Bedřich Smetana – zakladatel naší národní hudby

Bedřich Smetana se narodil o masopustním úterý 2. března roku 1824 podnikavému a pilnému sládkovi Františku Smetanovi, který se konečně v desátém dítěti dočkal syna. Datovalo se období vzestupu a vzrůstajícího významu nové měšťanské společnosti, jejíž zvyky a způsob života nazýváme biedermeierem. Pro dobu, která byla projevem zámožnosti a společenské uhlazenosti měšťanstva, byl rovněž charakteristický zájem o umění, zvláště pak o hudbu.[1] Klavír jako nový módní nástroj se stával ozdobou zámožnějších domácností. Zároveň se však začal probouzet zájem o český jazyk a českou literaturu. Ožívají divadelní představení v národním jazyce. Obě tyto skutečnosti, zájem o hudbu i české vlastenectví, byly příznačné také pro rodinu Smetanovu.

V jedenácti letech byl Bedřich poslán na gymnasium do Jihlavy, jejíž německý ráz a celkově nevlídné prostředí způsobily u něho otřes, který nevyvážila ani skutečnost, že se mohl zdokonalovat u vynikajícího hudebníka Viktorina Maťochy. Otec nakonec vyhověl chlapcovým prosbám a dal ho na studia do Německého Brodu. Tamní premonstrátské gymnasium mělo štěstí na osvícené profesory. Hodně se zde muzicírovalo, studenti měli svůj smyčcový kvartet a Smetana poznal několik studentů, později významných osobností, v prvé řadě Karla Havlíčka. Čtvrtý ročník gymnasia studoval Smetana v Praze na akademickém gymnasiu. Než se tak stalo, prožil Smetana, tehdy jako patnáctiletý jedno z prvních citových vzplanutí, které bylo podnětem k vytvoření dvou překrásných mladistvých polek, a to Luisiny a Jiřinkové polky.

Smetanův o dvacet let starší bratranec, premonstrát prof. dr. František Josef Smetana se tehdy jako na zavolanou přihlásil a nabídl, že Bedřicha vezme k sobě do Plzně a dohlédne na něho, aby dokončil studia. Bedřich studoval poměrně dobře a celé své okolí si získal svou technicky brilantní a výrazově procítěnou hrou na klavír. Smetana v době studia v Plzni zkomponoval virtuózní dílko Galopp di bravoura (1840), jež podnes neztratilo nic ze své romantické svěžesti. 

Nejvíce psal taneční skladby, zejména dvě klavírní Kadryly (1843), Valčík (1844) o pěti číslech, vynikající charakteristickou polku Ze studentského života a skladby pro orchestr Menuet a Galopp Bajadérek. Podle Smetanových slov, první kompozicí rozumného druhu, tj. netaneční skladbou, je Impromptu es moll. Právě toto nové, hlubší zamyšlení nad vlastní tvorbou způsobilo, že zejména ve středním díle Impromptu se ozvou lyrické tóny, tolik blízké a důvěrně známé z pozdějších Smetanových děl.

Celý hudební odkaz mladého Smetany můžeme pozorovat se zjištěním, že každá skladba má svoje pevné místo. Smetana si byl pravé ceny svých mladistvých skladeb vědom, neboť v každé z nich vyjadřoval sebe. Proto se i po letech k některým skladbám s jistotou vracel. Například začátek skladby Nevinnost z cyklu Bagatelly a Impromptus (1844) byl převzat do třetí věty kvartetu Z mého života (1876), klavírní Pensée fugitive (1845) předznamenala dvoudílnou klavírní skladbu Cid-Ximena (1857), hlavní téma klavírní Sonáty g moll (1846) přešlo do Šesti charakteristických skladeb (1848), vstupní část sonáty se stala po letech vstupem Milady v náčrtku opery Dalibor (1865-1867) a poslední sonátová věta přešla do finále Klavírního tria g moll (1855).

V Plzni se Smetana zamiloval do Kateřiny Kolářové, která už tehdy byla dobrou klavíristkou. V Plzni hrávala se Smetanou čtyřručně. Důkazem jejich sblížení jsou dvě čtyřruční Klavírní ouvertury (1842) a lyricky tklivé klavírní Duo beze slov (1843).

Pobyt v Praze, kam následovala jeho další cesta, přinesl Smetanovi utrpení. Věděl, že pro zápis na konzervatoř zmeškal termín, nehledě k tomu, že už dávno překročil požadovanou věkovou hranici. Brzy nato Smetana obdržel doporučení ředitele konzervatoře Jana Bedřicha Kittla a stal se domácím učitelem hudby v rodině hraběte Leopolda Thuna. Měl postaráno o byt, stravu a s ročním platem 300 zlatých si mohl dovolit i hodiny u pedagoga Proksche v Hudebně výchovném ústavu. O tom, že Kateřina neopětovala jeho cit vždy stejnou měrou, svědčí klavírní polka Vzpomínka na Plzeň (1843), kterou Smetana věnoval Kateřině jako připomínku šťastnějších chvil.

Smetana se ocitl ve sdružení pražských umělců Concordia a dočkal se prvního veřejného provedení své skladby, pětidílného Valčíku v orchestrálním znění, na plese umělců v roce 1844. Téhož roku napsal i cyklus Bagatelly a impromptus. Tento cyklus je poslední skladbou Smetanova samostatného a samorostlého kompozičního vývoje.

Proksch si uvědomil u Smetany silný tvůrčí talent, a poněvadž jeho cílem bylo pěstovat u každého žáka individualitu, bylo mu zřejmé, že u Smetany musí pěstovat a rozvíjet to, co bylo v jeho individualitě nejsilnější. 

V roce 1848 se Smetana aktivně účastnil revolučních událostí; napsal dva pochody, a to Pochod národní gardy a Pochod pražské studentské legie. Po revoluční bouři musel Smetana, podobně jako řada dalších stoupenců revoluce, uprchnout z Prahy. Pobýval u rodičů v Obříství, kde začal psát svoji první rozsáhlejší skladbu pro orchestr, Slavnostní ouverturu D dur (1848). Její vzrušený ráz, energie a dramatické kontrasty byly výrazem událostí rušného roku.

Za Bachova absolutismu se Smetana, prožívající několik let osobního štěstí, nepřestal zabývat myšlenkami na problematiku národního hudebního výrazu. Neobyčejné výrazivo s sebou nese cyklus tří skladeb, souhrnně nazvaný Svatební scény (1849). V klavírní stylizaci zaujme skladba Ženich a nevěsta a v závěrečné skladbě Svatební veselí proniká polkový rytmus s takovým strhujícím výrazem, že tuto část mohl po letech převzít do Prodané nevěsty. Smetana vytvořil rozsáhlou Triumfální symfonii (1853), určenou osobě mladého císaře Františka Josefa, jemuž většina českého národa věřila, že nastolí novou a lepší éru ve vztahu k českým zemím. 

Smetanův soukromý život probíhal několik let šťastně, narodily se mu čtyři dcery, z nichž prvorozená Bedřiška zdědila po něm hudební nadání. Po úmrtí dvou dětí, Gabriely a milované Bedřišky, se Smetana snažil vyrovnat s novou situací dalším uměleckým dílem, a to Klavírním triem g moll (1855). Osobnostním přínosem Klavírního tria g moll je povznášející a idealizující mohutnost Smetanova lyrismu. Toto dílo znamenalo ve Smetanově tvorbě zvrat v silnou účast jeho uměleckého subjektu, přetvářejícího niterní inspirační podněty v osobitý umělecký projev.

Odjel do Göteborgu, kde v amatérském filharmonickém spolku Harmoniska Sällskapet, měl Smetana možnost uplatnit své dirigentské schopnosti. Po skončení první sezóny se Smetana vrátil do Čech, následně odjel do Výmaru jako host Ference Liszta. V této době vzkvétala novoromantická hudba, která byla monumentální, patetičtější a výrazově bohatší. Smetana napsal tři symfonické básně, Richard III. (1858), Valdštýnův tábor (1859) a Hakon Jarl (1861). Ve Švédsku se také prohloubila Smetanova klavírní tvorba, zejména skladba polek. Cyklus polek Vzpomínky na Čechy (1858-1860) vznikl z nejvlastnější tvůrčí potřeby. K výročí úmrtního dne věnoval Kateřině na památku třetí část smyčcového kvarteta Z mého života a Vokovu árii z Čertovy stěny.

Roku 1860 se Smetana oženil s Betty Ferdinandiovou  z Lamberku u Obříství a odjel s ní do Göteborgu. Ze Švédska se Smetana do Čech navracel v době velkých vnitřních i zahraničně politických otřesů (Říjnový diplom). Rozmachu české hudby po roce 1860 napomohlo zakládání hudebních institucí, o jejichž existenční zajištění pečovala domácí buržoazie. Smetana vyvíjel aktivitu všude, kde bylo zapotřebí. Stal se sbormistrem pražského pěveckého spolku Hlahol (1863-1865) a hudebním referentem Národních listů (1864-1865). Postaveno bylo tzv. Prozatímní divadlo, ve kterém se Smetana stal kapelníkem a proslul stylovými a elektrizujícími výkony, jimiž přispěl k rozkvětu našeho operního dění.

Později Smetana opět navštívil Švédsko. Důležitým impulsem pro Bedřicha Smetanu byla nabídka Ludevíta Procházky, aby napsal skladbu pro sbírku mužských čtverozpěvů Záboj. Tak vznikla první verze Písně české (1860), dále vytvořil vroucí apoteózu Mistra Jana Husa ve sboru Tři jezdci (1862), ve dvojsboru Odrodilec (1863) spojil vlastenecký patos s českou polkou. Následovalo dílo Rolnická (1868) a památce Karla Havlíčka Borovského zasvětil Slavnostní sbor (1870). 

Hnacím a určujícím prvkem Smetanovy operní hudby byl hluboký lyrismus, který byl těžištěm každé zpěvohry. Opera Braniboři v Čechách vznikla v roce 1863, v němž vypuklo polské povstání. Následovala Prodaná nevěsta (1866, libreto Karel Sabina), prodchnutá nejryzejší lidovostí. Do vědomí širší veřejnosti vstoupila Umělecká beseda v dubnu 1864 velkolepou oslavou 300 let od narození Williama Shakespeara, na níž se hudebně podíleli Bedřich Smetana svým Shakespearovým pochodem a Vilém Blodek svitou dvanácti charakteristických skladeb.

Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 byl v českých zemích patrný růst radikalismu, jehož průvodním jevem byly rozsáhlé demonstrační akce proti dualismu a současně za práva českého národa v rakouské monarchii. V této bouřlivé době Bedřich Smetana přišel se svou v pořadí třetí operou Dalibor na libreto Josefa Wenziga, jejíž premiéra se konala v Praze v památný den položení základního kamene Národního divadla jako nový doklad Smetanovy umělecké a společenské angažovanosti. Dalibor je Smetanovým dramaticky nejvypjatějším dílem a v jeho operním odkazu má funkci jakési tragické hrdinné písně.

V roce 1868 Smetana odjel na pouť do Kostnice na místo smrti Mistra Jana Husa. Po návratu do Čech již přemýšlel o novém velkém tvůrčím úkolu, naznačeném v drobné orchestrální skladbě Libušin soud (1869), určené jako hudba k živému obrazu.

Opera Libuše je výjimečným dílem v dějinách světové opery. Smetana si byl výjimečností svého díla plně vědom, o čemž dokladuje následující citát: „Libuše není žádná opera podle starých zvyků, nýbrž je slavné tabló, hudebně dramatické uživotnění: chci, aby sloužila k slavnostem celého českého národa!“ Opera Libuše je oslavou rodné země a jejího lidu, skutečnou apoteózou národa a Bedřich Smetana se rozhodl Libuši zasvětit slavnostnímu otevření Národního divadla.[2] Libuší chtěl Bedřich Smetana vytvořit veliké a nadčasové dílo, v němž by i každá pozdější doba mohla nacházet svůj ideál. Symbolem této síly a velikosti se mu stala husitská píseň „Kdož jste boží bojovníci“, k níž se pak o několik let později znovu vrátil v cyklu svých symfonických básní Má vlast.

Zvláštností Smetanova projevu bylo svérázné hudební řešení komických námětů. Obdobně jako Vašek nebo Kecal z Prodané nevěsty, je komickou postavou hajný Mumlal ve Dvou vdovách (1874, libreto Emanuel Züngel). V červenci téhož roku Smetana pocítil první známky sluchové poruchy.

S dokončením opery Libuše promýšlel Bedřich Smetana velkoryse pojatý plán řady symfonických básní s národní tématikou. Hudební listy otiskly již v listopadu roku 1872 zprávu, podle níž ...“skladatel Bedřich Smetana, dokončiv úplně velkou vlasteneckou zpěvohru Libuše, z nížto uslyšíme v nastávajících zábavách hudebních některé úryvky, hodlá nyní přistoupiti k větším orchestrálním skladbám Vyšehrad a Vltava.“ 

Dne 20. října 1874 sluchová choroba, která Bedřicha Smetanu postihla, vyvrcholila úplnou ztrátou sluchu. Ačkoli ohluchnutí je pro hudebního skladatele ranou největší, Smetanova hudební představivost a hudební myšlení zůstaly naštěstí hluchotou nedotčeny.

Začal pracovat na symfonické básni Vyšehrad. Do hučení v hlavě se Smetanovi vtíral drobný čtyřtaktový motiv, který se nakonec stal basovým podkladem vstupního harfového motivu Vyšehradu, jež prochází v rozmanitých obměnách. Setkáváme se s ním v Šesti charakteristických skladbách a Válečníkovi (1848). Setkáváme se s ním i ve všech šesti skladbách klavírního cyklu Sny, v Hubičce, v Tajemství, v obou Smyčcových kvartetech, ve Večerních písních a v díle Z domoviny.

Sotva Smetana dokončil partituru Vyšehradu, začal vytvářet partituru symfonické básně Vltavy. Tuto hudebně obzvláště bohatou a výrazově pestrou skladbu dokončil za pouhých osmnáct dní po dokončení Vyšehradu.

Jelikož Smetanův zeť Josef Schwarz začal působit v Jabkenicích a mezi ním a skladatelem vládl vřelý lidský vztah, žil u něho Smetana s celou svojí rodinou. Zde Smetana vytvořil již zmiňovanou Hubičku, Tajemství i Čertovu stěnu, poslední tři symfonické básně cyklu Má vlast, obě Smyčcová kvarteta, dua Z domoviny, České tance, Večerní písně, sborová díla Píseň na moři, Věno a Modlitbu, Naši píseň, Pražský karneval. Zde však prožil i velké duševní utrpení s narůstajícím vědomím brzkého odchodu ze světa. Smetana v Jabkenicích nejprve dokončil klavírní cyklus Sny (1875), poté se pustil do dalšího, nyní hluboce subjektivního díla, jímž bylo smyčcové kvarteto Z mého života (1876) a přikročil k definitivnímu zpracování symfonické básně Z českých luhů a hájů.

V polovině dubna roku 1884 se zdravotní stav Bedřicha Smetany natolik zhoršil, že po doporučujícím listu lékaře byl převezen z Jabkenic do pražského ústavu pro choromyslné, kde Bedřich Smetana v pondělí 12. května 1884 zemřel.

Při poslechu díla Bedřicha Smetany všichni posluchači chápou, že jsou svědky osobní síly hudebního skladatele významného formátu a svědky mimořádných chvil, v nichž zní stěžejní a opravdu velké umělecké dílo české hudební kultury.[3]

[1] Chápání vzorů v kultuře spíše jako šablony určovalo uvažování o způsobu, jak a kam by mohl být dosazen „národní živel“. Nejčastější řešení navrhovalo, aby to byla látka, čerpaná z národní historie nebo z vesnického života, která by sama sebou zaručovala již do určité míry přítomnost národního rázu. Tyto názory mohly najít optimální odezvu v konkrétní situaci, kdy „prostonárodní“ látka žila v tradici romantické opery a v určitých typech komické opery. Z hlediska hudební struktury jsou však často jako národní, česká, označována místa, vyznačující se skladebnou prostotou nebo dokonce primitivností. S národními pocity se obsazovaly zejména partie lyrické.

[2] „Smetana byl pro mě vždycky vzorem nejčistšího vlastenectví. Když vyslovil „můj národ“, chvěl se jeho hlas a chvělo se nitro těch, kdo ho poslouchali,“ napsal ve svých vzpomínkách Ladislav Dolanský.

[3] Použitá literatura:

1) BUDIŠ, Ratibor. Bedřich Smetana. 1. vydání. Praha: Horizont, 1974. 95 s. 40-015-74.

2) HOLZKNECHT, Václav. Bedřich Smetana. Život a dílo. 2. rozšířené a upravené vydání. Praha: Panton, 1984. 464 s. 35-027-84.

3) OTTLOVÁ, Marta, POSPÍŠIL, Milan. Bedřich Smetana a jeho doba. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 144 s. ISBN 80-7106-256-1.