bude fungovat a prosadil si jí, ať již faktickou rozhodovací činností, či neformální tradicí, která v některých případech přetrvává dodnes. Madison možná do ústavy USA Nejvyšší soud napsal, ale vytvořil jej až Marshall.

Tvůrci ústavy věděli, že chtějí nezávislou soudní soustavu, mimo vliv politiků, ale o mnoho víc do ní vlastně nenapsali. V roce 1790, tedy v prvním roce fungování Nejvyššího soudu nic nenasvědčovalo tomu, že se schází jeden z nejmocnějších federálních orgánů – soudci neměli na pořadu projednávání žádné spory a setkali se téměř doslova na dvě hodiny přátelského rozhovoru. Nejvyšší soud navíc byl sice konstituován jako nejvyšší soud, ale ne jako soud ústavní – počítalo se tedy spíše s tím, že se stane jakýmsi klasickým soudem na vrcholu pyramidy, ale ne nutně místem, kde se budou řešit nejzásadnější ústavněprávní otázky.

Původní počet byl 6 soudců jmenovaných do funkce na doživotí, ale fluktuace ve funcích byla výrazná a málokterý ze soudců zůstával ve funkci déle. Jeho první předseda John Jay z funkce odešel, aby se stal guvernérem New Yorku, dokonce se do funkce vrátit odmítnul, když mu tato možnost byla prezidentem nabídnuta.

Těžko říci, jak by se role Nejvyššího soudu USA vyvíjela, kdyby nedošlo k postupnému rozkladu prvního stranického politického systému, který nastal ke konci funkčního období druhého prezidenta USA Johna Adamse. V roce 1797, kdy George Washington odcházel do politického ústraní se politický systém v USA zformoval do střetu dvou stran – Federalistů (pod vedením Adamse, Marshalla ale i třeba Hamiltona) a Jeffersona a Madisona na straně druhé. Obě strany kromě jiného odděloval náhled na vztah federální vlády a jednotlivých států a důraz na to, kde má být jak silné mocenské centrum.

Možná i přímý přenos „z rozpadu společnosti“, který Francouzská revoluce nabízela politikům v USA, přispěl k tomu, že Federalisté nechtěli dopustit nezřízenou vládou lidu ohrozit novou, mladou zemi, ale preferovali silnou společnou moc a vládu vzdělané elity. Jefferson z podstaty své povahy samozřejmě masové popravy rád neměl, ale zároveň sám asi zastával názor, že občasné krveprolití při boření starých pořádků není zavrženíhodné. V Jeffersonových očích Federalisté tvořili v podstatě systém, který se v základech moc nelišil od monarchie, z jejíhož područí se USA teprve nedávno dostaly.

V této chvíli Jefferson započal proces, který nazýval „Druhá revoluce“ a začal moc Federalistů silně podrývat. Asi zpětně viděno nehrozily žádné ozbrojené střety obou stran, ale ve chvíli, kdy k politickým střetům docházelo, dokázaly být zjitřené. Nepomohl tomu ani postup Federalistů, kdy opozičním novinářům a politikům hrozilo, podle schvalovaných zákonů i odnětí svobody a jiné tresty za kritizování prezidenta.

Ve volbách v roce 1800 i řada federálních soudců, nominovaných Federalisty tuto stranu otevřeně podporovala, což pro ně mělo mít po vítezství Jeffersona dalekosáhlé důsledky. Jeffersonovci sice získali většinu v obou komorách Kongresu a Jefferson sám se stal prezidentem, ale soudní soustavu, obsazenou nominanty Federalistů tak snadno pročistit nemohli. Jak psal Jefferson – soudní moc se stala poslední baštou Federalistů.

A do značné míry tomu také tak bylo – John Adams dokonce po prohraných volbách jako jeden ze svých posledních aktů ve funkci do čela Nejvyššího soudu potvrdil Johna Marshalla, kterého mu Senát také schválil.

Marshall a Jefferson (dokonce pokrevně spříznění) se tak dostali do střetu vizí o budoucnost země a brzy se projevila i jejich vzájemné osobní antipatie.

První vzájemný střet obou mužů na sebe nenechal dlouho čekat a jeho kořeny zasadil odcházející prezident Adams – jednalo se o spor Marbury v Madison. Na papíře se jednalo o drobný administrativní spor s dalekosáhlými politickými dopady. Jen týdny předtím než do funkce prezidenta měl po Adamsovi nastoupit Jefferson, taktéž končící Kongres s Federalistickou většinou schválil nárůst počtu federálních soudců. Poslední den ve funkci tak Adams skutečně strávil tím, že podepisoval jmenovací dekrety soudcům, kteří byli jasně proti Jeffersonovi.  Problém nastal ve chvíli, kdy se všechny dekrety nepodařilo Adamsovi doručit adresátům včas.

Když se Jefferson ujal funkce, zjistil, že 17 podepsaných a zapečetěných obálek nebylo doručeno. Nařídil svému ministru Jamesi Madisonovi, aby je ani nedoručoval. Deset měsíců poté se jeden z adresátů nedoručených dekretů – William Marbury, který se měl stát federálním smírčím soudcem, objevil u Nejvyššího soudu a žádal po něm, aby Madisona přiměl k jejich odeslání.

John Marshall vyzval Madisona, aby dosvědčil právní zájem na tom, že dekrety nepředal adresátům. Madison na výzvu nereagoval. Madison sice nereagoval, ale jeho kolegové v Kongresu tak pasivní nebyli. V reakci na tuto výzvu soudu provedli něco, co do té doby Kongres nikdy neudělal – zrušili zákonem zasedání soudu na celý rok. V ústavě USA nebylo nic takového předjímáno a Kongres tak v podstatě nebyl v podobném aktu omezen, nicméně jednalo se o zcela nepřátelské gesto vůči Marshallovi i Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud tak měl nucenou 14 měsíční pauzu, v průběhu které se Jefferson a jeho podporovatelé soustředili na to, jak rozbít zacementovanou soudní soustavu, podporující Federalisty. Marshall trávil toto období doma a neměl vlastně mnoho dobrých řešení nastalého patu. Ze sporu Marbury v Madison nemohl couvnout, aniž by nenarušil prestiž jím vedeného soudu. Nepředstavitelné však také bylo, aby dal přímo soudní příkaz Jeffersonovi, aby svého ministra donutil dekrety doručit – bylo jasné, že by to ani neudělal, což by autoritě soudu dodalo možná ještě hlubší ránu.

Všichni v tu chvíli věděli, že si nastavují precedentní postupy pro následující generace. Když se pak Nejvyšší soud vrátil ke svému zasedání v únoru roku 1803, měl spor Marbury vs. Madison jako první na řadě. Soud se scházel v lobby jednoho z hotelů ve Washingtonu za účasti poměrně široké veřejnosti. Marshallovo rozhodnutí však zarazilo všechny přihlížející. Prohlásil totiž, že Jefferson a jeho lidé Marburymu upřeli právo, které by mu mělo náležet a že mu dekret měli bez průtahů doručit, ovšem zároveň druhou větou tento závěr zcela postavil na hlavu. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že Marbury zvítězil, přidal totiž druhou stránku rozsudku, kterou prohlásil, že se však Marbury u Nejvyššího soudu pomoci dovolat nemůže pro jeho nepříslušnost.

Na jedné straně bylo toto rozhodnutí Jeffersonem vnímáno jako vítezství – Marbury se svého jmenování nedočkal. Na druhou stranu v odůvodnění rozsudku Marshall jednoznačně založil oprávnění Nejvyššího soudu přimět prezidenta k akci, pokud by taková příležitost nastala, ale že v tomto případě k tomu dojít nemůže, neboť soud nemá nad sporem jurisdikci. Marshall sice z boje vybruslil, ale zároveň, kromě zmíněného, ohromenému publiku a všem čtenářům svého rozhodnutí vyrazil dech tím, že nepříslušnost svého soudu dovodil skrze to, že zákon, kterým by byla v tomto konkrétním případě Nejvyššímu soudu svěřena pravomoc vydat rozhodnutí, kterým by Madisona přiměl dekret doručit (tzv. writ of mandamus) byl přijat v rozporu s ústavou USA a proto jej Nejvyšší soud zrušuje.

Marshall tedy založil doktrínu tzv. Judicial review – soudního přezkumu ústavnosti – na základě které může v kostce Nejvyšší soud zrušit jakýkoliv zákon pro rozpor s ústavou. Marshall tak na jedné straně dovodil, že Marburyho práva byla porušena, že mu měl Madison dekret doručit, že se Marbury správně obrátil na soud, který však nemá pravomoc žádaný příkaz vydat a navíc pro neústavnost může příslušný zákon zrušit.

O ničem takovém v ústavě USA nebylo ani slovo. Jefferson brzo pochopil, že se vlastně nejedná o vítězství a tuto „novou“ pravomoc soudu ostře odsuzoval. Zajímavé tak je, že v systému vah a protivah v ústavě USA o podobné pravomoci není ani slova – o tom, že prezident USA může zákon vetovat, víme, protože nám to příslušná pasáž ústavy říká, o tom, že Nejvyšší soud může zrušit zákon pro jeho rozpor s ústavou, víme, protože nám to v rozhodnutí Marbury v. Madison řekl John Marshall.

Marshall tak vlastně poprvé řekl, že ústava je především právní norma, zatímco jinde byla vnímána spíše jako politický text, v USA byla od té doby zákonem a to znamenalo, že jako s každým jiným zákonem, to budou soudy, které jí budou vykládat. Marbury v Madison tak vlastně postavil Nejvyšší soud skutečně na roveň nejvyšším orgánům moci výkonné a zákonodárné.

Jeffersonovi se rozhodnutí soudu nelíbilo – nehodlal se smířit s tím, že 6 nevolených a v zásadě neodpovědných soudců má dostat do ruky takovou moc. Nicméně i přes tento postoj vlastně s rozhodnutím mnoho dělat nemohl. Měl snad pouze jedinou šanci, jak se rozhodnutí postavit – to by znamenalo uznat první část výroku, tedy oprávněnost nároku žalobce a dekret mu doručit – to pro něj nebylo přijatelné, proto za skřípání zubů rozsudek přijal, včetně doktríny o judicial review.