Jedním z hlavních rysů muzeí je veřejné působení uvnitř i navenek. Tuto stěžejní funkci rozvíjí jednak prostřednictvím vzdělávání, které formou interaktivního učení poskytují a jednak prostřednictvím podpory vzdělávání či sebevzdělávání, neboť muzea jsou nástrojem tzv. celoživotního vzdělávání, čímž mohou být pravidelně zařazována do škol či jinak integrována do vzdělávacího systému. Muzea poskytují praktickou ukázku a jsou dlouhodobým doplňkem k teoretickému pozadí. Neslouží jen dětem, ale i dospělým, kteří si chtějí upevnit vědomosti a nabyté zkušenosti, případně je rozšířit či prohloubit vyvažováním o nové vědecké objevy. Učení se prostřednictvím muzeí je učení se prostřednictvím nového způsobu komunikace formou příběhů, aby v nich lidé porozuměli souvislostem, které se týkají jejich životů. Sbírkový fond muzeí můžeme považovat za podklad interpersonálního působení založeného na místních souvislostech. Je vstřícnější a srozumitelnější formou komunikace. Silný prožitek včleněnosti současnosti do dějin nás uvádí do souvislosti širších časových horizontů, do nichž vstupuje celá škála všeho jiného - kultur, způsobu života, činnosti společnosti, apod. Učení prostřednictvím sbírkových předmětů může vést k jinému pohledu nejen na historii, ale i na současnost a k jinému pohledu na její naléhavost. Jde o volnost, kterou autentický prožitek otevírá. Tuto volnost dostáváme skrze předměty v muzeích, které jsou autenticky „sběrodatné“ a vedou tedy k autenticitě poznání. Můj příspěvek se týká jedné sbírkotvorné instituce, která dne 15. dubna roku 2018 oslavila své dvousetleté výročí.
Již ve starověku, kdy vzniklo slovo "muzeum", tedy místo zasvěcené Múzám, vznikaly sbírky historických a uměleckých předmětů, které se od počátku novověku měnily do podoby muzea, jak je známe dnes. Nezachoval se žádný doklad ani svědectví o tom, kdo poprvé přišel s nápadem muzeum v Praze založit. Existují předpoklady, že myšlenka velkého veřejného muzea vyšla z okruhu Královské české společnosti nauk a s ní souvisejícího salonu Františka hraběte Šternberka-Manderscheida, kde se scházeli lidé spojení později s počátky Národního muzea, především bratři Šternberkové, z nichž hrabě Kašpar je dodnes znám jako "otec Národního muzea".
Kašpar Maria hrabě ze Šternberka (1761-1838)
Kašpar Šternberk konstatoval, že evropská muzea a soukromé sbírky "jsou mrtvými poklady, pokud se jich náležitě neužívá ku prospěchu věd, k dobru lidstva". Uvědomoval si také, že i největší sbírky se mohou po tvůrcově smrti rozplynout, proto nápad vytvořit v Čechách skutečné muzeum našel v jeho mysli živnou půdu. Myšlenku zrodu muzea vnesl aktivně do života též hrabě František Antonín Libštejnský z Kolovrat, nejvyšší purkrabí Království českého.
Samotný podnět k založení muzea se objevil v roce 1817, kdy několik aristokratů navrhlo využít peníze, shromážděné původně pro jiný účel, na založení muzea.
Po mnoha jednání sestavila skupina provolání "Vlastenským přátelům věd", k jehož zveřejnění a podepsání nejvyšším purkrabím došlo na slavnostním shromáždění představitelů zemskovlastenecké šlechty v sídle zemského úřadu v Praze dne 15. dubna 1818.[1] Provolání se stalo zakládací listinou a 15. duben roku 1818 platí za den formálního založení "Wlastenského Musea w Čechách".[2]
Provolání "An die Vaterländischen Freunde der Wissenschaften", kterým bylo Národní muzeum formálně založeno
Kašpar Šternberk daroval své obrovské a vědecky jedinečné cenné sbírky, s hodnotou tehdy 150 000 zlatých, včetně jedinečné sbírky paleobotanické, obrovského herbáře s 9 000 druhy rostlin a vědecké knihovny se 4 000 svazky a mnoha rytinami. Josef Kolovrat Krakovský z Újezda věnoval svou rozsáhlou knihovnu z březnického zámku.
Novostavba muzea v roce 1893
Struktura Národního muzea v současnosti:
1) České muzeum hudby
2) Historické muzeum
3) Knihovna Národního muzea
4) Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur
5) Přírodovědecké muzeum
Sbírkové fondy Českého muzea hudby jsou orientovány z velké části na dokumentaci vývoje hudebních nástrojů. Česká hudební tradice též ovlivnila sbírkotvornou činnost v oblasti dokumentace života a díla dvou českých skladatelů, a to Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Mezi nejcennější exponáty Českého muzea hudby Národního muzea bezesporu patří např. kladívkový klavír, na který hrál W. A. Mozart, nebo autograf partitury Symfonie č. 9 Antonína Dvořáka „Z nového světa“.
Podle tradice zahrál W. A. Mozart (1756-1791) během prvního pražského zastavení v Ústavu šlechtičen na Novém Městě pražském na kladívkový klavír.
Prvním pilířem historických sbírek jsou sbírky věnované a shromažďované šlechtickými zakladateli, orientovány jsou spíše uměnovědně. Druhým pilířem je sbírkotvorná vlna po všeobecné a národopisné výstavě v 90. letech 19. století. Ta vedle uměnovědného charakteru přináší též doklady z oblasti etnografie a politického, spolkového života. Historické sbírky se též věnují předmětům dokumentujícím první republiku a následující období po roce 1939. Sbírky Historického muzea zabírají širší paletu dokladů lidské činnosti; mimořádně cenná je numismatická sbírka, archeologická sbírka, nebo dokonce národopisný (etnografický) fond. Česká historie je ve sbírkách Historického muzea Národního muzea reprezentována vzácnými exponáty, např. uniforma T. G. Masaryka, prvního prezidenta Československa nebo pohřební štít českého šlechtice Petra Voka.
Tato světlá uniforma byla velmi oblíbeným oděvem T. G. Masaryka, prvního československého prezidenta (1850-1937) a stala se také jedním ze symbolů jeho zobrazení.
Tradiční součástí Národního muzea je Knihovna Národního muzea, která, pokud jde o vědecké fondy, je druhou největší knihovnou v České republice.[3] Součástí jejích fondů jsou rovněž velice cenné rukopisy, prvotisky a další doklady o naší minulosti. Knihovna Národního muzea ve svých fondech skrývá mimořádné exponáty jako např. Jenský kodex zaznamenávající vyobrazení husitské doby, nebo horoskop Albrechta z Valdštejna.
Jenský kodex vznikl v Čechách na přelomu 15. a 16. století. Jedná se o bohatě iluminovaný sborník utrakvistických spisů, jehož sestavovatelem byl Bohuslav z Čechtic. Kodex se sestává ze 120 listů, z nichž 9 je pergamenových, zbytek je papírový.
Ve svých sbírkách reprezentuje Náprstkovo muzeum především sběratelské aktivity českých cestovatelských osobností, např. E. S. Vráze nebo všeobecně známého Emila Holuba. Sbírkový fond je tak ovlivněn charakterem zájmu a aktivit těchto osobností. Fond také ilustruje část aktivit českých egyptologů a zároveň i poslední výzkumy expedic Národního muzea v africkém Súdánu. Ve fondech Náprstkova muzea se rovněž můžeme setkat s cennými předměty jako je např. soška egyptského ptáka ibise nebo dřevěná skulptura bódhisattvy soucitu z období čínské dynastie Sung (960-1279).
Malá (16 cm), ale výjimečně řemeslně zpracovaná soška ibise vyrobená z egyptského alabastru a bronzu představuje posvátné zvíře staroegyptského boha Thovta.
Přírodovědecké sbírky představují cenný soubor z několika důvodů. Jedním z nich je systematický záběr všech zásadních oblastí života a prostředí, jež nás obklopují. Vedle sebe tak nalezneme kontinuální sběry z oblasti botaniky, mykologie, zoologie, antropologie, mineralogie, entomologie či paleontologie, a to nejen v českém kontextu, ale i s důležitými přesahy do zahraničí. To je druhý klíčový moment charakteru této sbírky. Překračování hranic dokumentuje snad nejznámější exponát Národního muzea, kterým je kostra plejtváka myšoka, po mnoho generací vystavená v hlavní budově Národního muzea.
V listopadu roku 1885 vyvrhlo rozbouřené moře na skalnaté pobřeží ostrova Lyngøy (Norsko) samici plejtváka myšoka a jedna z rybářských firem nabídla kompletní 22 m dlouhou kostru různým evropským muzeím. O nabídce se dozvěděl prof. Antonín Frič, tehdejší přednosta zoologických a paleontologických sbírek Muzea Království českého, který se rozhodl pořídit kostru velryby jako exponát do muzea.
Ve svých fondech má Národní muzeum nedozírné množství sbírkových předmětů, nelze proto spatřit všechny exponáty.[4] Brání tomu omezený výstavní prostor, choulostivost některých materiálů, jejich citlivost na světlo, na vzduch a v mnoha případech i mimořádná cena. Čas od času jsou však některé z nich vynášeny z depozitářů a trezorů do vitrín, kde je můžeme obdivovat a nacházet v nich odborné podklady pro vysvětlení historie, nalézání společných témat současnosti či pro vědecké bádání do budoucna.[5]
[1]Dne 25. dubna 1818 provolání bylo zveřejněno v Kraméryusowých Cýsařských Králowských Wlastenských Nowinách.
[2]V konceptu k tomuto provolání se hovoří o "National-Museum", ale později autoři tuto formulaci změnili na "Vaterländisches Museum“, zřejmě z obavy před schvalovacím řízením.
[3]První největší knihovnou v České republice je Národní knihovna České republiky.
[4]Ve svých sbírkových fondech má Národní muzeum také zástupce zbraní od pravěku až do poč. 20. století (ŠNAJDROVÁ, Evženie. Arma ofensiva et defensiva. Historické zbraně a zbroj ze sbírky Národního muzea. Vydání první. Praha: Národní muzeum, 2014. 106 s. ISBN 978-80-7036-427-7.), nebo malované drobné portréty ze sbírky oddělení starších českých dějin Národního muzea (SRŠEŇ, Lubomír. Nevšední příběhy portrétů. Vydání první. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., Národní muzeum, 2011. 144 s. ISBN 978-80-7429-230-9 (Vyšehrad), ISBN 978-80-7036-297-6 (Národní muzeum), nebo SRŠEŇ, Lubomír. Malované drobné portréty. První vydání. Praha: Národní muzeum, Lika klub, 2013. 285 s. ISBN 978-80-7036-386-7 (Národní muzeum), ISBN 978-80-86069-84-5 (Lika klub) a jiné předměty.
[5]Použitá literatura:
1) BRABCOVÁ, Alexandra. Brána muzea otevřená. Praha: Nadace Open Society Fund, JUKO Náchod, 2003. 583 s. ISBN 80-86213-28-5.
2) MUSÍLEK, Martin a kolektiv. Husovské unikáty ze sbírek Národního muzea (1415-2005). Mistr Jan Hus a jeho dědictví. Katalog výstavy. Vydání první. Praha: Národní muzeum, 2015. 152 s. ISBN 978-80-7036-446-8.
3) NEUBERT, Karel, ROYT, Jan. Poklady pražských uměleckých sbírek. 1. vydání. Praha: Grafoprint, 1992. 191 s. ISBN 80-900596-9-4.
4) SKLENÁŘ, Karel, SRŠEŇ, Lubomír, STEHLÍK, Michal a kolektiv autorů. Velká kniha o Národním muzeu. Vydání první. Praha: Národní muzeum, 2016. 296 s. ISBN 978-80-7036-476-5.
5) ŠMÍD, Jan, ČANDA, Pavel. Národní muzeum v Praze. Vydání 1. Praha: Pressfoto, ČTK, 1983. 86 s. 59-041-81.
Zdroje fotografií:
https://cs.wikipedia.org/
Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.
Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.
