Prehistorický člověk nevěděl, co je čas. Nezaznamenával si sváteční dny, výročí sňatku, ani úmrtí. Neměl ponětí o dnech, týdnech nebo dokonce letech. Ale v obecné rovině tušil, že se střídají roční období, neboť si všiml, že po studené zimě nadchází oteplení, tedy jaro, a že jaro přechází v horké léto, a to je pak upozaděno podzimem, který opět přechází v zimu. Tenhle tvor, napůl lidoop, napůl člověk, se stal z důvodu přežití v proměnlivých klimatických podmínkách úspěšným lovcem, zemědělcem, pastevcem a bezesporu umělcem.
Tento člověk nejprve modeloval hmotu a ztvárňoval předměty ku jeho denní potřebě (účelnost). Jakmile člověk hmotu zvládl, nestačil mu již daný tvar, snažil se ze své přirozenosti umělecky povznést nad jednoduchostí a začal svojí vynalézavostí předměty zpestřovat od nejjednodušších prvků ke stále složitějším a dokonalejším. Ruka tu pracovala společně s hlavou, mozkem, a vývoj lidstva postupoval v hromadění znalostí a dovedností, z nichž kterákoliv byla východiskem pro další. Co původně bylo přepychem, stávalo se za stoupající životní úrovně potřebou. Můj příspěvek tentokrát pojednává o pravěkém umění prehistorického člověka, v období, kdy byl lovcem, zemědělcem a nomádem.
Historie lidské civilizace a jejího výrazu v umění vychází z kultury prvních lovců. Snahy o umělecký výraz u těchto loveckých populací se poprvé objevují v Evropě. Počátky uměleckých tendencí lidstva dosvědčují slavné čáry, podobající se stužkám, které byly namalovány lidskými prsty na mokrou hliněnou stěnu jeskyně Altamíra, a datovány jsou do období asi 30 000 let př. n. l. Abychom porozuměli, co znamenalo pro tyto lidi umění, musíme se vmyslet do jejich způsobu myšlení.
Homo habilis se považuje za skutečného předchůdce moderního člověka. Fosilní zbytky homininů se vyskytují ve starším pleistocénu v Olduvaji (dnešní severní Tanzánie), kde byla také odkryta řada vrstev, která ilustruje vývoj výroby nástrojů. Člověk začal pracovat s oblázkovými nástroji a začal vyrábět pěstní klíny, což jsou oblázkové nástroje zpracované po celém povrchu. Kolem roku 250 000 př. n. l. došlo v severní Africe ke změně ve výrobní technice pěstních klínů. Tato technika spočívala v tom, že jádro oblázku bylo lehce zakřiveno do tvaru želvího krunýře. Tato nová technika se nazývá „levalloiská“ a rozšířila se ze severní Afriky do západní Evropy. V západní Evropě se vyvinula před 30 až 40 000 lety kultura „mousteriénská“ a následoval v západní Evropě „aurignacien“. Představitelé aurignacienské kultury již vyráběli kostěné hroty šípů a vyřezávali jednoduché geometrické ornamenty na předměty z kosti nebo kamene. Aurignacién je v určitém smyslu základem kultury gravettienské (30 000 až 25 000 př. n. l.). Z klů se vyřezávali ženské figurky, z nichž některé jsou naturalistické, jiné naopak velmi abstraktní. Charakteristickým��~��U ��~��U ��|��U ��|��U X�~��U �~��U @ �~��U �e“. Pominutí rysů tváře, zdůrazněná silná stehna, velká prsa a zdůrazněné pohlavní orgány vyznačují plodnost, která byla hlavním tématem tvůrců těchto sošek.
Před 30 000 až 40 000 lety začali lidé v jeskyních Dordogne a severního Španělska prsty malovat na vlhké hliněné zdi nepravidelné čáry. Vývoj pokračoval k rytinám na zdech jeskyní, které již byly lehce zabarveny. Zbraně a nástroje zahrnují krásně zpracované kamenné hroty oštěpů ve tvaru vavřínového listu, hroty šípů, kostěná šídla a jehly jsou opatřeny očkem. Styl malby je znám jako „frankokantaberský“ podle místa jeskyň a projevuje se zde více vlivů, od raných neumělých rytin na kostech po sošky gravettienské kultury.
Lovec se cítí zajedno s přírodou, dívá se na svět jako na duchovní a materiální jednotu. Jen pozvolna se staví do opozice proti svému okolí a uvědomuje si sebe sama jako samostatnou bytost, odlišnou od ostatního přírodního dění. Pomalu začíná vyjadřovat tento pocit rozličnosti ve svém umění. Lovcovo myšlení, stejně jako umění, je ovládáno zvířaty, která vidí buď jako rovnocenné partnery nebo nadřazené bytosti. Lidé mohou být přeměněni ve zvířata a naopak. V tomto umění se lidé objevují často jako zvířata, v pozdějším stadiu jako kříženci obou. V celé severní Africe jsou skalní malby, zobrazující lidské bytosti, se zvířecími hlavami.
U mnoha primitivních národů se objevuje šaman, což je člověk, který v sobě kombinuje funkce a schopnosti, které jsou v moderním světě rozděleny mezi kněze, lékaře a umělce s tím rozdílem, že šaman vždy jedná ve stavu transu, do něhož se sám přivádí. Šaman je často výkonným umělcem, zpěvákem, tanečníkem, dekoratérem a režisérem. Různé formy umění a styly se připisují vlivu šamanismu a metody a techniky, např. drama, tanec, recitace ód a používání masek, pravděpodobně vznikly v léčivém procesu, který měl budoucí šaman prodělat. Celý proces, v němž se člověk stává šamanem a pracuje jako šaman, je ve skutečnosti tvůrčí umělecký proces, který začíná tím, že se uvede do transu, k čemuž používá různých způsobů, hlavně monotónních úderů bubnu nebo zvuků řehtačky, provázených tanečními pohyby. Ztrácí vědomí a tím dává výraz svému tvořivému podvědomí. Skalní malby z doby ledové, např. malby v Lascaux, se dají vykládat jako šamanistické.
Západoevropské umění vzniklo kolem 30 000 až 20 000 př. n. l. jako jednoduché čmáranice kreslené prsty do vlhké hlíny. Nakonec primitivní obyvatelé jeskyň začali z náhodných vlnitých čar vybírat rozpoznatelné náčrty zvířat.
Existují 3 fáze jeskynního umění:
1) Černá kresba zvířat, která byla vyplněna jedinou barvou.
2) Obrysy vyplněné dvoubarevnou plastickou výplní. Primitivní člověk využíval výstupků ve skále, přirozeného stínu a dalších charakteristických znaků skalní stěny.
3) Vysoký stupeň naturalismu v kresbě a impresionistický účinek pohybu a objemu byly vytvořeny pomocí nejzákladnějšího materiálu, a to úhlu a hlinek. Tato fáze je nejpůsobivější a patří do ní mnohobarevné malby v Altamíře a v Font de Gaume.[1]
Skalní malby loveckého stylu vznikaly v jeskyních jihozápadní Francie a severního Španělska v době asi 40 000 až 12 000 př. n. l. a začaly se šířit po celém světě. Od této doby se hovoří o „universálním“ zvířecím stylu. Nejstaršími ukázkami jsou obrysy vyryté a vyhlazené do kamene. Ty lze nalézt ve frankokantaberské oblasti, severní a jižní Africe. Zpodobovaná zvířata patří k velkým druhům, jako medvěd, nebo bizon, v Africe je nahrazuje Bubalus antiquus (vymřelý bizon) a nosorožec. Existují obrazy zvířat, stíhaných nebo zasažených šípy.
Jiný styl se vyvinul v jihozápadní Francii, a to zvíře, obvykle lev, který otáčí hlavu k divákovi. Tento motiv se poprvé objevuje v jeskyních Trois Frères v Pyrenejích. Motiv lva en face byl spojen s myšlenkou uhrančivosti dravých zvířat. První vzory známé z keramiky ze Susy jsou dost primitivní. Na jednom je dravý pták útočící na hrdlo zvířete otáčející hlavu.
Z mytologického hlediska jsou hlavy zvířat ozdobeny různými konstelacemi a symboly hvězd. Býk nese symbol svého měsíčního charakteru, značící nástup temnoty, stejně jako slunce v podobě lva zahání za jitra měsíc a hvězdy – slunce-lev skáče na hrdlo měsíce-býka.
Stylizovaná čára života, kreslená Laponci na soby, zdobící pak šamanské bubny, je pozůstatkem rentgenového stylu a je spjata s jejich ideou „saivo“. Mezi primitivními lidmi severní Eurasie je rozšířena myšlenka, že lovecká výprava se vydaří, když duše zvířat, jež mají být zabity, jsou napřed podrobeny šamanem. Proto jsou kreslena s viditelnými důležitými orgány, aby tak dosáhla převtělení. Tito lovci si mysleli, že zabité zvíře může být vzkříšeno ze svých kostí, kůže a ostatních částí těla.
Na malbách z Lascaux jsou např. nevysvětlitelné pravoúhelníky s příčnými spojkami nebo tyčkami, umístěné blízko maleb divokého dobytka. Tyto kresby jsou často vysvětlovány jako „pasti“. Je velice nepravděpodobné, že tyto věci představují pasti v našem slova smyslu. Pravděpodobně se jedná o symboly používané v lovecké magii, jejichž účelem bylo chytit duši loveného zvířete.
Mezi 9000 a 8000 lety př. n. l. nastala poměrně rychlá změna v klimatu, dožila starší doba kamenná a nastalo přechodné stadium. Do popředí se dostala kultura zvaná „maglemoská“ („maglemose“ znamená močál), ve které důležitou roli hrálo rybaření. Umění lidí tvořily figurky zvířat řezané z jantaru a rytiny na kosti. Nálezy harpun slouží jako příklad postupného rozšíření lovců po celém světě.
K přechodu od lovu k zemědělství došlo v severní Evropě asi kolem roku 2000 př. n. l. S úbytkem velkých stád se museli lovci vrátit k původnímu zdroji obživy, a to sběračství. Člověk se naučil vyrábět keramiku, stále bez pomoci hrnčířského kruhu. V severních končinách jsou časté nálezy harpun, luků, šípů a člunů. Skalní umění se poměrně velice odlišuje, neboť pravidelným a typickým rysem skalních obrazů se stává lidská postava v pohybu. Na obrazech se vyskytuje kombinace lidských postav a zvířat při lovu. Slavné jsou skalní rytiny v jeskyni Addaura na Monte Pellegrino blízko Palerma na Sicílii.
U zemědělců postupně klesá zájem o lovnou zvěř a více se zabývají úrodností půdy. Z naprosto nového vztahu k půdě potom vyrůstá nový druh symbolismu v umění. Symbolem půdy se stal had.
Období počínající zavedením potravinářství je nazýváno neolitem neboli mladší dobou kamennou. Mezi 7000 a 6000 př. n. l. se začaly používat vedle kamenných nádob, nádoby hliněné. Setkáváme se s malovanou keramikou. Nejstarší formou dekorace byly vzory skládající se z kruhů a spirál. Kolem 4000 př. n. l. začaly být tyto abstrakce nahrazovány naturalistickými figurami zvířat, a to jelenů a horských koz (nálezy od Siyalku v Iránu).
První vlna zdobené keramiky, která zasáhla Evropu, byla keramika pásková, na které můžeme sledovat postup a vývoj spirálového motivu. Spirály se postupně měnily ve vlnovky a nakonec převládl styl volné dekorace se zvířecími motivy. Šířila se kultura megalitická s jejími charakteristickými monumentálními stavbami z kamene (např. Stonehenge na Salisburské pláni v jižní Anglii).
Poslední primitivní evropské kultury kvetly ve 2. polovině 1. tisíciletí př. n. l. Byla to hallstattská kultura doby železné v Rakousku a od 4. století př. n. l. kultura laténská mezi keltskými národy v západní Evropě.
Na počátku 3. tisíciletí př. n. l. lidé, kteří obývali velké stepi, se změnili z primitivních sběračů potravy v pastevce. Když se naučili používat koně jako dopravní prostředek a začali užívat vozy, část pastevců se stala kočovnými nomády. Vůz sám byl vynalezen Sumery kolem 3000 př. n. l.
První památkou na kočovné bojovníky je vyřezávaný reliéf z 15. nebo 14. století př. n. l., nalezený v Tell Halaf v severní Sýrii.[2] Umění nomádů bylo zakořeněno ve víře v šamanismus. Nomádi vytvořili dekorativní umění ve dřevě, kovu a kůži, užívali je na sedlech, stanech a přenosných předmětech. Začali vyrábět uzlové koberce.
Nomádi byli nositeli zvířecího stylu lovců, jehož základními motivy byly tyto:
Specifikou nomádů k tomuto stylu bylo zvířecí tělo sestavené z jednotlivých oddělených částí a spirálovitá dekorace zvířecího těla.
Rentgenový styl byl používán nadále. Stejnou tendenci k abstrakci lze spatřit na skalních obrazech z Indie, Malajska, či západní Nové Guineje. Na obrázcích klokanů nebo ryb jsou zřetelně vidět vnitřní orgány, reprodukované s jistou anatomickou přesností, ty jsou ale poté nahrazeny šrafovanými kosočtverci, až konečně je celá figura pohlcena abstraktními motivy.
V pozdním zvířecím stylu nomádů bere na sebe ornamentika groteskní formy. Je znát, že těla jsou rozkouskována a potom sestavena opět k sobě z hlav, křídel, pařátů a jiných částí, které k sobě nepatří. Jedním z nejstarších motivů, který nomádi obnovili nebo rozvinuli, byl motiv jelena.
Mezi 3000 až 1000 př. n. l. se na eurasijských stepích vyvinulo několik kultur zemědělců a pastevců. Nejdůležitější z nich byla kultura „tripolijská“ v jižním Rusku, existující mezi 3000 a 1700 př. n. l., dále kultura „afanasijevská“ ve východní Sibiři, která je také z doby 3000 až 1700 př. n. l. a třetí kulturou je kultura „karasucká“ v minusinské pánvi, která existovala kolem 1000 př. n. l. Každá z těchto kultur přijímala motivy z umění nomádů a ty šířila dál. Tripolijská kultura používala velmi často spirály jako ornament a předpokládá se, že spirálová výzdoba se rozšířila z Ukrajiny na západ podél Dunaje i na východ do Číny. V Číně zanechala stopy na keramice Kansu (2000 až 1200 př. n. l.) a keramice Jómon v Japonsku (kolem 1000 př. n. l.).
Počáteční vývoj čínského umění lze vydedukovat z krásných broznových nádob z doby Šangů a Čouů. Poprvé se objevují kolem 1500 př. n. l. Bronzové předměty jsou velmi často zdobeny motivem monstrózní masky nebo masky zrůdy. Maska může být odvozena ze zuby cenícího tygra en face. Další zvířata, které je možno na bronzových nádobách nalézt, jsou sloni, ryby a také drak.
V 7. století př. n. l. vznikl a začal se šířit po Číně nový styl, tzv. styl Chuai, pro který jsou charakteristické figury tygrů se skloněnými hlavami, často sloužící jako držadla zvonů a nádob. Velmi nápadní jsou také draci prohnutí do tvaru S a draci vyklenutí v pravém úhlu, kteří jsou často do sebe zapleteni. Oba vzory prokazují cizí vliv, stejně jako granulace, která znamená techniku hustě naletovaných kovových kuliček na povrch předmětu.
Nálezy z hrobů doby Chan obsahují množství zbraní a brnění nového druhu. Jedná se o kroužkové brnění, dlouhé meče, korouhve, třmeny, nový druh uzdy, řemeny s kovovými nákončími a zvláštní druh přezky. Největší vliv na čínské umění měla zdobená pasová spona, která byla pokryta zvířecími figurami. Vývoj od stylu Chuai ke stylu Chan dal motivu draka definitivní podobu; vidíme ho jako pružné a živě působící zvíře, tak jak jej známe dodnes. Záhadná zvířata doby Čouů nyní mizí a objevují se v pozdějších modifikacích. Je to čtvernožec s podlouhlým šupinatým tělem a rohatou hlavou, z jehož otevřené tlamy s ohrnutými pysky ční kly.[3]
[1] Jeskynní malby z doby ledové byly poprvé objeveny v moderní době v Altamíře ve Španělsku, v roce 1879. Objevila je dvanáctiletá dcera barona Sautuoly. Zašla za svým otcem do jeskyně, kde prováděl průzkum, a všimla si maleb na stropě, jež otci ušly. Důsledky jejího objevu znamenaly novou epochu v našem chápání evropského myšlení a umění.
[2]Na pahorku o výšce 15 m a průměru cca 300 m, v nadmořské výšce 760 m byla objevena nejstarší známá svatyně v dějinách lidstva, a to svatyně Göbekli Tepe.
[3]Použitá literatura:
1) FILIP, Jan. Umělecké řemeslo v pravěku. Vydání druhé, upravené. Brno: Nakladatelství Zvláštní vydání, 1997. 131 s. a obrazová příloha. ISBN 80-85436-58-2.
2) LOMMEL, Andreas. Umění světa. Pravěk a umění přírodních národů. Praha: Artia, 1972. 188 s. 37-007-72.
3) TUREK, Jan. Na prahu nového řádu. První tvůrci chrámů a keramiky. (10 000-4000 př. Kr.). In: Civilizace a dějiny. Historie světa pohledem dvaceti českých vědců. Vydání 1. Praha: Nakladatelství Academia, Středisko společných činností AV ČR, v.v.i., 2013. 557 s. ISBN 978-80-200-2301-8.
4) VIDAL-NAQUET, Pierre a autorský kolektiv. Dějiny lidstva od pravěku do konce dvacátého století. Vydání první. Olomouc: Nakladatelství Mladá fronta a nakladatelství Argo, 1999. 354 s. ISBN 80-204-0797-9 (Mladá fronta), ISBN 80-7203-229-1 (Argo).
5) WILLEM VAN LOON, Hendrik. Dějiny lidstva. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 411 s. ISBN 80-7106-417-3.
Fotodokumentace čerpána z rozmanitých internetových zdrojů.
Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.
Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.
