Kde čeští pracovníci nechybí

V rakouském hotelu v malém lázeňském středisku necelých pět kilometrů od českých hranic je českých zaměstnanců zhruba polovina. Pracují jako číšníci a servírky, pokojské nebo recepční. Auta českých zaměstnanců zde stojí i u několika dalších hotelů či podniků ve městě. Dojíždějícími jsou většinou mladí lidé a na své cestě za prací absolvují někteří z nich dvakrát denně  40 či více kilometrů. Na rakouské pomezí dojíždějí někdy až z Českých Budějovic.

Na české straně hranice by práci nepochybně našli: jen v okolí silnice z Budějovic na hranice lze spatřit řadu billboardů, které ji nabízejí. Na rakouské straně tyto billboardy (ani žádné jiné) nejsou. Své krajiny i zdraví svých řidičů si zde váží. K přilákání pracovní síly je však ani nepotřebují.

I když si budeme všímat jen oblasti služeb, kde je zaměstnávání našich pracovníků nejviditelnější, je podobná situace jako v příhraničním hotelu častá i v daleko vzdálenějších oblastech. Zasahuje nejen do hloubky rakouského území, ale až do oblastí severní Itálie, kam již denně dojíždět nelze. Souhrnně jde o značný, byť zatím žádnými statistikami nepostižený,  odliv pracovní síly, která v Česku schází.

Mzdové důvody

Důvody tohoto odlivu jsou nepochybně především mzdové. Na otázku, kolikrát více (čistého) si v Rakousku vydělá, uvádí česká pokojská, že asi třikrát, a to navíc při kratší pracovní době. Svou mzdu navíc získává zcela legálně (v Česku na podobném místě dostávala legálně jen minimální mzdu, zbytek „na ruku“), a zaměstnavatel jí pochopitelně platí i rakouské sociální a zdravotní pojištění.

Česká servírka, působící ve stejném hotelu, sem přišla hned po základní škole, a využila i možnosti se v Rakousku vyučit. Poznala tak přednosti rakouského prakticky zaměřeného odborného či učňovského školství, jehož součástí jsou každoroční praxe ve firmách.

Oproti tomu, co by se na prvý pohled mohlo zdát, se navíc odliv pracovníků zdaleka netýká jen osob se znalostí jazyka. Ze zhruba desítky Čechů, kteří v daném hotel působí, se téměř všichni německy naučili až na místě, případně během učení.

Rakouské i další zahraniční firmy, které na svém území české pracovníky zaměstnávají,   nejsou pochopitelně žádné charitativní organizace. Vyplácají jim však v zásadě stejné platy jako pracovníkům domácím. To, že jsou tyto platy vyšší než u nás, neplyne ani z toho, že jsou zde „vyšší životní náklady“. Souvisí to jen a jen s tím, že si to vzhledem ke své vyšší produktivitě (ve srovnání s podobnými českými podniky) mohou dovolit, a konkurence na trhu práce je k tomu donutí.

Vyšší produktivity dosahují především vyššími schopnostmi svých manažerů či podnikatelů, a často i jejich vyšším zájmem a ochotou do svých podniků trvale investovat. Dosahují ji však i v důsledku toho, že jim jejich stát za odevzdané daně vytváří infrastrukturu, která k produktivitě podnikání výrazně napomáhá: upravené a stále téměř nové silnice, vzorně udržovaná veřejná prostranství, čisté životní prostředí (za kterým sem turisté, a to i čeští, přijíždějí), kvalitní školství, i rychlé a efektivní vymáhání práva. 

„Je to tu tak nějak jiné“

Důvody k odchodu za prací do zahraničí však – možná překvapivě - nejsou u českých pracovníků jen mzdové. „Je to tu tak nějak jiné“, poznamenává mladý číšník v hotelu a má tím na mysli nejen to, že se zde naučil jiné způsoby obsluhy hostů (ty, kterým se naučil v Česku, zde příliš neuplatní), ale i parkový vzhled krajiny, upravené budovy či vstřícné a přátelské mezilidské vztahy.

Vznik či vývoj těchto „kulturních“ odlišností sám neměl vzhledem ke svému věku možnost posoudit. Faktem však je, že rozdíl mezi vzhledem krajiny, soukromých budov i veřejných prostor se mezi Českem a Rakouskem se za téměř třicet let po revoluci příliš nezměnil. Nechceme tím říci, že se u nás nezlepšil, zlepšil se však i v Rakousku, a to často podstatně. V místech, kde mezi Budějovicemi a Lincem, působila před lety společná koňka, dnes stojí na rakouské straně nová dálnice. Na české se stále vyjímá kamiony zaplavená úzká silnice osvěžená cedulemi upozorňujícími na nebezpečí smrtelných nehod.

Nabízí se tak otázka, zda by čeští veřejní činitelé včetně představitelů měst a obcí (a to nejen v příhraničních oblastech), neměli povinně absolvovat stáže v blízkých rakouských či německých městech a obcích, aby se poučili o tom, jak tato města a obce profesionálně řídit či spravovat, a jak tato města mohou – když se chce – vypadat. Zdaleka totiž nejde jen o otázku peněz.

Výzva pro vládu

Odliv českých pracovníků do bližších i vzdálenějších míst na jih či západ od našich hranic je však i výzvou pro vládu. Pokračovat totiž nesporně bude i nadále, a bude tak přispívat i k nedostatku pracovníků u nás.

Řešení tohoto nedostatku jsou v zásadě dvě. Prvým je dovoz laciných, často pologramotných  pracovníků z teritoriálně i kulturně odlišných oblastí ze zahraničí (který možná jako zdroj levné pracovní síly vyhovuje některým podnikatelům ve vládě), nebo vzestup produktivity českých podniků i české ekonomiky, který umožní i růst mezd.

Pokud by se vláda rozhodla podpořit druhý scénář, mohla by si pro začátek vytyčit jednoduchý a jasně ověřitelný cíl - zlepšit mezinárodní postavení České republiky co do podmínek  podnikání. Pod názvem „Doing Business“ ho pravidelně zveřejňuje Světová banka a ani letošní 30. místo na tomto žebříčku není pro ČR příliš povzbudivé.

Umístění na tomto žebříčku je někdy nepřesně chápáno jako „konkurenceschopnost“ země. Ve skutečnosti však zachycuje, jak snadné či naopak obtížné je v dané zemi podnikat, a to i vzhledem k dostupnosti odborníků, hladkému chodu úřadů, daňové a další zátěži podniků či nejrůznějším formám regulace.

Vyšší mzdy totiž nezajistí nic jiného než vyšší produktivita firem. Jejím předpokladem jsou pak kvalitně řízení podniky působící v podnikatelsky příznivém prostředí.