Lidská důstojnost jako základ života

Idea lidské důstojnosti, přiřčená všem jedincům, se zrodila v té společnosti, kde vladaři a kněžím nebyl přiznán ontologicky vyšší statut.[1]^,[2] Lidská důstojnost neměla být již jen výsadou privilegovaných. Jisté změny byly zaznamenány v prvopočátcích novověku s nástupem nominalismu, v nezamyšlené součinnosti některých realistů (Jan Hus) a též v nonkonformních  hnutích (valdenští, husité podobojí, Jednota bratrská apod.). Vlivem nástupu nonkonformních skupin začala zrát idea univerzálně pojatých práv jedince, lidské důstojnosti pro všechny. Nonkonformisté opustili model společnosti chápané jako corpus christianum. Idea univerzálních práv se krystalizovala postupně. Měnil se i přístup k právu. Právo přestalo být chápáno jako privilegium jedné vrstvy lidské společnosti. Zrodila se idea rovnosti před zákonem.[3]

Mistr Jan Hus. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/

Myšlenka lidských práv má svůj původ v křesťanském myšlenkovém bohatství Evropy, odkud též získala svoji dynamiku, sílu a hodnověrnost. Vlivem křesťanství došlo k radikálně hlubšímu chápání kořene lidských práv, a to rovnosti všech  lidí.

Pojem lidská práva jakožto etická danost či politický princip má dlouhou historii a dlouho vyzrával.

K historickým právním skutečnostem lidských práv řadíme zaručená práva, privilegia a „joyeuses entrées“ středověkých obcí v belgických provinciích, Magnu chartu libertatum z roku 1215, Petition of Rights z roku 1628, zrušení prerogativních tribunálů v roce 1641, Habeas Corpus Act z roku 1679, anglickou listinu práv Bill of Rights z roku 1689 a Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789.[4]

Pospolitost morálních bytostí, které si samy stanoví své zákony, se v jazyce práv a povinností týká všech vztahů, které vyžadují normativní regulaci; ale pouze členové této pospolitosti se mohou vzájemně morálně zavazovat a jeden od druhého očekávat chování podle norem. Lidská důstojnost je v přísně morálním a právním smyslu vázána na tuto symetrii vztahů.[5]

Zdroj: https://www.krasnejov.webnode.cz/

Lidská důstojnost není nějaká vlastnost, kterou člověk může mít od přírody, jako například inteligenci nebo modré oči; vyznačuje spíše onu „nedotknutelnost“, která může mít určitý význam jedině v interpersonálních vztazích vzájemného uznání, ve vzájemném zacházení osob jakožto sobě rovných.[6]

Symbolem vstupu do nové éry lidských práv byla Všeobecná deklarace lidských práv a Základní zákon Spolkové republiky Německo. Všeobecná deklarace lidských práv pracuje s důstojností jako základní lidskou hodnotou, s níž se všichni lidé rodí (podle čl. 1 se všichni lidé rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv) a jako hodnotou imanentní oblastem, v nichž se člověk ocitá (srov. čl. 22 a 23 hospodářská, sociální a kulturní práva nezbytná k důstojnosti člověka a zajištění živobytí jeho a jeho rodiny odpovídající lidské důstojnosti). Deklarace spojuje důstojnost člověka se svobodou, mírem a se sociální spravedlností; člověk je jí chápán nejen jako individuum, ale také jako sociální tvor. Význam deklarace je v poselství univerzality, která žádá, aby byl všude zohledněn podstatný požadavek, že člověku „něco“ přísluší, protože je lidskou bytostí.

Vzorem ústavních záruk ochrany lidské důstojnosti je německá poválečná ústavní tradice, která se inspirovala přirozenoprávním pojetím lidských práv. V této podobě se Základní zákon (Grundgesetz, Ústava Spolkové republiky Německo) stal vzorem pro mnoho pozdějších ústavních úprav. Důstojnost člověka je v ústavní úpravě Základního zákona nejvyšší, výlučnou hodnotou. Hodnotu  neporušitelné lidské důstojnosti vykládá Spolkový ústavní soud jako základ veškeré ochrany lidských práv, jako „ústavní přikázání“. Respekt k lidské důstojnosti je filozofickým základem rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ve vztahu k veškerým základním lidským právům.[7]

Lidská důstojnost stojí v centru schématu hodnot Základního zákona, které konstituují objektivní hodnotový řád. Všem ostatním hodnotám je nadřazena, a proto také musí být tyto hodnoty definovány a vykládány v hranicích vymezených lidskou důstojností. Omezuje výkon všech ostatních základních práv.

V ústavním pořádku České republiky je lidská důstojnost hodnotou ukotvenou v samých základech celého řádu základních práv. Je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle, anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu.[8]

Podle preambule Ústavy přijali občané závazek budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody.

Čl. 1 odst. 1 Ústavy potvrzuje, že Česká republika je v dějinném prostoru svrchovaným, jednotným a demokratickým státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Podle čl. 1 Listiny jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Podle čl. 10 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Zdroj: https://www.novinky.cz/

Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem ČR. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (kupř. právo na život, zaručení právní subjektivity), ale v souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem.[9] Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku ČR. Stejně tak Listina základních práv a svobod garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1).[10]

Lidská důstojnost je součást samotného lidství člověka. Naše Listina uznává specifickou kvalitu člověka jakožto subjektu, pozitivně sankcionuje základní charakteristiky lidství a zakazuje, aby byl člověk vystaven jednání, které by zpochybňovalo jeho příslušnost k lidské rodině. Rovnost jednotlivce v důstojnosti a právech je základem uznání hodnoty každého člověka, a to bez ohledu na jeho další charakteristiky (např. schopnosti či znalosti) a užitečnost či prospěšnost pro celek.[11]

Zdroj: https://www.youtube.com/

Základní práva se v řízení o kontrole norem uplatňují v podobě nehierarchicky působících principů a je zřejmé, že jinou váhu má princip odrážející klasické, resp. politické, základní právo a jinou váhu by měl mít princip plynoucí z pouhého ústavního soft law.[12] To proto, že soft law je z racionálních důvodů přenecháno co do konkretizace široké úvaze prostého zákonodárce a pro Ústavní soud zbývá v jeho případě jen velmi malý prostor pro jeho konkretizaci. Naopak v případě klasických a politických základních práv je zákonodárce ve své úvaze o zákonu, který omezuje, limitován konkretizací těchto práv před Ústavním soudem samotným. Jde o nepoměřitelné veličiny.[13]^,[14]

Svojí účastí na osobních hodnotách a v kvalitě života jednotlivce se stala lidská důstojnost právním obyčejem[15] a precedentem, neboť orientace na bytí člověka, na jeho přirozenoprávní existenciální základ osvědčený pozitivním právem je to, co lidé mají společné (pokrývá vlastní základ lidských práv). Lidská důstojnost je též morálním imperativem, neboť vyžaduje mravní ohled ke všem lidem a respekt k morální hodnotě života člověka. Lidská důstojnost tak bazálně pokrývá veškeré lidské jsoucno, neboť je absolutní morální a právní hodnotou.

[1] Kněžím charakter indelebilis, mnichům dokonalé následování, jehož běžný člověk nebyl schopen.

[2] Dokonce Saracén Abdulláh, když mu položili otázku, „jaká podívaná je na tomto jevišti světa nejvíce hodna obdivu“, neváhal odpovědět, že „zde nelze spatřit nic obdivuhodnějšího, než je člověk“. S tímto názorem se shoduje známý výrok Merkurův: „Velký div, Asklépie, je člověk.“ „Proto je člověk, Asklépie, velký div a živá bytost hodná obdivu a úcty.“ Dialog Asclepius (13. stol. př. n. l.), z něhož uvedený citát pochází, se řadí ke korpusu hermetických spisů (Corpus Hermeticum). Blíže PICO DELLA MIRANDOLA, Giovanni. O důstojnosti člověka = De dignitate hominis. První vydání. Praha: OIKOYMENH, 2005. s. 52 – 117. ISBN 80-7298-164-1.

[3]KEŘKOVSKÝ, Pavel. Geneze univerzálních lidských práv. In Křesťanství a lidská práva. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2002, s. 105 - 109. ISBN 80-85959-89-5.

[4]MOULIN, Léo. Křesťanské zdroje deklarace lidských práv. In Křesťanství a lidská práva. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2002, s. 120 - 134. ISBN 80-85959-89-5.

[5]HABERMAS, Jürgen. Budoucnost lidské přirozenosti. Na cestě k liberální eugenice? Vydání první. Praha: Filozofický ústav AV ČR, 2003, s. 39 – 48. ISBN 80-7007-174-5.

[6]HABERMAS, Jürgen. Tamtéž.

[7]BOUČKOVÁ, Pavla. Rovnost a sociální práva. Vydání první. Praha: Auditorium s.r.o., 2009, s. 118 – 150. ISBN 978-80-87284-02-5.

[8]Nález Ústavního soudu ze dne 28.6.2007, sp. zn. II. ÚS 2268/07, publikován pod č. 45/2008 USn., [cit. 2018-08-13]. Dostupné online a v automatizovaných systémech právních informací.

[9] V tomto smyslu lidská důstojnost působí jako obecný interpretační princip.

[10]Nález Ústavního soudu ze dne 30.8.2004, sp. zn. IV. ÚS 412/04,  publikován pod č. 223/2005 USn., [cit. 2018-08-13]. Dostupné online a v automatizovaných systémech právních informací.

[11]Nález Ústavního soudu ze dne 12.3.2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, publikován pod č. 116/2008 Sb., [cit. 2018-08-13]. Dostupné online a v automatizovaných systémech právních informací.

[12]Za soft law  jsou považována sociální a kulturní práva.

[13]Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wágnerové, nález Ústavního soudu ze dne 4.5.2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikován pod č. 98/2005 Usn., [cit. 2018-08-13]. Dostupné online a v automatizovaných systémech právních informací.

[14]Soudce, tedy interpret zákona, je povinen, předtím než určitý konkrétní zákon aplikuje, zvážit, která konkurující si základní práva budou při různých interpretacích konkrétní právní normy dotčena, resp. která základní práva budou určitou interpretací naopak chráněna, a v obou případech zvažovat i míru dotčení, resp. ochrany. Pro soudce, podobně jako pro zákonodárce, by měla platit povinnost zvolit takovou interpretaci aplikované právní normy, která v co nejvyšší míře ponechá zachována obě konkurující základní práva (skrze ně stanovené hodnoty). Soudce by tak měl brát v úvahu vyzařování konkurujících si základních práv do aplikované právní normy a rozhodnout s ohledem na ně. Blíže odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wágnerové. Tamtéž.

[15]Jedná se o zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný (usus longaevus) a o zvyk obecně známý, který byl státem aprobován a je jím i sankcionován (opinio necessitatis).