Evoluce člověka neboli jeho vývoj v postupných stádiích od nižšího řádu k vyššímu, probíhala pomocí tzv. hominizace, tedy stupňovitého růstu, rozvoje a zušlechťování člověka. Proces hominizace neboli zčlověčenšťování nebo zespolečenšťování či zkulturňování člověka byl doprovázen celou řadou změn tělesných znaků, které se odrážely v manuálních a intelektových schopnostech jedinců. Čím více se člověk tělesně vyvíjel, tím více rozvíjel a využíval svých schopností, které v nižším vývojovém stupni neměl; viděl možnosti přežití, zdokonaloval svůj život a začal se seberealizovat. S postupem života se biologická, sociální a kulturní stránka člověka zestabilizovala a člověk se stával vůči svému přirozenému prostředí vnímavější, přibývaly zkušenosti a začal být progresivnější. Rozvoj svých schopností využíval ke zjednodušení svého života, např. zdokonaloval nástroje při lovení zvěře, nebo na svoji obranu proti predátorům, anebo využíval pevnějšího materiálu při stavení příbytků. Můj příspěvek je pozastavením nad evolucí člověka a zabývá se jeho druhovým vývojem od nejnižšího řádu po nejvyšší.
Naši nejstarší předci, reprezentanti podčeledi Homininae se objevují již v třetihorách ve svrchním miocénu před 6-7 miliony lety. Mnohé, předpokládané "lidské" znaky se objevují již u třetihorních lidoopů a jiné zase až u rodu Homo.
Jednoznačným homininím znakem je: přizpůsobení skeletu k dvojnohé chůzi, vhodná přestavba lebky, částečné zmenšení špičáků a změna stavby stoliček a stavby třenových zubů. Tento komplex znaků se musel vyskytovat i u těch nejstarších zástupců hominina, jinak by se nemohli považovat za naše nejstarší předky. Důkazem o prvních archaických homininích jsou nálezy pocházející z východní a střední Afriky z období před 7 až 5 miliony let. Nejdůležitější jsou nálezy rodu Ardipithecus z Hadaru v Etiopii z období mezi 5,8 až 4,2 milionu let a více než 6 milionů let staré nálezy druhu Orrorin tugenensis z Keni.
Nejlépe dokumentovaný a pro pochopení lidské evoluce je nejdůležitější druh Ardipithecus ramidus. Velikost mozku ardipitéka byla zhruba 320 cm3 a byla srovnatelná s jinými archaickými homininy.
Vedle znaků skeletu ardipitéků existuje celá řada znaků na horní i dolní končetině, které prokazují specifický stromový způsob lokomoce, nikoli však podobný pohybu typickému pro současné lidoopy. Výška ardipitéků byla mezi 125 až 130 cm a hmotnost mezi 35 až 40 kg. Nálezy ardipitéků potvrzují, že ardipitéci nebyli předchůdci homininů, kteří patřili do skupiny našich přímých předků. Rod Australopithecus je pozdně třetihorním a raně pleistocénním rodem homininů, který žil v období od 4,3 do 1,4 milionu let na území dnešní subsaharské Afriky. Starší archaičtí australopitéci obývali častěji zalesněné ekosystémy a používali již kamenné nástroje. Mladší druhy z konce pliocénu a staršího pleistocénu žily v otevřenějších ekosystémech, lesostepích a savanách.
Australopitéci měli již všechny podstatné znaky, které by se měly vyskytovat u potenciálních předků člověka, i když se podobaly takovým znakům u pokročilých hominia jen vzdáleně. Již první australopitéci byli plně přizpůsobeni k bipední lokomoci, i když se jejich bipedie (pohyb po dvou končetinách) v mnohém lišila od chůze dnešního člověka a spíše se podobala chůzi dvou až tříletého dítěte.
Stavba lebky a zubů se mezi jednotlivými skupinami australopitéků dost lišila, v různé míře byly zastoupeny též znaky archaické a znaky specifické pro australopitéky. Australopitéci měly zpravidla nízkou a širokou pánev, někteří i širší než má rod Homo. Pánev, stejně jako prodloužené dolní končetiny, stavba stehenní a holenní kostry i kostry nohy, byla jednoznačně adaptovaná na bipedii. Mezi jednotlivými skupinami australopitéků se dosti lišila stavba lebky i zubů a další základní morfologické charakteristiky, podle kterých lze hominini rozčlenit do 3 skupin:
- První skupina je typická morfologií s relativně archaickými znaky a znaky moderními, blízkými rodu Homo. Tito australopitéci měli relativně malé špičáky, řezáky, poměrně velké třenové zuby a stoličky. Velikost jejich mozku se pohybovala mezi 420 a 500 cm3. Pokročilá skupina se objevuje před 2,7 až 2,6 miliony let. Patří sem např. východoafrický Australopithecus garhi a jihoafrický Australopithecus sediba.
- Druhou skupinu tvoří robustní australopitéci, kteří jsou díky svým specifickým znakům někdy řazeni do samostatného rodu Paranthropus. Jejich mozek byl mírně zvětšený, čelisti krátké, obličej z profilu vertikální.
Skupinu archaických australopitéků tvoří 4 skupiny:
1)Australopithecus anamensis z východní Afriky s řadou archaických znaků,
2)Australopithecus afarensis ze subsaharské Afriky,
3)Jihoafričtí archaičtí australopitéci, kteří měli některé specifické znaky na postkraniálním skeletu, odlišné od australopitéků afarensis,
4)Skupina druhu Kenyantropus platyops, tj. australopitéci s velmi specifickým ploským obličejem bez jasných vazeb na archaické australopitéky.
Pro pochopení evoluce člověka je nejdůležitější Australopithecus afarensis, jehož evoluce je nejlépe doložena fosilními nálezy. Žil v období od 4,2 milionů let do 3 milionů let na území východní Afriky a byl nejrozšířenějším a evolučně nejúspěšnějším druhem archaických australopitéků. Afarští australopitéci mají u zubů relativně pokročilé i starobylé znaky, např. zvětšení špičáků, dlouhé čelisti. Kapacita mozku se pohybovala kolem 375 do 500 cm3 a velikost mozku se příliš nelišila od mozku šimpanzů. Noha byla však pokročile adaptována na bipední lokomoci. Velmi významný je nález postkraniálního skeletu vysokého jedince z Woranso-Mille v Etiopii (3,58 milionů let).
Ve středním pliocénu archaičtí australopitéci vymírají. V období mezi 3 až 2,6 miliony let se začalo výrazně měnit klima, postupně se ochlazovalo a snižovalo se množství srážek. Vznikají nové formy homininů, tzv. robustní australopitéci a jiné formy rodu Homo, které vznikají adaptivní radiací cca před 2,6 miliony let. V tomto období došlo k tak zásadním klimatickým a ekologickým změnám, že byl posunut počátek čtvrtohor až na 2,59 milionů let.
U rodu Homo se to projevilo v přestavbě celého organismu. Tělo se zvětšuje, mění se jeho stavba a proporce, prodlužují se dolní končetiny, zmenšují se zuby. Dále se zvětšuje mozek, zkracuje se a zmenšuje se kostra obličeje, zkracují se horní končetiny. Kostra se stává štíhlejší, postava se zvětšuje co do výšky i hmotnosti.
Australopithecus boisei je ve stavbě obličeje výrazně robustnější než jihoafrický Australopithecus robustus. Objevuje se ve východní Africe v období spodního pleistocénu od 2,3 do minimálně 1,4 milionu let. Mozek má v průměru okolo 502 cm3. Robustní australopitéci vznikli ze starobylejší formy druhu Australopithecus aethiopicus. Objem jejich mozku dosahoval přes 500 cm3. Žili již v otevřenějších typech ekosystémů a pohybovali se většinou po zemi.
Australopithecus africanus žil pouze v jižní Africe v období před 3 až 2,5 miliony let. Tento druh vymřel počátkem čtvrtohor.
Australopithecus aethiopicus je nejstarším známým druhem robustních australopitéků. Tento druh homininů žil před 2,7 až 2,3 miliony let (přelom pliocénu a pleistocénu).
Koncem třetihor v období před 2,59 miliony let došlo k velké adaptivní radiaci homininů, která vyústila ve vznik minimálně čtyř různých skupin homininů (tzv. specializovaných robustních australopitéků). Vývoj bipedie byl mnohem složitější a méně přímočarý a účelový. Rozvinutá bipedie u některých druhů homininů mohla být dána dlouhodobým využíváním stromů, což mohlo být výhodné potravně a z hlediska ochrany před predátory.
Za první fázi vývoje člověka se považuje Homo erectus/ergaster a za druhou fázi pak druhy vedoucí k moderním formám rodu Homo (Homo sapiens a Homo neanderthalensis). Homo habilis vznikl a vyvíjel se paralelně s Homo erectus/ergaster (a nemohl být jeho předkem). První potenciální zástupci rodu Homo se objevují asi před 2,3 miliony let.
Homo habilis/rudolfensis má charakteristiky typické pro rod Homo. Má však menší mozek, starobyle stavěné čelní a týlní partie lebky, liší se i morfologií zubů. Nejstarší formy této skutečně lidské skupiny Homo ergaster/erectus vznikly současně jako skupina Homo habilis/rudolfensis, tedy vývoj obou skupin, jak výše uvedeno, byl paralelní. Člověk vzpřímený se nejspíše začal formovat v období před 2 miliony lety. Ve většině znaků byl Homo ergaster/erectus blízký druhu Homo sapiens, a to ve stavbě těla, délce a proporcích končetin, ve stavbě pánve a lebky. Mohl být poměrně velký, ale současně štíhlý. Od počátku Homo ergaster/erectus vyráběl kamenné nástroje, které se v mnoha charakteristikách odlišovaly od vyspělejších technologií a lepším výběrem materiálu. Člověk vzpřímený měl sběračsko-lovecký způsob života. Homo ergaster/erectus patří mezi nejstarší a nejdéle se vyvíjející lidské formy. Jeho vývoj probíhal téměř 2 miliony let a v průběhu této doby se v hlavních rysech morfologicky ani kulturně příliš nezměnil.
V období mezi 700 až 620 tisíci lety došlo k ochlazení klimatu s následným oteplením mezi 620 až 565 tisíci lety. V Africe a Evropě se začínají objevovat nové formy člověka, které se řadí do druhu Homo heidelbergensis nebo do archaických forem Homo sapiens. Jednalo se o vysokorostlé, dobře stavěné populace, které se živily lovem středních a velkých zvířat. Vyráběly technologicky pokročilejší kamenné nástroje, prokázána je též výroba "loveckých" zbraní a dřevěných oštěpů. Tento lidský druh byl přímým předkem moderních lidských forem, a to neandrtálců v Evropě a anatomicky moderního člověka v Africe.
Africký Homo heidelbergensis začal mezi 650 až 600 tisíci lety kolonizovat Evropu a západní Asii a vymírá mezi 200 až 170 tisíci lety, kdy se začínají objevovat nové lidské formy, kterými jsou neandrtálci a anatomicky moderní člověk. Charakteristickými znaky Homo heidelbergensis je zvětšení mozku, na lebce mizí velká část archaických znaků, nadočnicové oblouky jsou mnohem menší a méně nápadné. Tito lidé měli poměrně vysokou postavu, ale o něco menší než jejich předchůdci. Snížení výšky postavy a další rozvoj mozku byly adaptací na chladná období a zalednění v Evropě a období extrémního sucha v Africe. Dalším důvodem byla adaptace k lovu střední a velké zvěře za pomocí sofistikovanějších nástrojů a specializovaných loveckých zbraní.
Ke konci středního pleistocénu (období mezi 200 až 150 tisíci lety) se objevují v Africe, na Blízkém východě a Evropě nové moderní lidské formy, které se liší morfologickými a genetickými znaky, stavbou těla, charakterem regulačního systému, způsobem života apod. Jde o Homo neanderthalensis a anatomicky moderního člověka.
Anatomicky moderní člověk byl vysokorostlý, nepříliš robustní, měl poměrně krátkou lebku, bradový výběžek, dlouhé dolní končetiny a poměrně krátký trup. Jeho schopnosti přežít a adaptovat se na nejrůznější podmínky prostředí byly vysoké. Anatomicky moderní člověk vzniká v Africe cca před 200 tisíci lety.
Neandrtálci byli nízkého vzrůstu, měli extrémně robustní postavu, dlouhý trup, nepříliš dlouhé končetiny, velký obličejový skelet, nízkou, dlouhou mozkovnu. Obývali výhradně Evropu a západní Asii. Jednalo se o výslovné predátory, kteří lovili velkou a střední zvěř. Měli vynikající termoregulační mechanismy, které jim umožňovaly přežívat velké a rychle střídající se teplotní změny.
Předposlední doba ledová s velmi nepříznivými klimatickými podmínkami způsobila, že většina první neandrtálských populací nepřežila.
Komplex změn definitivně přeměnil anatomicky moderního člověka a biologické, sociální a kulturní faktory se navzájem propojily v jednu integrální jednotku, a to člověka dneška.[1]
[1]Použitá literatura:
VANČATA, Václav. Zrození lidstva od nejstarších homininů k počátkům moderního člověka (7 milionů-50 000 př. Kr.). In: Civilizace a dějiny. Historie světa pohledem dvaceti českých vědců. Vydání 1. Praha: Nakladatelství Academia, Středisko společných činností AV ČR, v.v.i., 2013. 557 s. ISBN 978-80-200-2301-8.
2Zdroj fotografií: https://www.pixabay.com
Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.
Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.
