Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
Některé z chyb, které ručně psané i tisknuté kopie ústavy a jejích dodatků obsahovaly, se na veřejnost vůbec nedostaly, jiné jsou však zaznamenány a i opakovány v různých verzích. Jak je zmíněno i jinde písařem, který text ústavy USA krasopisem poprvé zaznamenal, byl Jacob Shallus – on a první tiskaři, kteří zhotovovali ústavu USA, byli tedy prvními původci nejstarších šotků v jejím textu.
Přepis textu ústavy Shallusovi trval skoro celý poslední víkend ústavodárného shromáždění – respektive pozdní sobotu 15 a neděli 16. září. Shallus přepsal celých více než 4 000 slov originálu na čtyři velké pergamenové listy. Poté co písař svou práci dokončil a text přečetl, musel se vyrovnat s několika chybami, které při přepisu udělal – většina z nich spočívala ve vynechání slovíček či písmenek. Opravy spočívající v dopsání slovíček, či písmenek jsou v textu viditelné, stejně tak Shallus na několika místech musel užít nožíku k odškrabání přebytečného, či chybného textu.
Některé opravy však nebyly ani tak důsledkem nepřesností při přepisu, ale i z dodatečných změn tvůrců ústavy – na příklad delegáti změnili na pondělním zasedání minimální počet obyvatel, které zastupoval jeden člen Sněmovny – z původních čtyřiceti tisíc na tisíc třicet[1]. Na poslední stránce je také vidět několik skvrn inkoustu, který při psaní ukápnul. Na stejné straně také písař udělal soupis dodatečných oprav, které do textu udělal, aby si někdo v budoucnu nemohl myslet, že se jedná o záměny provedené podvodně dodatečně.
Ironií osudu také je, že se Shallus nevyhnul chybce ani ve výčtu chyb, které ve výše zmíněném výčtu popsal – v jednom případě změnu popsal na jiném místě, než ji ve skutečnosti opravil a jednu ze svých oprav nezaznamenal vůbec.
Na původním, rukou psaném opisu ústavy USA je však ještě jedna chyba, kterou ale nemá na svědomí Jacob Shallus, ale sám Alexander Hamilton, který si s největší pravděpodobností vzal za úkol organizování závěrečný podpisový ceremoniál. Z titulu této své funkce se ujal i role zapisovatele jednotlivých států, které podepisující zastupovali – nu a když přišla na řadu delegace vedená Benjaminem Franklinem, napsal, že se jedná o zástupce státu Pensylvania (v originále je správně Pennsylvania).
Zatímco se Jacob Shallus přes víkend věnoval krasopisnému přepisu textu ústavy USA, filadelfští tiskaři John Dunlap a David C. Claypoole dostali za úkol připravit 500 výtisků textu, které měly být předány delegátům a rozeslány do Kongresu. Dunlapův a Claypoolův „prvotisk“ trpěl také několika vadami – na příklad výše zmíněná změna ze 40 na 30 tisíc v něm z pochopitelných důvodů provedena být standardním způsobem nemohla a tiskaři také neměli k dispozici přesný seznam podepisujících, protože nebylo dopředu známo, kdo podepíše. Benjamin Franklin sice vedl přesvědčovací kampaň, aby podepsali všichni, ale tři z delegátů přesvědčit nedokázal - Edmund Randolph, George Mason, ani Elbridge Gerry svůj podpis pod text nepřipojili. Stejně tak nejasný byl postoj jednoho z delegátů za Severní Karolínu – Williama Blounta, který však nakonec podepsal.
Není zcela přesně známo, jak si s těmito proměnnými tiskaři poradili. Sice známe autory tisku i počet kopií ze zápisu o vyplacení odměny, ale ze samotných tisků, které byly připraveny 17. září se žádný nezachoval, nebo jej nedokážeme s určitostí potvrdit. Dunlop a Claypool dostali zaplaceno za 2x500 výtisků – druhou várku, kterou připravili na 18.září, už mohli vytisknout s řádným číslem 30 tisíc a správným výčtem signatářů, ale zato s novou chybou – v článku V., který se týkal zákazu, či omezení obchodu s otroky z úrovně federálního Kongresu až do roku 1808, bylo v tisku zapsáno „jedentisícsedmsetosm“. Nevíme, kdo je původcem chyby, ale dostala se dokonce do tisku některých novin.
Jedním z rozdílů, které mezi krasopisnou verzí ústavy, vyhotovenou Jacobem Shallusem a prvními tisky z dílny Dunlopa a Claypoola je i užívání velkých písmen – Shallus totiž na rozdíl od tiskařů psal většinu z podstatných jmen s velkým počátečním písmenem, což tiskaři ve většině případů nečinili.
Vzhledem k tomu, že federální úřady po několik desetiletí nevydaly žádný oficiální tisk samotného textu ústavy USA, byla sice tato obsažena v zákonících, ale nebyla tištěna samostatně. Proto se „díry na trhu” chopili soukromí tiskaři a záhy po zemi kolovalo hned několik verzí tisku. Nelišily se od sebe vesměs nějakým zásadním způsobem, ale třeba co do interpunkce, psaní velkých písmen či jiných stylistických zásahů drobnějšího charakteru.
Jeden ze senátních úředníků - William Hickey, který si všimnul různých forem tisků ústavy ve čtyřicátých letech devatenáctého století a spočítal, že ve verzi, která byla považována za bezvadnou, byť ne oficiální existovalo několik chyb ve slovech a 65 v interpunkci. Sám pak v roce 1847 připravil k tisku bezvadný přetisk ústavy, který vložil na úvod manuálu, který k dalšímu užití připravil. Tento manuál nakonec měl 521 stran a obsahoval i potvrzení tehdejšího ministra Jamese Buchanana, že se jedná o úplný a bezvadný přetisk originálu.
Hickey publikoval několik dotisků svého manuálu a správci jeho pozůstalosti v dotisku pokračovali ještě ve dvou vydáních z roku 1878 a 1879 i po jeho smrti (tyto dotisky už obsahovaly i certifikát o pravosti dalšího ministra Hamiltona Fishe a byly včetně Rekonstrukčních dodatků).
Řeklo by se, že tím, že dozor nad formální vzezření ústavy a jejích dodatků, převzal zvláštní federální úřad, se podobné chyby už nemohou opakovat, přesto se však chyby nadále dějí a byť je text ústavy samozřejmě platný v ratifikované verzi, obsahují dodatky 2 chyby, které jejich autoři zřejmě nezamýšleli. A shodou okolností se v originále týkají obě chyby písmena „s“. Tak na příklad Dodatek XVII. obsahuje nesprávný plurál ve svém oddílu 1, který hovoří mimo jiné o tom, že členy Senátu Spojených států jsou vždy dva senátoři za každý jednotlivý stát; jsou voleni obyvatelstvem příslušného státu, a to na šest let. A že volitelé v každém státě musí splňovat požadavky kladené na voliče nejpočetnější komory zákonodárného sboru příslušného státu – právě ve slovech zákonodárného sboru příslušného státu je zakopaný pes – v originálu je užito množného čísla „branch of the state legislatures", zatímco jinde se hovoří o state legislature – tedy v jednotném čísle.
Ještě při přípravě textu dodatku byly učiněny některé kroky ke sjednocení na jednotném čísle, přesto se však nezadařilo a výsledný text obsahuje plurál.
Druhá chybka, které se do oficiálního textu dostala je v XXV. dodatku, kde se v oddílu 4 hovoří o tom, jak by mohl viceprezident za souhlasu většiny vedoucích sekcí exekutivy, nebo jiného takového útvaru, který může Kongres zákonem zřídit prohlásit prezidenta za nezpůsobilého vykonávat pravomoci a povinnosti jeho úřadu – načež se viceprezident ujímá pravomocí a povinností prezidenta, jakožto úřadující prezident. V originále se v první části textu hovoří o většině vedoucích sekcí exekutivy: „a majority . . . of the principal officers of the executive departments", zatímco v pokračování textu, kdy se prezident po znovunabytí způsobilosti může opět své funkce ujmout, pokud proti tomu nepodá nesouhlas viceprezident a opět většina členů vlády se již hovoří o „a majority . . . of the principal officers of the executive department " -tedy v jednotném čísle a bez “s” na konci slova department.
Omylu v textu si sice při projednávání dodatečně někteří zákonodárci všimli, ale nebyli schopni jej procedurálně včas opravit a nakonec i s ohledem na časový tlak bylo rozhodnuto, že gramatický nedostatek může být zhojen i na základě zápisků z projednávání, které jednoznačně účel normy specifikují a poskytují základ pro další stupně interpretace.
Výše zmíněné chyby v ústavě jsou nevratné – respektive byly by odstranitelné pouze dokonalou novelizací zmíněných dodatků, do které se z pochopitelných důvodů nikdo pouštět nechce. Tyhle drobné šotky by tak nezhojil ani Jacob Shallus se svými opravami a nemohl by je napravit ani William Hickey v jakémkoliv svém textu „bezchybné” verze ústavy USA – ta tyto chyby má a v dohledné budoucnosti mít bude i nadále.
[1] Viz. článek I, oddíl 1