Zakladatelem ryzí nauky právní je Hans Kelsen, významný právní vědec a tvůrce rakouské spolkové ústavy z roku 1920. Ryzí nauka právní se odvíjí od právního pozitivismu 19. století, neboť je pro ni kořenem úvah, nicméně ryzí nauka právní jde ve svých myšlenkách dále. Ryzí nauka právní totiž striktně rozlišuje a od sebe odděluje „Sein“, tedy okolnost, která je (je zde nyní, existuje) od „Sollen“, tedy okolnosti, která má být. Těžištěm a zároveň spojnicí mezi „Sein“ a „Sollen“ je podle Kelsena fikce „Grundnorm“, jejímž prostřednictvím lze na účinné normy nahlížet jako na normativně platné, tedy na právo ve své celistvosti s účinností a platností. Fikce „Grundnormy“ je skutečností, kterou se ryzí nauka právní odlišuje od právního pozitivismu, který naopak skrze nedělitelnost „Sein“ a „Sollen“ považuje právo za platné. Předmětem zkoumání ryzí nauky právní je otázka teoretické a logické poznatelnosti normativní vědy, okleštěné o přídatky jiných věd či morálky. Odpovědí na tuto otázku je „Grundnorma“, jejímž prostřednictvím Kelsen učinil normativní právní vědu za možnou.
Hans Kelsen (11. října 1881 – 19. dubna 1973) byl významným rakouským právním vědcem, který byl znám jako tvůrce první rakouské spolkové ústavy z roku 1920, dále jako zakladatel Vídeňské právně-teoretické školy a proslavil se založením právně filozofického směru nazvaného ryzí nauka právní. Označení „Vídeňská škola právní teorie“ je označení především pro Kelsenovu rozvíjenou „ryzí nauku právní“. Souběžně s Vídeňskou právně teoretickou školou, v jejímž čele stál Hans Kelsen, vznikala v Brně tzv. Brněnská škola normativní teorie, jejímž zakladatelem se stal František Weyr. Pro právní teorii rozvíjenou na vídeňské fakultě se vžil název „ryzí nauka právní“, v Brně se ustálilo označení „normativní teorie“. Ačkoli obě školy mají řadu společných rysů, nevyjímaje společné východisko, kterým se stala Kantova transcedentální (kritická) filozofie, každá si šla svojí cestou.[1]
Hans Kelsen
Charakteristické rysy ryzí nauky právní:
1) Ryzí nauka právní od počátku usilovala o teoreticko-poznávací exaktní vědu pozitivního práva. Jejím východiskem byla transcendentální (kritická) filozofie Immanuela Kanta. Ryzí nauka právní inspirovaná Kantovým kritickým idealismem, zkoumá tvorbu apriorních principů juristického poznávání, jejich platnost a hodnotu s cílem použít je v právní praxi.
2) Záměrem ryzí nauky právní bylo vybudovat metodu poznávání světa, jaký má být ("Sollen"), která je rovnocenná metodě, jíž je poznáván svět, jaký je ("Sein"). V této koncepci se jedná o dva světy: svět "Sein" a svět "Sollen". Ryzí nauka právní chce zkoumat teoreticko-poznávací a logické základy normativní vědy, tedy té disciplíny, která se zabývá "Sollen".
3) Ryzí nauka právní přísně rozlišovala mezi funkcí poznávací a volní. Zastávala stanovisko, že věda má co činit jen s poznáním, ne s vůlí. Předmětem ryzí nauky právní bylo pozitivní právo a tento předmět chtěla výlučně poznávat nikoli vytvářet. Odpovídá na otázku, co právo je a jaký je jeho obsah, nikoli na otázku, jakým by mělo být nebo jak se má vytvořit.
4) Typickým rysem ryzí nauky právní byl požadavek politické čistoty a důraz na hodnotový relativismus. Ryzí nauka právní požadovala vyloučení všech právně politických a mravně hodnotících rozborů; šlo o objektivní a apolitické poznání.
5) Naplnění požadavku ryzosti znamenalo očistit metodu tradiční právní vědy od metodologicky cizích příměsí přírodovědeckých a sociologických a vybudovat metodu normativního (právnického) poznávání.
6) Pozitivistická tendence je další vlastností ryzí nauky právní. Ryzí nauka právní chtěla být teorií pozitivního práva. Nezakládala se na žádných imanentních přirozenoprávních principech, ani na principech božských či rozumových.
Ryzí nauka právní není novou právně teoretickou disciplínou, nýbrž je teorií pozitivního práva. Lze na ni nahlížet buď jako na další vývoj právního pozitivismu nebo na jeho další a přitom pokračující souběžný proud. Kořenem ryzí nauky právní je nepochybně právní pozitivismus 19. století.
Za předmět poznání si ryzí nauka právní zvolila pozitivní právo, které je určitým způsobem stanoveno kvalifikovanými lidskými akty. Pozitivní právo může být prováděno formou volních aktů jednotlivců nebo skupin, anebo může mít formu obyčeje. Tyto „pozitivní“ akty regulující lidské chování jsou donucovací, neboť faktor donucení vždy nastoupí jako následek bezpráví.
Ryzí nauka právní je obecnou teorií práva, ne interpretací zvláštních národních nebo mezinárodních norem. Ona podává teorii interpretace.
Ryzí nauka právní se shoduje s pozitivním právem v předmětu poznání. Skutečnost, kterou nepřevzala, byla metoda poznání práva, kterou právní pozitivismus používal. Ryzí nauka právní totiž poznala metodologickou neudržitelnost právního pozitivismu a musela ho metodicky překonat.
Ryzí nauka právní poukázala na zásadní metodickou chybu pozitivismu, která spočívala v tom, že vládnoucí pozitivismus popisoval pozitivní efektivní systémy nařízení jako právní systémy a nepoznal, že směšuje "Sein" a "Sollen", neboť efektivní, nositeli moci stanovená a prováděná nařízení, jsou předmětem "Sein", tedy právního pravidla, který stanoví, že něco je, nebo "Sollen" jako právního pravidla, které stanoví, že něco má být. Účinná nařízení sociální moci jsou volními akty a jsou součástí "Sein", závaznost pravidel je ale již předmětem "Sollen".
Ryzí nauka právní vychází z přísného oddělení "Sein" a "Sollen". Výpověď, že něco je, "etwas ist" ("Sein"), je podstatně odlišná od výpovědi, že něco být má, "etwas gesollt ist" ("Sollen"). Z toho, že něco je, nemůže být odvozeno, že něco být má a z toho, že něco být má, nemůže být odvozeno, že něco je.
Podle Kelsena, kdo chce chápat efektivní nařízení společenských nositelů moci jako "Sollensanordnungen", musí předpokládat "Grundnormu" ("die Grundnorm"). "Grundnorma" je předpoklad, který umožňuje popisovat efektivní nařízení sociální autority tak, jako kdyby platila, jako kdyby byla platným právem, tedy jako kdyby byla "Sollensanordnungen".
K tomu, aby ryzí nauka právní odvodila z (právní) platnosti nařízení jejich (právní) účinnost, potřebuje, narozdíl od právního pozitivismu, "Grundnormu". K odvození "Sollen" ze "Sein" potřebuje určitý předpoklad "Grundnorm", aby bylo možno na platná nařízení pohlížet jako na účinná.
Zatímco právní pozitivismus poznával účinná nařízení sociální autority jako platné právo, ryzí nauka právní poznává tato účinná nařízení tak, jako kdyby byla platným právem.
Smysl "Grundnormy": "když je předpokládáno, že sociální autoritou stanovená nařízení, tedy to, co je chtěno, je chápáno také jako to, co být má". "Grundnorma" tedy umožňuje chápat účinná nařízení jako právo. "Grundnorma" je předpokladem, bez kterého nelze právo nahlížet jako na platné.[2]
Myšlenka o „Grundnormě“ během svého vývoje zesilovala. Nejprve ji Kelsen kvalifikoval jako „hypotézu“, následně jako „transcedentální předpoklad“ a nakonec ji označil jako „fikci“.[3] „Grundnorma“ nebyla předmětem poznání. „Grundnorma“ byla nezbytným předpokladem toho, aby bylo možné na normy nahlížet jako na platné, tedy, aby bylo možné normy poznat jako normy právní. „Grundnorma“ tak stanoví možnost poznatelnosti a tím odpovídá na otázku, jak je možné poznat normativní předmět – pozitivní právo.
„Grundnorma“ plní v systému ryzí nauky právní tři základní funkce:[4]
1)Funkci zdůvodnění platnosti: „Grundnorma“ umožňuje popis nařízení tak, jako kdyby platila.
2)Funkci základní složky působící na vytvoření jednoty právního řádu: Prostřednictvím „Grundnormy“ získává pozitivní právo svoji jednotu.
3)Funkci zachování normativity: Teprve zavedením „Grundnormy“ je zachován normativní charakter práva.
„Grundnorma“ není stanovena a není normou pozitivního práva, je pouze předpokládána.[5] Od ní odvozují platnost všechny ostatní normy. Platnost od ní odvozuje i ústava a tím celý právní řád. Po platnosti „Grundnormy“ se nemůžeme ptát, musíme ji předpokládat.
Tato hypoteticky předpokládaná základní norma stanoví historicky první ústavu státu jako normotvornou skutkovou podstatu, která zmocňuje historicky prvního zákonodárce k tvorbě norem a zní následovně: „Donucovací akty mají být stanoveny za podmínek a způsobem, který stanoví historicky první ústava a podle ní stanovené normy“.
„Grundnorma“ může být postavena před jakýkoli řád, bez ohledu na jeho obsah. „Grundnorma“ je předpokládána u těch řádů, které jsou „pozitivní“, efektivní a vybavené donucením. V důsledku působení, resp. předpokladu „Grundnormy“ nelze žádné normě pozitivního práva na základě jejího obsahu odepřít platnost. Z toho vyplývá nezávislost „Grundnormy“ na obsahu právního řádu.[6]
[1]Rozdíl mezi nimi byl v chápání Kantovy kritické filozofie. Kelsen a jeho následovníci chápou Kantovu kritickou metodu v pojetí novokantovského směru marburského, naproti tomu Weyr dal přednost schopenhauerovskému pojetí.
[2]K prvotní úvaze o „Grundnormě“ došlo až v pojednání "Reichsgesetz und Landesgesetz nach österreichischer Verfassung“, v němž se Kelsen zaobírá myšlenkou o stupňovitosti právního řádu. Podle Kelsena jedna norma musela být nejvyšší, z ní byly vyvoditelné normy jiné a její volba a předpoklad její platnosti byly metajuristickým rozhodnutím.
[3]„Grundnormu“ jako fikci kvalifikoval Kelsen v díle „Allgemeine Theorie der Normen“.
[4]"Grundnorma" nemá žádný specifický obsah, má pouze funkce.
[5]Podle Kelsena je postavena nad pozitivní právo.
[6]Autorka se inspirovala následující literaturou:
1)BOHÁČKOVÁ, Renata. Základy konstrukce Kelsenovy ryzí nauky právní. Vydání první. Brno: Masarykova univerzita v Brně – Právnická fakulta, r. 1995. 163 s. ISBN 80-210-1193-9.
2)KELSEN, Hans. O státu, právu a demokracii. Výběr prací z let 1914-1938. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015. s. 7-55. ISBN 978-80-7478-918-2.
Fotografie byly sesbírány z následujících zdrojů:
https://www.youtube.com/, https://ritualproductions.bandcamp.com/, https://www.pinterest.ie/pin/
Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.
Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.
