Láska a přátelství

Pojetí lásky a přátelství se v mém příspěvku shoduje v základních aspektech s tezemi Aristotela, který tvrdí, že "Milovat znamená přát někomu, co pokládá za dobré, a to pro něho, nikoli pro nás." Nejde tedy o sebeprosazení svých zájmů a radostí, o omezování druhého člověka na úkor jeho života. Jde vlastně o jakousi nepsanou dohodu v životě jednotlivce, kdekoli se nachází a s kýmkoli přijde do styku. Lásku a přátelství dávám do souvislostí s definováním hodnot, neboť ty, dle mého názoru, jsou pro kvalitu jakéhokoli vztahu určující.

Láska a přátelství

Hodnotami jsou soukromé a individuální představy o tom, co je důležitější. Jsou to myšlenkové systémy, které se týkají správného a nesprávného, dobrého a zlého. Hodnoty ovlivňují naši reakci na jakoukoli životní zkušenost. Úzce souvisí s tím, čemu věříme a nevěříme, k čemu kvalitativně směřujeme či nikoli. Souvisí tedy s našimi vnitřními pravdami a přesvědčeními. Každá hodnota je zastoupena v našich myšlenkách a řeči svým "jménem". Abychom zjistili, zda je naše hodnota naplňována či nikoli, nestačí setrvat v obecné rovině, musíme porovnat něco konkrétnějšího, máme určitý systém kritérií. Musíme se soustředit na to, co rozumíme tou hodnotou, tedy jaké projevy chování a myšlení upřednostňujeme. Hodnoty jsou skutečnosti, způsoby jednání, cílové stavy, jež lidé považují za důležité.

Hodnoty členíme do 6 skupin:

1) Teoretické hodnoty

2) Ekonomické hodnoty

3) Estetické hodnoty

4) Sociální hodnoty

5) Politické hodnoty

6) Náboženské hodnoty (hodnoty víry)

Závažná rozhodnutí v životě lidí jsou ovlivněna jejich hodnotovým systémem (preferovaným okruhem hodnot). Při celostním přístupu k životu vnímá člověk mezi hodnotami 4 základní skupiny:

1) Existenční rozměr (rozměr žití, existence člověka samého)

2) Sociální rozměr (propojení člověka s ostatními)

3) Mentální rozměr (člověk cítí důležitost celoživotního rozvoje, chce poznávat)

4) Spirituální rozměr (člověk vnímá tok času a hledá smysl své existence)

Všechny čtyři skupiny jsou v nás zastoupeny, jen každý máme tu "svou", u níž můžeme vnímat větší či menší preferenci.

 "Milovat znamená přát někomu, co pokládá za dobré, a to pro něho, nikoli pro nás, a svou činnost, pokud možno, zaměřit k tomu cíli tak, aby toho dosáhl" píše v Rétorice Aristoteles. Totéž platí u Aristotela o přátelství, jenž zmiňuje v Etice Níkomachově: "Za přítele se totiž pokládá ten, kdo chce a koná skutečné nebo zdánlivé dobro kvůli druhému, anebo ten, kdo chce, aby byl a žil kvůli němu."

 Člověk ovšem musí disponovat něčím podstatně silnějším než jen "přátelským citem" k penězům, aby si zasloužil takové pojmenování. Přátelství je zvláštním případem lásky mezi lidmi, neboť má zachytit druh lásky, kterou můžeme cítit pouze k lidem a nikoli k věcem. V případě věcí by nedávalo smysl hovořit o přání jejich dobra kvůli nim samým. "Vždyť by to bylo směšné," říká Aristoteles, "chtít, aby se víno mělo dobře, ledaže chce-li někdo, aby se uchovalo, aby sám měl dobré víno."

 Právě tak Swann miluje Odettu. Na vrcholu svého poblouznění je natolik vzdálen tomu, aby jí přál dobro kvůli ní samé, že na ni jen stěží dokáže myslet jinak než jako na doplněk své vlastní existence. Náhodná poznámka kohosi, kdo ji zahlédl v šatech, které si pro něj nikdy neoblékla, mu způsobí šok: "Ten prostý náčrt Swanna ohromil, protože mu nenadále ukázal, že Odette má život nenáležející cele jemu... ."

 V přátelství s dobrými a ušlechtilými lidmi najde ten, kdo je sám dobrý a ušlechtilý, jak užitek, tak příjemnost; bude tedy mít rád přátele kvůli sobě i kvůli nim. Jde o jediný druh lásky, které si Aristoteles vysoce cení.

 Ústřední pro Aristotelovu morální filozofii je snaha definovat přátelství a ukotvit ho v rámci lidské eudaimonia (štěstí). Řecký pojem vyjádřený tímto slovem je daleko obsáhlejší než naše "přátelství", neboť zahrnuje nejen důvěrné vztahy mezi osobami, jež nevážou blízká příbuzenská pouta, ale také různé druhy rodinných vztahů; výraz též přirozeně a běžně charakterizuje to, co se označuje pojmem "občanské přátelství". Obnáší rovněž některé obchodní vztahy a běžná členství v náboženských a společenských klubech či politických stranách.

 Sám Aristoteles vždy zdůrazňuje praktické a aktivní prvky vztahů, jež zkoumá pod tímto názvem, jako např. v Rétorice, kde oblibu definuje jako "přát někomu, co pokládá za dobré, a to pro něho, nikoli pro nás, svou činnost, pokud možno, zaměřit k tomu cíli tak, aby toho dosáhl," načež charakterizuje přítele jako někoho, kdo má rád druhého a koho má rád druhý. Tento výklad vlastně naznačuje, že ústřední myšlenkou obsaženou v pojetí přátelství, je konání dobra kvůli někomu jinému, proto, že mu na něm záleží.

 Každá osoba potřebuje blízké osobní přátelství, jehož jádrem jsou společné a sdílené aktivity, ale také spoluobčané, kteří nejsou nijak osobně provázáni, by přesto měli mít tendenci mít se rádi a přát si a činit vzájemně jen to dobré. Tímto přesvědčením tedy Aristoteles vlastně prohlašuje, že dobrý člověk se bude k druhým chovat nejen čestně, nýbrž dokonce přátelsky.

 V Etice Níkomachově Aristoteles uvádí 3 základní typy či druhy přátelství v závislosti na tom, co jednu osobu přitahuje a poutá ke druhé. V některých případech pečetí vztah příjemnost, v jiných nějaká výhoda, kterou jeden od druhého získává, třetí možností je pak uznání morální dobroty (hodnoty) druhé osoby. Pro přátelství, které obnáší uznání vzájemné morální dobroty, Aristoteles používá věty jako "...přátelství jest mezi lidmi dobrými a v ctnosti si podobnými" nebo "přátelství dobrých lidí". Jakoby tady Aristoteles naznačoval, že pouze plně ctnostným osobám, hrdinům intelektu a charakteru, se otevírá možnost navazovat přátelství tohoto základního typu.

 Aristoteles se hlásil k základní myšlence, kterou definuje přátelství v Rétorice, totiž že "přátelství je vzájemné přání dobrého ze zájmu o druhého; přátelství jakéhokoli typu charakterizuje to, že přítel přeje příteli vše dobré jen kvůli němu samému." Nejen v dokonalém přátelství, ale také v tom, kde jde o příjemnost a užitek, přítel přeje příteli vše dobré kvůli němu (příteli) samému.

 Aristoteles opakovaně porovnával oba méněcenné typy přátelství se základním typem a ukazuje na sebestřednost přátel hledajících prospěch a užitek. Aristoteles říká, že v erotických vztazích (jedna skupina přátelství založená na příjemnosti) lidé "nemilovali sebe, nýbrž to, co každý měl a co není stálé", tj. co jim poskytuje příjemnost. Podobně přátelství založená na užitku.

 Podle Aristotela existují tak tři věci, pro něž mají lidé rádi. Pro užitek, pro příjemnost a pro ctnost. Za existenci přátelství nejsou odpovědné skutečné vlastnosti osoby, nýbrž ty vlastnosti, jež v ní druhý člověk spatřuje. V případě příjemnosti se lze jen ztěží zmýlit, ale u hodnocení, zda známost je užitečná či morálně dobrá je možné se splést.

 Aristoteles uznává, že v ideálním případě si přátelství žádá naprostou rovnost, v závislosti na typu "rovnosti v postavení partnerů", "rovnosti poskytované a přijímané příjemnosti či užitku" nebo "rovnosti morální dobroty". V každém ze tří základních typů se však vyskytují též nerovná přátelství. Někdy poskytuje jedna strana více příjemnosti, než získává, či má ze styků menší užitek než přítel, přičemž dle Aristotela existují přátelství, kde je jedna strana považována za morálně lepší než druhá.

 I když je možné přát druhému vše dobré jak kvůli sobě, tak kvůli němu, je nesprávné naznačovat, že někdo může přát druhému dobro kvůli této osobě samé, aby uspokojil vlastní zájmy či radosti. Přát druhému vše dobré kvůli němu, obnáší přát mu dobré nikoli jako prostředek k zajištění svého vlastního dobra. Proto je nemyslitelné, aby v přátelství založeném na příjemnosti přála jedna osoba druhé, aby se jí dařilo, ale zároveň aby příjemnost osoby přející trvala či se zvyšovala. Podobně v přátelství založeném na užitku bude nemyslitelné, aby přítel chtěl zabezpečit druhému to, co potřebuje, aby ten potřebný i nadále zůstal v určitém postavení či byl ještě lépe schopen uspokojit potřeby toho, kdo poskytuje. Přání dobrého na podkladě příjemnosti či užitku by tedy znamenalo přízeň proto, aby si člověk zajistil příjemnost či výhodu pro sebe. Tento výklad okamžitě naráží na odpor.[1]

[1]Použitá literatura:

1) HEJDUK, Tomáš, PACOVSKÁ, Kamila (eds.). Filosofie lásky a přátelství. Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2016. 340 s. ISBN 978-80-7465-245-5.

2) NYTROVÁ, Olga, PIKÁLKOVÁ, Marcela. Dialog mezi hodnotami aneb hodnoty vyřčené a hodnoty žité. Vydání I. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2011. 384 s. ISBN 978-80-7452-014-3.

Zdroje fotografií:

1)https://www.mimibazar.cz/

2)https://hrdailyadvisor.blr.com/

3)https://news.aapnetwork.net/

4)http://www.1234voce.com/

5)http://www.invistaperforms.org/