Nejstarší zákony lidstva

Nejstarší zákony lidstva

Součástí evropských právních dějin je prvotní formování právní kultury v mimoevropské oblasti, avšak v jejím těsném sousedství, jihovýchodně od evropského kontinentu. Starobylé právní kultury se vytvářely:

- v meziříčí (řec. mesopotamia) Eufratu a Tigridu,

- v Egyptě (řec. Aigyptos),

- v oblasti nacházející se uprostřed obou výše uvedených zemí, a to v Kenaánu (Palestina, Izrael).

První písemné právní památky pochází z doby sumerské. Nejstarší, ještě piktografické doklady, se připisují vrstvě IV^a z Uruku a ze Šuruppaku a lze je klást do poč. 1. pol. 3. tisíciletí. Další, již o něco mladší, pochází z období nazvaného Uruk III/II a Džemdet Nasr. Tyto památky obsahovaly  majetkové inventáře, účetní záznamy příjmů a vydání, evidenci zaměstnanců či vokabuláře pro výchovu písařů, dále osvětlovaly vztah Sumerů a Akkadů a obsahovaly také soubor hymnů k oslavě kešských božstev.

Centrální státní moc ve starověkém Egyptě a v Mezopotámii měla celkem tři hlavní úkoly: 1) organizovat závlahové zemědělství, 2) udržovat v poslu��~��U ��~��U ��|��U ��|��U X�~��U �~��U @ �~��U . Hlavním byl jednotný plán a dokonalá organizace práce v širokém měřítku. Z této nutnosti vzniklo písmo, matematika, astronomie a také právo.

Základní aritmetické a geometrické poučky a propočty umožnily přesně vypočíst a vyměřit pole, kanály a hráze, z pozorování hvězd bylo možné předvídat dobu říčních záplav, písmo umožňovalo přesné evidence, záznamy a přenosy informací, a právo stanovovalo jednotná pravidla chování.

Nejvíce písemných památek sumerských i akkadských bylo napsáno na hliněných tabulkách. Dochovány byly i nápisy na kameni, z nichž nejvýznamnější jsou tzv. kudurry. Na kamenných stélách byly napsány např. zákony Lipit-Ištara a Chammurapiho. Dalším materiálem byl vápenec; na vápencové cihle byly vyryty např. reformy Entemenovy z 2. pol. 25. stol. Klínové znaky se rovněž ryly do kovu, slonoviny a perleti. V novobabylónské době bylo dalším užívaným materiálem dřevo a vosk, zalitý do pouzder ze dřeva nebo slonoviny. Dále se malovalo štětcem na barevné glazurované obklady palácových stěn. Psacím materiálem byl papyrus a pergamen, typicky pro aramejské hláskové písmo.

Mezopotamské zákonodárství

K nejstarším zákonodárným dílům řadíme edikty (nápisy) Entemeny (cca 2405 až 2375 př. n. l.) a Urukaginy (2351 až 2342 př. n. l.).  Entemenův edikt se stal předlohou pro další právní akty, zvané míšárum.

Mezi zákonodárná díla psaná sumersky řadíme zákony Urnammua, zákony Lipit-Ištara, ale i třeba pozdější edikt Ammí-saduky.

Do zákonodárných děl psaných akkadsky se řadí zákony Ešnunny a Chammurapiho zákoník. Zákonodárná díla psaná asyrsky se téměř nedochovala, jde spíše o soupis právních norem různého stáří. Pro tento soubor se vžil název Středoasyrské zákony a člení se na tabulky A – O. Nejrozsáhlejším fragmentem je tabulka A, nazvaná Právní zrcadlo asyrské ženy, obsahující ustanovení o osobním postavení a trestní odpovědnosti žen. Tabulka B obsahuje ustanovení o dědickém vypořádání, postup při zcizování nemovitostí, ustanovení o hospodaření na zavlažovaných pozemcích apod. Tabulka M obsahuje plavební předpisy. Dalším souborem předpisů psaným asyrsky je sbírka 23 ediktů, které stanoví pravidla pro královský palác a harém.

Egyptské zákonodárství

Podle pozdních svědectví existovalo již ve Staré říši osm svitků hepu (psaných zákonů), jejichž existence byla dosvědčena vyprávěním z Leydenského papyru, nazvaného Napomenutí egyptského mudrce neboli Ipuverovo líčení zkázy Staré říše. Vydávaly se královské dekrety (příkazy krále), z nichž některé mají povahu normativního právního aktu a některé individuálního správního aktu. O egyptském trestním právu informují edikty, dále zápisy z procesů o harémovém spiknutí proti králi Ramessovi III. a zápisy ze soudních procesů s vykradači hrobů. Důležitým právním pramenem egyptského zákonodárství je rodinný právní archiv z hornoegyptského Asjútu, ve kterém se přímo citují některé právní předpisy.

Izraelské zákonodárství

Právní systém Izraele vznikl později než právní systémy Mezopotámie a Egypta a těmito systémy bylo izraelské právo bezesporu ovlivněno. Zákony a další předpisy byly obsaženy v různých biblických knihách a uspořádány byly až za několik století po příchodu izraelských kmenů do Palestiny. Nejdůležitější literární památkou starého Izraele je Tóra neboli Pentateuch (Pět pouzder). Kromě nábožensko-dějepravných textů obsahuje největší starověkou orientální kodifikaci.  Rozlišuje se psaná Tóra a ústní Tóra. Psaná Tóra obsahuje jen část mojžíšského učení. Ústní Tóra obsahuje výkladovou tradici, z  níž podstatná část vešla do kanonických spisů Talmudu.

Tóra je rozdělena do pěti knih:

Další svědectví o právních předpisech starého Izraele jsou spatřována v Prorocích (Nevi'im), Spisech (Ktuvim) a v Mišně, která je nejstarší sbírkou právních pouček a židovských ústních tradic.

Řada právních památek měla společnou zásadu, a to zásadu odvety či odplaty (talio) "oko za oko, zub za zub, smrt za smrt". Jednalo se o prastarou primitivní zásadu, na jejímž základě se uplatňovala odveta za zabití nebo zranění v sebeobraně. Nerozlišovalo se mezi úmyslným jednáním a jednáním z nedbalosti. Princip odvety, který řadou zákonů prostupuje, sledoval jen odvetu na pachateli. Zásadu odvety neznaly např. zákony Urukaginy.

Další charakteristickou vlastností starověkých zákonů byl vztah ke svobodným lidem a otrokům. Otrok byl považován za věc, spíše výrobní nástroj.

V obrazu starověkých právních památek rozlišujeme tři větve:

1. a) První větví jsou nepsané obyčeje starého rodového původu, tzv. nepsané zákony (agrafoi nomoi), které prý lidem uložili samotní bohové a které se vyznačují tím, že "o týchž věcech platí ve všech zemích"[1].
2. b) Druhou větví jsou nepsané obyčeje, které se dále uplatňují soudy a jinými státními orgány a tzv. zápisy soudních rozhodnutí neboli distilly. Z porovnání se zákonodárnými akty vladařů vyplývá, že obyčeje měly převahu. Nejvíce distill se zachovalo z období let 2111 až 2004 př. n. l., kdy vládl Urnammu.
3. c) Třetí větví jsou zákony, které vladaři zaznamenávají písemně na různé nosiče informací (hliněné tabulky, kámen apod.).

Vybrané právní památky:

1) Entemenův edikt o dlužním otroctví (25. až 24. stol. př. n. l.)

Je považován za nejstarší dochovaný doklad, kterým vladař Lagaš zmírnil dlužní otroctví.[2] Ediktem vyhlásil zproštění dluhů i pro děti. 

2) Zákony Lipit-Ištara z Isinu (20. stol. př. n. l.)

Jedná se jen o tři tabulky s 18 sumerskými předpisy, protože původní stéla se nenašla. Celkem je známo 43 nebo 39 zákonů Lipit-Ištarových[3]. Zákony mají kazuistickou tématiku především z práva rodinného, dědického a trestního. Trestem za křivé nařčení svobodné dívky ze sexuálního styku je uložení pokuty, což představuje výjimku ze zásady "oko za oko, zub za zub, smrt za smrt". Specifickým případem je ochrana manželky stižené ztrátou zraku nebo ochrnutím. Manžel se mohl znovu oženit, ale musel se postarat o postiženou.

3) Chammurapiho zákoník (18. stol. př. n. l.)

Je nejvýznamnější akkadskou právní památkou, vyrytý archaickým klínovým písmem na čedičovém sloupu více než 2 metry vysokém, přepisován byl na hliněných tabulkách. Ve svrchní části sloupu je vyobrazen král Chammurapi, celá ostatní část je popsána klínovým písmem. Po úvodním prologu zákoník obsahuje 282 článků. Jedná se o kazuistické zákonodárné dílo, proto na něj nelze z novodobého hlediska nahlížet jako na zákoník. Přestože je systematičtější než sumerské sbírky soudních rozhodnutí, nemůže být uznán za zákoník ex lege a je tudíž považován za sbírku soudních rozhodnutí.

Zákoník má tři části: Prolog, Vlastní zákoník (282 článků), Epilog. Text zákoníku je narušen mezi článekm 65 a 101. Zachráněné zbytky textu byly zrekonstruovány podle opisů na tabulkách a v některých vydáních se používá značení písmeny A až U. V epilogu je celá sbírka označena jako dínat míšarim, nálezy spravedlnosti v zemi a je zdůrazněna její závaznost. Chammurapiho zákoník člení obyvatelstvo do třech právních kategorií, a to na: 1. avilum neboli svobodné plnoprávné obyvatele říše, 2. muškenum neboli svobodné obyvatele, jejichž majetek se ocitá v závislosti na státu, 3. otroky. Zařazení osob do právní kategorie mělo vliv při rozhodování o sankcích.

Chammurapiho zákoník je postaven na zásadě odvety, např. za vyražení zubu mezi příslušníky plnoprávných občanů se platí vyražením zubu. Zákoník sleduje odplatu velice formální "jestliže stavitel postavil někomu dům a ten dům spadne a usmrtí dítě majitele domu, bude usmrceno dítě stavitele domu." U majetkové škody dává zákoník přednost naturální restituci. Zákoník připouštěl vodní ordál u nařčení z čarodějnictví. Neprokázalo-li se obvinění, udavač byl za trest usmrcen.[4]

4) Chetitské zákony (16. až 14. stol. př. n. l.)

Právo Chetitů bylo obyčejové. Existují pouze dvě dochované písemné právní památky, a to tzv. kanešský řád, který se nachází v torzálním stavu a tzv. chetitské zákony, sepsané pravděpodobně pouze na dvou tabulkách.

5) Solónova ústava (6. stol. př. n. l.)

Je označována za timokratickou, protože zrušila privilegia rodové aristokracie a rozdělovala obyvatelstvo podle majetkového cenzu (velikost majetku či příjmů), na jehož základě se odstupňovávala politická práva. Solón rozdělil obyvatelstvo do čtyř majetkových skupin: 1. Pentakosiomedimnoi (roční výnos majetku asi 26 000 litrů obilí, vína nebo olivového oleje), 2. Hippeis (roční výnos majetku 300 – 500 měřic, mohli chovat koně), 3. Zeugitai (roční výnos majetku 200 – 300 měřic, mohli si dovolit spřežení), 4. Thetai (jejich majetek vynášel méně než 200 měřic). V závislosti na majetkovém členění jen příslušníci první a druhé skupiny mohli zastávat úřad archonta. Thétai nemohli být volenými úředníky. Všechny skupiny se mohly účastnit sněmu, zasedat na soudech a volit.

6) Zákon dvanácti desek (5. stol. př. n. l.)

Zákon dvanácti desek neboli lex duodecim tabularum je kodifikací římského práva. Zákony byly vytesány do kamenných desek a vystaveny na fóru. Autentické znění zákona se nedochovalo, podnes známe citace římských právníků a historiků. Římský historik Livius označil Zákon dvanácti desek za pramen veřejného a soukromého práva (Fons omnis publici privatisque iuris). Zákonem dvanácti desek byl vytvořen stabilní základ římského právního řádu, byla jím zahájena nová etapa vývoje římského práva (zvítězilo psané právo) a zavedena rovnost příslušníků římské obce před zákonem.[5]

Chronologické členění nejstarších dokladů právotvorné normotvorby:

                                                                                      př. n. l.

[1]"Jak tvrdí blíže neznámý attický řečník, jejich přestoupení trestali údajně nejen lidé, ale i bohové. "Přesto říkají, že Periklés vás kdysi v souvislosti s bezbožníky nabádal, abyste (proti nim) užívali nejen zákony psané, ale i ty nepsané, které dosud...nikdo nedokázal zrušit, ani se neodvážil proti nim hovořit, i když jejich autor není znám. Soudil totiž, že v takovém případě by byli bezbožníci potrestáni nejenom lidmi, nýbrž i bohy."

[2]Praví: "Vladař umožnil, aby se matka vrátila od věřitele ke svým dětem a děti k matce."

[3]Podle počítání E. Szlechtera 43, podle Steelova 39.

[4]Existuje mnoho názorů na právní povahu Chammurapiho zákoníku, tedy zda Chammurapiho zákoník je "zákoníkem" nebo "literární památkou". Mnoho vědců se přiklání k názoru, že zákoník je literární památkou, protože babylonské soudy se jeho předpisů nikdy nedovolávaly, necitovaly jeho paragrafy a v právní praxi nebyly aplikovány. Tento závěr není jednotný a názory vědců se rozcházejí.

[5]Autorka čerpala z následující literatury:

1) ANTALÍK, Dalibor, STARÝ, Jiří, VÍTEK, Tomáš. Mudrosloví v archaických kulturách. Vydání 1. Praha: Herrmann & synové, 2009. ISBN 978-80-87054-17-8.

2) KLÍMA, Josef. Nejstarší zákony lidstva. Chammurapi a jeho předchůdci. Vydání I. Praha: Academia, 1979. ISBN 509-21-856.

3) SELTENREICH, Radim a kol. Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vydání. Praha: Leges, 2010. ISBN 978-80-87212-54-7.

4) SCHELLE, Karel a kol. Právní dějiny. 1. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007. ISBN 978-80-7380-043-7.

5) TULÁČEK, Jan. Meč a váhy. O právu a jeho dlouhé historii. 2. vydání. Praha: Tuláček, 2010. ISBN 978-80-904762-0-2.