Kde a kdy vznikl náš první jazyk? Jaké jsou jeho počátky? Kdo ho sestavil? Jaké měl staroslověnský jazyk grafické a fonologické zpodobnění a jaké byly jeho zvláštnosti? Existuje vývojová prostupnost mezi hlaholicí, cyrilicí a latinkou? Staroslověnština se vyvíjela ve třech památkově dokladovatelných časových etapách, které současně můžeme označovat názvy písem, tedy dobou hlaholskou, cyrilskou a dobou latinskou. Tyto doby jsou poznatelné prostřednictvím literárních škol, které působily v oblasti písemnictví a daly tak písmu vyniknout již tím, že slovanská abeceda v hlaholici, cyrilici a v latince byla písemně zachycována v listinných památkách. Snad jedině tyto podklady mohou být svědectvím archaických zvláštností staroslověnského písma a současně komparativním materiálem analyzujícím jeho vývoj. Přímo dokladovatelným se písmo stává grafologickými a fonologickými znaky, které jsou ozvláštněním jazyka a jimiž se jazyk stává zcela jedinečným a bezprostředním.
Písmem, které sestavil Konstantin pro své slovanské krajany z okolí Soluně, byla tzv. hlaholice.[1] Hlaholicí mělo být též zdůrazněno, že Slované jsou národ samostatný, nezávislý na Řecích a Latinících. Jde o podivuhodné dílo přesně podávající ve své hlaholské grafice všechny fonetické zvláštnosti slovanské řeči.
Písmo hlaholice z chorvatského ostrova Krk z 10. století
Při sestavování hlaholské abecedy byl Konstantin ovlivněn jednak slovanštinou a jednak řečtinou. Znal fonologický systém řecký a jemu odpovídající systém řeckého písma. Nejprve však musel k hláskoslovné soustavě slovanského písma vytvořit odpovídající soustavu písma. Do jakých nuancí byl tento systém slovanského písma propracován, svědčí složité zásady, kterými se Konstantin řídil při užívání trojího hlaholského písmene „i“, zřetelně rozlišovaného v Kyjevských listech, jediné velkomoravské památce psané touto nejstarší hlaholicí.
Písmo Kyjevských listů reprezentuje graficky původní typ cyrilometodějské hlaholice ještě v první, zakladatelské generaci písařů. Tato nejstarší hlaholice se vyznačuje jistou „tvárnou vznešeností“, není psána do dvou linek, nýbrž písemné znaky o nestejné výšce jsou zavěšovány na jedinou horní linii, z níž visí volně „jako hrozny“. Kaligraf Menhart jej popisuje tak, že písmo „je zavěšováno na jedinou horní linii, že písemné znaky o nestejné výšce nemají těžiště, visí volně v hořejším účaří jako hrozny.“ Vázání písma na horní linii pokládá „za jev neevropského, ale starobylého původu a soudí, že tento způsob vyhovuje konstrukci hlaholice mnohem lépe než dvoulinková osnova cyrilice.“
Kyjevské listy
Řeč Moravanů se jen velmi nepatrně lišila od slovanské řeči v kraji soluňském, který byl rodištěm slovanských apoštolů. Proto také písmo hlaholské, které bylo prvotně sestaveno pro tento starobulharský makedonský dialekt, potřebovalo jen nepatrné úpravy v novém pračeském prostředí, kde později vznikl spisovný jazyk český a slovenský.
Konstantin-Cyril a Metoděj nepřišli na Moravu do kulturní prázdnoty. Moravané přijali křesťanství již před více než půlstoletím a pozvolna se také vytvořila náboženská terminologie. Jazyk starých Moravanů si zachovával tradiční výrazové prostředky a příchodem Cyrila a Metoděje se moravské řeči dostalo silného popudu k jejímu rozmachu. Cyrilometodějský jazyk byl také silně ovlivňován místním moravským jazykem.
Tento prvotní spisovný jazyk, kterým psali Konstantin-Cyril a Metoděj a jejich moravská literární škola, se nazývá „staroslověnským“. Jedním ze znaků staroslověnštiny byla plná fonetická platnost polohlásek, tzv. jerů. To mělo za následek, že staroslověnština neměla zavřené slabiky. A jelikož platí zásada, že libozvučnost řeči se zvyšuje úměrně s procentem otevřených slabik, patřilo staroslověnštině přední místo mezi evropskými jazyky (vedle italštiny).
Hlaholice byla písmem originálním. Historicky je doložena ve dvou verzích, jednak ve starší oblé a okrouhlé a jednak v mladší hranaté. Vznikla z prvků řecké kurzivy a některých písmen orientálních, zvláště hebrejskosamaritánských a koptských. V době velkomoravské bylo veškeré písemnictví slovanské psáno touto hlaholicí. Teprve po vypuzení slovanských kněží z Moravy (886) tam vzniklo nové písmo slovanské, tzv. cyrilice.
Nejstarší dosud známé pojednání o vzniku slovanského písma (s největší pravděpodobností hlaholice) nazvané „O písmenech“ sepsal bulharský mnich Chrabr na počátku 10. století.[2] Dalším dokladem vzniku slovanského písemnictví je „Život Konstantinův“ a „Život Metodějův“, které byly dochovány v mladších církevněslovanských opisech.
V době, kdy se stal knížetem Polořek Symeon (893-927), nedala se hlaholice dlouho udržet. Ještě téhož roku, nebo rok následující, co Symeon nastoupil na trůn, tam byla oficiálně zavedena cyrilice. Tuto změnu slovanské abecedy v cyrilici připravil Konstantin Bulharský, jeden z moravských žáků Metodějových a spolu s příslušníky své literární školy ji v liturgických a světských knihách důsledně užíval.
Jelikož nebylo možno takovou slovanskou knihu od řecké ani rozeznat, přispělo to nemálo k rychlému rozšíření cyrilice po všech krajích jižních a východních Slovanů. Cyrilice se stala také základem běžného civilního písma u Bulharů, Srbů, Rusů a u románských Rumunů. Část bývalých Metodějových spolupracovníků zůstala věrna hlaholici a vytvořila v okolí Ochridu literární středisko, kde se po více než jedno století užívalo starobylého písma hlaholského, jak dosvědčují kodexy psané v Makedonii, zejména evangeliář Assemanův, Sinajský žaltář a Euchologium Sinajské. Na rozdíl od revize textu těchto nejstarších památek podle řeckého originálu, texty psané v Makedonii si uchovávají archaické zvláštnosti cyrilometodějského jazyka.
Část evangeliáře Assemanova
Cyrilice byla poměrně brzy normalizována jako písmo literatury ve východním, preslavském centru bulharského státu. Prakticky to bylo velké, unciální písmo řecké, z něhož bylo do cyrilice přejato beze změny 24 liter. Jako písmo slovanské musela být však doplněna o některé nové grafémy, které měly označovat fonémy/fóny v té době v řečtině neexistující a nenacházející tedy ani grafické ekvivalenty v řecké abecedě. Bylo to celkem 18 písmen jako grafická označení pro souhlásky /b/, /ž/, /č/, /š/, /št/, /c/, dále pro jery, jať, prejotované samohlásky a nosovky. Cyrilice nebyla o všechny nové znaky doplněna od počátku a naráz. Nejmladší z písmen je „ħ“, které se začalo objevovat až od 12.-13. století v bosenské cyrilici zvané bosančica nebo též bukvica.
V českých zemích se cyrilice objevuje jen okrajově. Při starých kontaktech s kyjevskou Rusí, podporovaných sňatky některých Přemysloven s ruskými Rurikovci a rodovou spřízněností obou manželek Vratislava II. s kyjevskou dynastií, proniklo možná užívání cyrilského písma společně s některými památkami ruského původu do Sázavského kláštera. Mohl to být starý rusko-církevněslovanský evangeliář, který byl nejspíše uložen v sázavském oltáři. Odtud se s největší pravděpodobností dostal do vyšehradského archivu a teprve z něj ho Karel IV. daroval jako údajný rukopis sv. Prokopa charvátským hlaholášům v pražském klášteře Na Slovanech. V něm byl pak spojen s hlaholskou složkou sepsanou v klášteře ve 14. století v kodex známý jako „Remešský evangeliář“. Cyrilicí jsou dále psány „Rajhradské glosy“, vepsané do latinského rukopisu zvaného „Martyrologia Adonis“ nalezeného v rajhradském klášteře.
Remešský evangeliář
Další cyrilskou památkou z Čech je „Levínský nápis“, vytesaný do gotického kamenného svorníku uloženého ve zdivu kostela v Levíně na Litoměřicku.
Cyrilice je z větší části přejaté majuskulní, unciální písmo řecké, doplněné o nově vytvořené grafické znaky k záznamu těch starých slovanských hlásek, které v řečtině té doby neexistovaly, proto ani nenacházely grafickou obdobu v řecké alfabetě.
Litery obou abeced měly dvě funkce:
1)fonetickou (fonémy či fóny řeči/hlásky),
2)numerickou (číslice).[3]
Po fázi rukopisné byla od 16. století vytvářena hlaholská a cyrilská litá grafika tiskařská v různých evropských střediscích knihtisku. Již v roce 1493 mezi nimi proslulo především centrum v Benátkách, kde vyšel tiskem „Brevijar hrvatski“.
V klášteře Na Slovanech (Emauzském klášteře) byl objeven přepis církevněslovanského znění mešního textu z charvátskohlaholské předlohy soudobou latinkou. Právě proto se pokládá za základní praktickou učebnici církevněslovanského jazyka nebo za čítanku pro latinské kleriky, kterým tak měla být alespoň odstraněna překážka daná typem písma (hlaholice). Konfrontaci obou písem čistě graficky dokládají dva zápisy jazykově latinského textu hranatou hlaholicí. Pisatel zřejmě hlaholici ani zběžně neznal, ale opřel se ve svém zápisu o některou abecední tabulku hlaholice.
Z českého území pochází takových tabulek několik. Nejznámější z nich je tzv. Alfabetum Schlauorum, které s abecedami hebrejskou, řeckou, latinskou a cyrilskou tvoří součást tzv. Stockholmského abecedaria uloženého v rukopisu Codex Gigas. Hlaholská a cyrilská abeceda v tomto abecedariu se označují též jako „Divišova abeceda“.
Codex Gigas
Latinka se někdy uvádí jako třetí písmo staroslověnštiny, ovšem její užívání bylo ve srovnání s hlaholicí nebo cyrilicí nesouměřitelné. Latinka byla písmem většinou ojedinělých záznamů. Ze souvislých textů je písmem jen tzv. Frizinských památek, dále se vyskytuje v tzv. Emeramských (Jimramských) glosách a pouhých pět slovanských slov je vyryto kovovým rydlem v latinském pergamenovém rukopisu církevněprávního kodexu Dionysiana/Hadriana augmentata (867).
V mladších církevněslovanských textech se latinka uplatnila až v novějších vydáních charvátských liturgických příruček, v nichž buď doprovázela, nebo zcela nahrazovala původnější hranatou hlaholici z praktických důvodů - ne všichni kněží ji totiž dokonale ovládali.[4]
[1]Ve středověku vzniklo o hlaholici přesvědčení, že jejím tvůrcem byl sv. Jeroným, proslulý též jako překladatel Bible z řečtiny do latiny. Teprve v roce 1858 přinesl Šafařík do slovanské filologie ucelený komplex argumentů ve prospěch Konstantinova tvůrcovství hlaholice jako prvního slovanského písma literárního.
[2]Spis je však zachován ve více než sedmdesáti mladších církevněslovanských opisech od 13. až 14. století psaných cyrilicí, kromě toho dokonce v pěti tištěných vydáních z 16. až 18. století.
[3] Ivan Müller pochybuje o správnosti odpovědí na otázky týkajících se hlaholice a cyrilice „Kým byly vytvořeny? Kdy vznikly? Kde vznikly? Z čeho vznikly?“ Např. podle něj hlaholice není nic jiného než zrcadlení staré, veskrze majuskulní kurzívy, ve slovanském textu. Hlaholice není nic jiného než adaptace staré řecké kurzívy pro slovanské potřeby. Srov. blíže MÜLLER, Ivan. Doba a místo vzniku hlaholice. Brno: Moravské zemské muzeum, 2015. 73 s. ISBN 978-80-7028-449-0.
[4] Použitá literatura:
1) MÜLLER, Ivan. Doba a místo vzniku hlaholice. Brno: Moravské zemské muzeum, 2015. 73 s. ISBN 978-80-7028-449-0.
2) VAŠICA, Josef. Literární památky epochy velkomoravské 863-885. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2014. 364 s. ISBN 978-80-7429-217-0.
3) VEČERKA, Radoslav. Staroslověnská etapa českého písemnictví. Praha: Lidové noviny, 2010. 176 s. ISBN 978-80-7422-044-9.
Fotografie převzaty z:
https://www.missedinhistory.com
https://cs.wikipedia.org/
Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.
Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.
