Vznik českých měst

Proměnlivost a jednotlivá stadia vývoje měst jsou reakcí na měnící se podmínky života a uspořádání společnosti. Nejde jen o územní oblast, urbanistické zástavby a civilizaci. Jde také o stabilizující se pravidla, která získala na hodnotě tím, že se začala dodržovat a byla následována. Jedná se o vznik městského zřízení v českých zemích.

Vznik českých měst

Již po tisíciletí existovala v různých částech světa sídliště městského typu. Mezi 8. a 6. tisíciletím př. n. l. začínali lidé namísto sběru a lovu pěstovat zemědělské plodiny a vytvářet trvalé osady, aby byly účinněji chráněni proti přírodě či skupinám jiných lidí. Zemědělské osady se měnily v trhová střediska, kde se soustřeďovala řemeslná výroba, vyrůstaly náročnější stavby, zajišťovala se obrana budováním hradeb a přibývaly další funkce městského charakteru. Za nejstarší stálé a snad již městské sídlo lze považovat dávné biblické Jericho, ležící nedaleko Jeruzaléma při řece Jordánu. Jeho první sídelní vrstvy se datují až do 9. tisíciletí př. n. l., kdy zde kočovníci postavili osadu složenou z kruhových polozemnic.[1]

Města v plném slova smyslu[2] vznikala v průběhu 2. pol. 5. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. O více než tisíciletí později dospěl vývoj lidských sídlišť ke vzniku měst v Egyptě, po dalším tisíciletí v Indii, první čínská města začala vznikat ve 2. tisíciletí př. n. l. a v Japonsku vyrůstala první sídliště městského typu od 7. století n. l.

Na úroveň měst se sídliště v českých zemích přiblížila poprvé za Keltů, jejichž civilizace dosáhla vysoké vyspělosti. V Čechách se usadil kmen Bójů, který dal zemi jméno Boiohaemum. Nadaní a schopní Keltové pronikli do četných zemí Evropy a Malé Asie. Ve 3. a 2. století př. n. l. expanze ustávala a Keltové se stáhli do západoevropských a středoevropských zemí. Teprve tehdy osídlili i jižní část Čech a zároveň zakládali sídliště vyššího typu, tzv. oppida. Název oppidum je latinského původu (ob-pedum) a znamenal původně vyvýšené místo, které bylo nutno kvůli hradbám obcházet. Velká oppida byla typickými městy, tedy opevněná, lidnatá, měla akropoli, kde sídlil vládce, byla střediskem obchodu a řemesel.[3]

Významná rozvinutá keltská oppida se nacházela:

V Čechách na Závisti u Zbraslavi, ve Stradonicích u Berouna, v Hrazanech u Sedlčan, v Nevězicích u Písku, v Třísově u Českého Krumlova, na Hradišti u Českých Lhotic v okrese Chrudim.

Na Moravě na Starém Hradisku u Prostějova a v Hostýně.

V největším keltském oppidu na Závisti u Zbraslavi žilo ve 2. století př. n. l. podle odhadů 1500 až 3000 obyvatel. Opevněný areál měl 180 ha a jeho refugium (místo, které nebylo trvale osídleno, ale sloužilo jako útočiště před nepřítelem) bylo schopno pojmout několik desítek tisíc obyvatel. V oppidu na Závisti existoval trh a pracovaly tu početné řemeslnické dílny. Byly zde zpevněné ulice, domy, dvorce, hospodářské stavby a razily se vlastní mince.

 Od konce 7. století se objevují první opevněná hradiště. Období od 7. století do konce 12. století se označuje jako doba hradištní, tedy doba, kdy se nestavěla sídla chráněná zděnými hradbami, ale jen hliněnými valy s dřevěnými palisádami. Vždy šlo o nevelká sídla, která stávala na vyvýšených plošinách či na ostrožnách.

Velká Morava byla raně feudálním státem, jehož centrem bylo město Veligrad (Velehrad). Velkomoravská centra např. Mikulčice či Staré Město u Uherského Hradiště měla všechny atributy raně středověkého města.[4] V Mikulčicích existovalo již na přelomu 7. a 8. století sídliště městského charakteru o rozloze cca 50 ha, v jehož středu stála akropole (hrad) pro knížete a jeho družinu. Rozloha hradiště ve Starém Městě byla ještě větší, činila cca 250 ha.

Město mohlo vzniknout jen na základě souhlasu panovníka. Existovaly dvě právní situace:

1)buď město bylo založeno zcela od základu, nebo

2)na město byl povýšen již existující sídelní celek.

1) Nová města se stavěla zejména ve 13. a v 1. pol. 14. století, přičemž většina měst byla královská. Města se budovala na místech, která byla důležitá pro obranu zemských stezek, nebo vedly tudy významné obchodní cesty, anebo tam, kde se rozvíjelo nové hospodářské podnikání. Založení města řídil lokátor, který byl buď královským úředníkem, nebo mohl celou akci organizovat na základě privilegia jako investor. Lokátor vždy uzavíral s panovníkem smlouvu, která mu za jeho investice zajišťovala příjmy z daného města (obvykle získával výnosný úřad rychtáře, rozmanitá hospodářská privilegia, nebo podíl z mýta a cel).

2) Povýšení stávající osady na město bylo častější a obvyklejší. Ve 13. století se mnoho původních knížecích sídel s tržními právy stalo téměř automaticky městy. V některých případech je povýšení nejasné, takže statut měst mohl vyplynout z jejich významu, aniž byl zakotven písemně. Povýšení mělo právní povahu, protože znamenalo propůjčení městského, tzn. vyššího privilegovaného zřízení. Takové postavení mohl udělit jen ten, kdo je mohl i zaručit, v případě Čech a Moravy to byl sám panovník.[5] V archivech nejstarších královských měst se však prakticky žádná privilegia nedochovala; zmíněna jsou v pozdějších listinách, v nichž se potvrzovala práva získaná od předchozích panovníků. Mladší listiny se tak někdy odkazovaly na starší, které ve skutečnosti nemusely existovat, ať již proto, že privilegium bylo uděleno ústně, nebo proto, že si městská rada starší listinu „vymyslela“, aby legitimizovala příslušný právní akt.[6]

Do právních záležitostí měst se snažil vnést pořádek Václav II., který definoval výlučný panovnický majetek a majetek zemský, který spravoval společně se šlechtou. Od konce 13. století se evidence práv zkomplikovala tím, že vedle královských měst začala vznikat města poddanská, jejichž majiteli byla šlechta a církev. Poddanské město vznikalo povýšením vesnice na panství. V právním systému se tak vytvořily dva základní typy privilegií:

1)prvním byl akt povýšení vesnice na město,

2)druhým, a to mnohem častějším, bylo potvrzení nebo rozšíření práv již existujícího města.

 Ve 13. století vládl nad městy panovník, samostatná městská správa neexistovala. O chodu města rozhodoval královský správce, označený jako rychtář, který měl na starosti všechny vnitřní záležitosti. Královská města ve 13. století byla mocenskými a správními středisky. Tomu odpovídala skutečnost, že Václav II. je řadil mezi výhradní královské vlastnictví (dominium speciale).

Nejstarší královská města v Čechách:

Hradec Králové (rok 1225),

Litoměřice (kolem roku 1230),

Staré Město pražské (kolem roku 1235),[7]

Stříbro (kolem roku 1240),

Loket (po 1240).

Nejstarší královská města na Moravě:

Uničov (rok 1213),

Olomouc (1220-1230),

Krnov (rok 1221),

Podivín (rok 1222),

Bruntál (rok 1223).

Od poloviny 13. století docházelo k postupnému dělení správní i hospodářské funkce měst a střediska královské správy se přesunula mimo ně. Mocenské a správní funkce začaly postupně přebírat královské hrady, města se v prvé řadě orientovala na hospodářskou činnost. Ve 14. století začala města získávat nová privilegia. Počet poddanských měst rostl.[8]

 Husitské hnutí v 15. století změnilo postavení a vliv měst. Královská a některá poddanská města se zcela vymanila z vlivu svého feudálního pána a začala být samostatnou správní, hospodářskou i politickou silou. Především královská města získala právo podílet se na rozhodování o zemských záležitostech a stala se privilegovaným zemským stavem s právem účasti na sněmech. Válka na domácí půdě směřovala k proměně vzhledu měst, zesilovalo se opevnění. S rostoucími výdaji na obranu se města zadlužovala a nezbývaly jim prostředky na jiné veřejné stavby.

Situace se začala zlepšovat až na konci 15. století za vlády Jagellonců, kdy skončila válka a města obnovila svoji ekonomickou pozici. Města začala budovat nové radnice, přestavovala hradby, rynky, měnila vzhled ulic.

Od 2. čtvrtiny 16. století probíhala ve městech intenzivní stavební činnost a města proměňovala strohou gotickou zástavbu v renesančním duchu. Ve městech začal vládnout čilý společenský a kulturní život, rostla vzdělanost (vynález knihtisku, školství). Toto období je označováno jako „zlatá doba českých a moravských měst“.

Dramatický zlom přinesla polovina 16. století, kdy se královská města připojila k české šlechtě v odboji proti králi Ferdinandovi I. Habsburskému. Odboj dopadl neúspěšně a zatímco šlechtě král odpustil, královská  města byla exemplárně potrestána. Zbavil je veškeré politické moci, zrušil některá privilegia a zkonfiskoval jim velkou část majetku. Zatímco stabilita královských měst byla podlomena, poddanská města se začala ve 2. pol. 16. století rozvíjet. Dvojí náboženství, které v zemi existovalo, se odráželo jak ve stylu života, tak ve vzhledu staveb, které byly uměřené a neokázalé.

Třicetiletá válka v letech 1618-1648 způsobila propadný pokles životní úrovně. Řada měst přišla o poslední zbytky kdysi rozsáhlého pozemkového vlastnictví. V době války se města stala pro válčící strany zdrojem zásob a místem, kde se ubytovávaly vojenské oddíly. Náklady musela nést městská obec. Města se velice brzy přeměnila ve vojenské pevnosti a některá z nich se stala průchodištěm armád. Ve 2. čtvrtině 17. století se stavební činnost zaměřovala na nejnutnější opravy škod.

V poslední čtvrtině 17. století docházelo k pozvolné obnově funkce měst. Ve většině královských měst se zakládaly pobočky zemských úřadů, které nadále oslabovaly význam městské rady. Vážným hospodářským konkurentem měst se stala šlechta, která rozvíjela vlastní zemědělské a manufakturní podnikání. Své zboží pak sama prodávala, čímž eliminovala vliv kupců. Podstatně stabilnější ekonomické prostředí měla poddanská města, jejichž feudální vlastníci si vymohli nová privilegia. Poddanská města byla typickými zemědělskými maloměsty. Barokní městské stavby měly uměřený ráz, nebyly veliké, ani zdobené, převládala uniformita.

Podle neúplných statistických údajů žilo v českých městech v roce 1754 asi 380 tisíc obyvatel, v roce 1830 již 967 tisíc obyvatel. Na Moravě žilo ve městech v roce 1754 asi 107 tisíc obyvatel, v roce 1791 již více než 384 tisíc obyvatel.

 Do poloviny 19. století se většina měst proměnila a nastoupila novou cestu k modernímu správnímu, průmyslovému, obchodnímu a kulturnímu sídelnímu typu.[9]

[1] Starodávný původ se také připisuje Jeruzalému, jehož vývoj od doby před třemi tisíci lety dokládá Bible a další písemné prameny.

[2] V literatuře se „město“ chápe jen jako historický sídelní celek, vzniklý na základě středověkého kolonizačního práva a rozmanitých panovnických privilegií. Jeho vymezení je právě proto velice složité, neboť každé získalo v průběhu své existence jiná privilegia a jednotný právní statut měst neexistoval. Pokus o jakési zobecnění tedy může zkreslit historickou skutečnost. Každé město je totiž individualita, která se neopakuje mechanicky jinde. Každé vzniklo ze svých podmínek.

[3] Před vznikem keltských oppid jsou u nás doložena v eneolitu „pravěká hrazená sídliště“, k nimž se řadí Makotřasy u Kladna a Zabrušany u Duchcova (kultura nálevkovitých pohárů), Praha – Kobylisy (kultura kanelované keramiky) a výšinná sídliště řivnáčské kultury (Řivnáč u Žalova, Levý Hradec, Stará Kouřim, Čertovka u Vraného apod.).

[4] Těmito atributy byly samospráva, hospodářství, opevnění a společenská a sídelní svébytnost.

[5] Jediná listina z této doby, která není vydána panovníkem, se týká založení Horního Benešova. Vydavatelem listiny byl královský podkomoří Beneš z Úvalna, ale jeho úřední hodnot je důkazem, že nemohlo jít o soukromou iniciativu šlechtice a že podkomoří tedy jednal z pověření panovníka. 

[6] Městské právo v širším smyslu bývá označováno jako souhrn právních norem, které upravovaly poměr měst k panovníkovi nebo k veřejným řádům i vzájemné vztahy mezi měšťany. Městské právo v užším smyslu představuje soukromé právo, trestní právo, procesní právo a výkonná pravomoc, tedy ty okruhy práva, které tvoří vlastní kompetenci městských orgánů.

[7] Až do reformy Josefa II. v roce 1784 Prahu tvořilo několik samostatných celků, z nichž nejvýznamnější postavení zaujímalo Staré Město pražské, které také bylo uznávanou hlavou všech královských měst. Několikrát došlo k jeho spojení s druhým celkem – Novým městem pražským, ale sloučení obvykle dlouho nevydrželo. Třetím svobodným městem byla Malá Strana, nazývaná Menší Město pražské. Ostatní městské části, které se později staly součástí Prahy (Hradčany, Vyšehrad, Židovské město), měly sice vlastní samosprávu, ale nešlo o města královská.

[8] Na počátku 14. století bylo v Čechách 95 poddanských měst, na konci 14. století jich bylo již 262.

[9] Použitá literatura:

1) HOFFMANN, František. České město ve středověku. Vydání první. Praha: Panorama, 1992. 453 s. ISBN 80-7038-182-5.

2) HRŮZA, Jiří. Svět měst. Vydání první. Praha: Academia, 2014. 712 s. ISBN 978-80-200-1808-3.

3) KEJŘ, Jiří. Vznik městského zřízení v českých zemích. Vydání první. Praha: Karolinum – nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998. 345 s. ISBN 80-7184-515-9.

4) TOŠNEROVÁ, Marie. Kroniky českých měst z předbělohorského období. Úvod do studia kronikářství v Čechách v letech 1526-1620. Vydání první. Praha: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd České republiky, v.v.i., 2010. 295 s. ISBN 978-80-86495-67-5.

5) VONDRUŠKOVI, Alena a Vlastimil. Průvodce českou historií – město. Vydání první. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2013. 200 s. ISBN 978-80-7429-346-7.

Fotografie převzaty:

1) HOFFMANN, František. České město ve středověku. Vydání první. Praha: Panorama, 1992. 453 s. ISBN 80-7038-182-5.

2) http://m.mestojablonec.cz/cs/mesto/jablonecky-mesicnik/rocnik-2016/03-2016/povyseni-na-mesto.html

3) https://cs.wikipedia.org/