Prokrastinace? Ať jde k čertu

Říkáte si, pracuji, tak proč práce neubývá? Protože pracujete na něčem jiném, co nevede k řešení úkolů, i když to samozřejmě neznamená, že neděláte nic. A přesto, že pracujete, postupně přichází a zvyšuje se míra stresu. Jenže jedno staré moudro říká, že nejvíce stresu nepochází z toho, že toho máme moc, ale že toho máme spoustu započatého a nedokončeného. Jak to vypadá v praxi, všichni víme. Děláme cokoli jiného, než plnění potřebného úkolu. Klidně raději sedíme na poradě, případně si vymyslíme další poradu nebo zdánlivě důležité jednání s kolegy, jen abychom měli alibi, proč jsme nejen nesplnili, ale ani nezačali plnit potřebný úkol. Prokrastinace, tedy chronické odkládání nepříjemných úkolů, je bolestí dnešní doby. Přitom existuje řešení, které vzniklo daleko dříve, než lidstvo vůbec o nějakém chorobném odkládání povinností získalo povědomí.

Neproflákat potřebný čas vám pomůže praktický trik, který uplatňují zaneprázdnění číšníci. Že jsem se zbláznil? Kdepak! Představte si Vídeň, její krásu a její všudypřítomné honosné kavárny, které jsou většinou rozlehlé a od rána do večera naprosto plné hostů. Před některými z nich dokonce stojí dlouhé, několik desítek minut trvající fronty lidí, kteří se chtějí dostat dovnitř. Sám jsem během loňských Vánoc v několika takových stál a trpělivě čekal a pozoroval. Nepozoroval jsem jen pohyb každého z hostů, jestli už se uvolňuje další stůl, ale hlavně pohyb číšníků po place. A napadlo mě jediné – jak si mohou všechno pamatovat, jak to, že nepletou objednávky a mají neustálý přehled a k tomu se usmívají a vůbec to nevypadá, že by byli ve stresu? V těchto kavárnách stále totiž neexistuje systém elektronických objednávek a každý číšník poctivě běhá s papírkem a tužkou. Při tom přemýšlení jsem si na ni vzpomněl…..

Řešení je jednoduché, v momentě kdy zákazník zaplatí, všechny informace o jeho objednávce a jejím průběhu číšník zcela vymaže z paměti. Na koho jsem si vzpomněl? Na ruskou psycholožku Blumu Zeigarnik.

Bluma Zeigarniková totiž před více než osmdesáti lety vedla výzkum, na jehož základě došla k jednoduchému závěru, který dnes známe právě pod názvem Efekt Zeigarnikové: totiž, že si lidský mozek déle uchová v paměti nedokončené úkoly, zatímco ty, které vnímáme jako hotové, z naší paměti velmi rychle mizí – protože nemáme důvod na ně dále myslet. Tento fenomén samozřejmě zkoumala hlouběji a ověřovala ho i na dalších, analogických situacích. Mezi nejproslulejší patří ten, při kterém skupina dvaceti dobrovolníků měla za úkol vykonávat jednoduché úkoly, například navlékání korálků nebo sestavování nějaké skládačky. Některé úkoly byly záměrně, i když zdánlivě náhodně, přerušeny. Po skončení této fáze se výzkumníci dobrovolníků ptali, které úkoly si zapamatovali. Výsledek byl jednoduchý. Činnosti, které byly přerušeny, si dobrovolníci zapamatovali dvakrát častěji než ty, na jejichž vykonání měli naprostý klid a zdárně je dokončili.

Asi vás napadá, jak s tím souvisí prokrastinace? Takzvaný Efekt Zeigarnikové naznačuje, že nedokončené úkoly v lidech vytváří duševní napětí, které tyto nesplněné povinnosti udržuje v popředí naší paměti. Čím lze ono napětí zmírnit? Logicky samozřejmě splněním toho, co máme udělat. Tedy zjednodušeně - to, co jste jednou začali a stále na tom pracujete bez šance dospět ke konci, se s vámi táhne, a to bez ohledu na to, jak je daný úkol malý, velký či důležitý, jednoduchý nebo složitý.

Takže pokud máte úkoly, které notoricky odkládáte, stačí udělat ten pomyslný první krok – začít. Zbytek pak půjde mnohem lépe a populární odložení celé záležitosti k ledu už nepřijde ani na mysl. Ostatně už staří Řekové v antických dobách (a tehdy jako fakt neexistoval žádný timemanagement a žádná definovaná prokrastinace) měli přísloví – začni a půl je hotovo!