Vývoj člověka je jedinečný. Jedinečný ve svých etapách, které jsou ovládány základními úkoly, činnostmi nebo skutečnostmi, jež se člověka dotýkají a předurčují ho k životním zkušenostem a/nebo dokonce životnímu rozhodnutí. Lidská bytost se zevně i vnitřně vyvíjí, roste, přijímá zkušenosti jako životní fakta; z primitivního zárodku života vzrůstá svébytný lidský tvor, který je samotnou realitou přirozeného života a sociálního prostředí formován a vzniká tak nezaměnitelný, zcela výjimečný lidský jedinec. Vývoj psychického života lidského jedince lze zdokumentovat buď z hlediska věkového (chronologického), pročež tady by se jednalo o spolehlivou dokumentaci, nebo z hlediska nahodilých, ale zásadních životních skutečností, které úplně přesně zdokumentovat nelze, neboť ne všechny tyto etapy pokrývají život každého (např. svatba, nebo rozvod). Ve svém příspěvku rozebírám etapy psychického vývoje lidského života z hlediska věku, neboť jedině tak je možné věrohodně nastínit psychický vývoj člověka.
Není jednoduché rozlišit psychický vývoj člověka do několika etap, neboť lidský život je doprovázen řadou činitelů, determinován přírodními i uměle vytvořenými zákonitostmi, či vnějšími a vnitřními procesy příhodnými biologickému a/nebo chronologickému věku. Lidský život se všemi zvláštnostmi a determinacemi nemůžeme jednoduše schematizovat, stejně tak nemůžeme utkvěle trvat na jeho diskrepancích, jenom proto, že každý člověk je jiný, neboť žije svůj vnější a vnitřní "svět", který může být podobný nebo blízký, ale rozhodně ne stejný "světu" ostatních.
V psychickém životě člověka můžeme rozlišovat celkem osm základních etap, neboť zjišťujeme, že v každé z nich člověk plní alespoň jeden základní úkol (od primitivních reflexních úkonů po úkony vyžadující osobnost), určený jeho dosavadním tělesným, rozumovým a citovým vývojem a společností, která od něj v každém věku něco očekává a také připravuje to, co jeho tělesná, rozumová a citová schránka bude schopna zachytit.
Plod do dvou měsíců se nazývá zárodek a ten je brzy aktivní. Jakmile některý tělesný orgán vznikne, začne fungovat. Ve třech týdnech zárodku, který měří jen dva a půl milimetru, už tepe srdce a nepatrný hrbolek, ze kterého se později vyvine ruka, reaguje na dotyk jemného hrotu. Z této reakce se vyvine úchopový reflex. Devítitýdenní plod má již vyvinutý sací reflex; když se mu dostane paleček do úst, dumlá. Ke konci těhotenství pije plod určité množství plodové vody, reaguje na zvuky zvenčí a matčiny pohyby, tzv. "dělá si pohodlí". Zkouškou toho, jak proběhl celý prenatální vývoj, je porod, tedy nejtěžší, nejdramatičtější a nejnebezpečnější krok v lidském životě. Zdravý plod při něm je aktivní, dere se porodními cestami i vlastní silou. Položíme-li hned po porodu novorozence matce na břicho, instinktivně po ní leze a hledá prs.
1) Senzoricko-motorický vývoj. Vývoj motoriky probíhá od úst a očí, přes ruce a trup k nohám. Můžeme sledovat, kdy dítě udrží hlavičku, "pase koníčky", posadí se, leze, kdy se konečně postaví a udělá první krok. Senzorický vývoj probíhá souběžně s motorickým: dítě se učí užívat své smyslové orgány, rozeznávat předměty, zvuky, pachy a orientovat se v prostoru. Tyto primitivní úkony dítěti umožňují rozvíjet senzo-motorickou inteligenci, neboť se učí užívat své tělo, obyčejně ruce, k dosahování žádoucích cílů. Postupně se učí, že existuje "Já" a "svět".
2) Sociální vývoj. Kojenec je svými instinkty již vybaven k tomu, aby navazoval vztahy k druhým lidem. Nejlépe je mu v mateřské náruči. Dává přednost zvuku lidské řeči před zvuky jinými. Kojení není pro něj pouhým přijímáním potravy; rád si udělá přestávku, kdy si s matkou "popovídá" očima, a teprve pak pokračuje v jídle. Vývoj řeči je doprovázen broukáním a žvatláním. Dítě rozumí jednoduchým pokynům "udělej paci, paci". Koncem roku většinou také řekne první celé slovo "máma".
3) Základní důvěra. Kojenec je více než kdykoli později odkázán na to, co dostane bez svého přičinění. Jestliže vyrůstá v prostředí plném lásky, radosti a něhy, pochopí celou svojí bytostí, že "tady je doma". Tato základní důvěra se má stát a zůstat nejhlubší vrstvou osobnosti, která přežije všechna pozdější zklamání.
1) Motorika a intelekt. Batole se rychle rozvíjí pohybově a dělá mu to velkou radost. Hraje si s materiálem (písek, voda), napodobuje dospělé a brzy hraje prosté symbolické hry, při kterých je samo někým jiným (princeznou) a věci se "proměňují" (klacek může být autem nebo koněm). Myšlení batolete je myšlení pomocí představ a pojmů. Vývoj řeči se prudce rozbíhá (pejsek: "haf, haf", autíčko: "tú, tú"). Ve dvou letech již skloňuje, časuje a sestaví větu z několika slov. Vlastní Já se stává důležitým předmětem. Batole již pozná samo sebe v zrcadle, dovede se pochválit, naopak je zklamáno vlastním nezdarem, záleží mu na tom, aby projevilo vlastní samostatnost "Já sám!" a začne o sobě mluvit v první osobě.
2) Socializace v batolecím věku. Dítě si postupně začíná hrát nejen samo, ale i s jinými dětmi. Jeho zvýšená pohyblivost často vede i k tomu, že dovede mnoho věcí zničit, něčemu ublížit. Nevystačíme si s napůl mazlivým "ne, ne"; do života již vstupuje řád se soustavou "Musíš!", "Nesmíš!" Objevuje se i trest. Nastupuje batolecí vzdor "Já chci!", "Já nechci!". Experimentuje ve vztazích s dospělými, i milované mamince dokáže dát někdy najevo: "Nechci tě!". Vzdor je někdy samoúčelný kvůli vzdoru.
1) Vývoj inteligence a tvořivosti. Schopnost zacházet se symboly se v předškolním věku zdokonaluje. Předškolák chápe princip počítání, naučí se aktivně tisícům slov a dalším tisícům rozumí, ve hře projevuje bohatou fantazii, hodně kreslí a miluje pohádky. První skutečnou kresbou je obyčejně lidská postava. Předškolák dovede pojmenovat části lidského těla.
2) Socializace. Předškoláci si již dokáží spolu složitě a zajímavě hrát i bez pomoci dospělých. Střídají různé role: kdo vede, kdo je veden. Mnoho místa a času zabírá agresivita, jednak kterou vidí kolem sebe a jednak jeho vlastní agresivní impulzy. Předškolní dítě se učí energicky až útočně "jít na věc", pouštět se do různých dobrodružství. Jeho ideály jsou závodník, lovec, bojovník, policista. V době předškolního vývoje se začíná formovat svědomí.
1) Vývoj rozumových schopností. Dítě se v tomto období projevuje jako střízlivý realista, který se zajímá o fakta a o to, jak věci fungují. Ve vývoji inteligence se objevují konkrétní logické operace.
2) Socializace. Dítě se musí přizpůsobit školní situaci, což znamená plnit cílevědomě a pečlivě své úkoly, za které je hodnoceno. Postupně navazuje vztahy ve velkém kolektivu, kde se učí solidaritě, kázni, sebeovládání a také tomu, jak čelit agresi spolužáků. S neúspěchem dítěte se dostavuje komplex méněcennosti.
Období dospívání se dále dělí na období pubescence a období adolescence.
Pubescence (11 až 15 let) je pojmenována podle ochlupení (latinsky "pubes"), jež se objevuje v ohanbí. Adolescence (15 až 20.-22. let) znamená latinsky dorůstání.
1) Rozumový vývoj. Inteligence dospívá k formální logice. Myslet formálně znamená myslet abstraktně, nezávisle na obsahu.
2) Specializace. V pubescenci probíhá rychlé tělesné pohlavní dozrávání, anatomické i hormonální, které je často doprovázeno bouřlivým citovým vývojem. Je to také věk první skutečné erotiky. Dobře známá je vzpoura proti autoritám; rodiče jsou často překážkou. Objevuje se touha po individualitě a snaha o budování vlastní identity ("Kam patřím?", "Pro co chci žít?", "Čím chci v životě být?").
Mladý dospělý má několik zásadních úkolů. Nejprve se snaží zajistit si existenci, tedy uplatnit se v povolání, ve své profesi. Dalším velkým úkolem je uspořádat si své mezilidské vztahy, tedy vstoupit do manželství. Hlavním vývojovým úkolem mladé dospělosti je nalezení a vybudování intimity. Ta má být na vyšším stupni, než je milostný život dospívajícího. Mladá dospělost má i své nebezpečí, a to izolaci, do které se dostane člověk, který se buď nikdy neodvážil vstoupit naplno do intimního vztahu, nebo byl při takovém pokusu příliš citově zraněn, nebo ten, kdo promarnil schopnost angažovat se v jakémkoli vztahu naplno.
V tomto období se odehrává "hlavní život". Je to doba, kdy se člověk mění tělesně i duševně jen poznenáhlu a kdy jeho poslání lze shrnout do dvou slov: milovat a pracovat. Především s láskou pečuje o to, co zplodil (porodila) a za co přijal odpovědnost. Nemusí přitom jít jen o potomky. Učitel cítí odpovědnost za své studenty, lékař za své pacienty apod.
Každé životní stadium má své vlastní, jedinečné poslání a osobnost zraje po celý život. Stáří je vývojová etapa, která člověku přináší mnoho úkolů, mezi nimiž je rozpoznat, kdy má předat mladším svoji funkci v zaměstnání, předat správu rodinného majetku, aby se věnoval hlavně tomu, co ho těší a na co neměl dosud čas. Období stáří předznamenává odstup od životního shonu, předávání zkušeností svým potomkům a prapotomkům. Nebezpečím je zoufalství, ztráta, kterou stáří s sebou přináší, bezmoc, samota, bolest.
Možná existují úkoly, činnosti, nebo nějaké skutečnosti, které se Vám přihodily nebo jste prožili a tyto skutečnosti byly odrazovým můstkem Vaší životní zkušenosti, tedy etapy, která ovlivnila celý Váš život. Lidský život se neodehrává jen v chronologicky věkovém řádu, lidé mají své zážitky, prožitky, zkušenosti a ty jsou mnohdy příčinou dalších životních kroků.[1]
[1] Použitá literatura:
1)ŘÍČAN, Pavel. Psychologie. Čtvrté vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2013. 304 s. ISBN 978-80-262-0532-6.
2 Zdroj fotografií: https://www.pixabay.com
Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.
Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.
