Články konfederace

Články konfederace byly sepsány ve válečném období, a byť ještě nebyly účinné, správa věcí společných se podle nich řídila vlastně jaksi přirozeně – proto jejich vstup v účinnost mnoho faktických změn nepřinesl, dokonce i parlamentnímu tělesu, které ji přijalo -  Druhému kontinentálnímu kongresu, který měl být na jejich základě přejmenován na Konfederační kongres se i nadále říkalo Kontinentální kongres, protože to na jeho fungování prakticky nemělo vliv.

Jak se věci po vítězné válce o nezávislost vraceli do „normálu“, respektive, jak bylo potřeba vést novou zemi dále, ukazovalo se, že to na základě Článků konfederace dost dobře nepůjde. Slabost společné vlády vyvstala asi nejvíc na povrch v souvislosti s tzv. Shayovým povstáním. Toto povstání Daniela Shaye, který vedl několik tisíc nespokojenců do ozbrojeného konfliktu s federální vládou mezi lety 1786 a 1787 ve státě Massachusetts.  Federální vláda však nebyla schopna reagovat a tak konec povstání musela zařídit vláda právě v Massachusetts, resp. 125 kupců z tohoto státu ze soukromých zdrojů vybavilo milici, která jej potlačila.

Zajímavé je, jaká byla reakce na toto povstání od nejslavnějších otců zakladatelů USA – Jefferson, který tehdy dlel ve Francii, z povstání nedělal velkou vědu – a jak sám psal Madisonovi, považoval jej za součást běžného cyklu života mladých států. Doslova říkal, že strom svobody musí být čas od času svlažen krví patriotů a tyranů. Na druhou stranu Washingtona neschopnost federální vlády reagovat natolik ohromila, že se v něm zřejmě definitivně převážilo hnutí Články konfederace nahradit textem, který by dával federální vládě více pravomoci.

Ústavodárný konvent, který nakonec dal vzniknou  textu ústavy USA, jak jí známe dnes se nakonec sešel v květnu roku 1787 a 4.3. 1789, tedy před 230 lety byly Články konfederace touto ústavou definitivně nahrazeny.

Politický tlak na zvýšenou spolupráci mezi do té doby loajálními koloniemi v Severní Americe lze vystopovat již v první polovině 18.století, což vyvrcholilo tzv. Albanským plánem z roku 1754, který na Albanském kongresu představil Benjamin Franklin. Tímto textem, který reagoval na vývoj v konfliktu mezi Británií a Francií, který u nás v Evropě známě pod názvem Sedmiletá válka (v USA se tento termín nepoužívá a místo něj se říká Indiánská válka), měla být zřízena jakási společná vláda, v čele s Generálním Prezidentem. Albanský plán byl živým textem ještě v bojích o nezávislost USA a loajalisté na něj chtěli navázat svým návrhem – tzv. Gallowayovým plánem, který měl udržet kolonie součástí Británie a byl navržen v roce 1774.

Albanský plán se ale i tak vlastně stal půdorysem Článků konfederace.

Zmíněná doba poslední čtvrtiny 18. století byla v USA dobou vskutku ústavodárnou – většina z jednotlivých států si buď ústavu tvořila, či oprašoval zakládající zákony. Kolonisté navíc nutně potřebovali mezinárodní uznání a pomoc, které by se jim nebylo bývalo dostalo, kdyby nedokázali uspořádat vlastní vládu tak, aby mohla být adresátem takového uznání a pomoci. V době ozbrojeného konfliktu Kongres potřeboval pravomoci, potřeboval mít schopnost vyjednávat v zahraničí. Bylo nutné, aby se z rebelů stali vládci. Osamostatnění se a nezávislost se vnitřně natolik propojilo s nutností upravit věci společné v nějaké formě základního zákona, že to bylo neoddělitelné. Kontinentální kongres tak v jednu chvíli, po vyhlášení nezávislosti v roce 1776 pracoval hned na třech zásadních materiálech – Deklaraci nezávislosti, tzv. Modelové smlouvě[1] („Model Treaty“) a právě Článcích konfederace.

Deklarací nový stát vstupoval na mezinárodní scénu, Smlouvou měly být podchyceny obchodní a spojenecké vztahy s ostatními státy a Články měly za cíl popsat správu věcí vnitřních.

Do čela třináctičlenného výboru, který byl pověřen jejím sepsáním mezi 12.6. a 12.7. 1776 byl zvolen John Dickinson. Až do roku 1777 se nad textem vedly v Kongresu vzrušené debaty a v výsledek byl rozeslán 15.11. 1777 státům k odsouhlasení.

Prvním státem, který Články ratifikoval, byla Virginie – stalo se tak o měsíc později – 16.12. V únoru roku následujícího se přidalo hned 5 dalších států – Jižní Karolína, New York, Rhode Island, Connecticut a Georgie a dalších 5 do konce roku 1778. O rok později – tedy v únoru doku 1779 se čekalo na ratifikaci již jen v Marylandu, který odmítal svůj podpis připojit do doby, než se rozhodnou některé otázky o sporná území na západ od řeky Ohio. Kongres v mezidobí postupoval na základě Článků a tak když Maryland konečně 2.2.1781 svůj souhlas přidal, mohly Články nerušeně od 1.3. 1781 vejít v účinnost.

Články mají preambuli, 13 článků, závěr a část s podpisy signatářů. Články byly postaveny na jednoduchém pravidle, podle kterého měli státy svou svrchovanost ve všech záležitostech, vyjma těch, které jednokomorovému federálnímu kongresu svěřovaly právě Články. Kongres vlastně směl vyhlašovat válku, uzavírat mír, vyjednávat diplomatické a obchodní dohody s cizími státy a řešit domácí spory mezi státy. Mimo jiné také, věrny svému oficiálnímu návzu ze států tvoří věčný svazek - the Union shall be perpetual.

Ve svých třinácti článcích toho Články přinášejí vlastně docela dost – zavádí jméno Spojené státy Americké, zakládají princip omezených pravomocí federální vlády, dávají konfederaci smysl existence – když ji státy tvoří za účelem zajištění společné obrany, bezpečí, blahobytu a zavazují se si navzájem pomáhat tyto hodnoty prohlubovat a ochraňovat. Zároveň také ustanovují jednokomorový kongres, do kterého státy mohou vysílat až sedmičlenné delegace, které však disponují jedním hlasem za jeden stát konfederace. Členové kongresu byli voleni místními, státním parlamenty a nesměli překročit volební období definované jako tři ze šesti let.

Pouze centrální vláda měla mít pravomoc vyhlásit válku, či vyjednávat zahraničněpolitické a obchodní smlouvy, Články také zakazovaly veřejným činitelům přijímat od cizích mocností dary, či jiné pocty a bylo jimi zakázáno udělovat šlechtické tituly.

Samostatnou oblast, kterou články upravují je armáda – zde sice jednotlivé státy nesměly vyhlašovat válku samostatně, pouze ve chvílích bezprostředního ohrožení bylo toto pravidlo prolomeno a zároveň neměly oprávnění mít vlastní vojsko – měly však povinnost skládat občanskou milici a tu v případě ohrožení poskytnout federální moci. Kongres sice měl pravomoc regulovat a financovat tzv. Kontinentální armádu, ale neměl pravomoc donutit státy, aby splnily své povinnosti a dodali muže a finance na takovou armádu. Celostátní armádě díky tomu vznikaly nemalé problémy a několikrát byla i ve stavu hrozícího rozpuštění pro nedostatek zásob, financí i vybavení. Armáda se tak stala výrazným podporovatel silnější centrální vlády, která ostatně veteránům slíbila i rentu, kterou pak ovšem nebyla schopna vyplácet a po vítezství ve válce o nezávislost se armáda dostala až na druhou kolej.

Kongres byl také ochromen vlastní neschopností se sejít v usnášeníschopném formátu a třeba Pařížská úmluva, kterou byla formálně zastavena válka s Británií, v něm strávila hned několik měsíců, než byl vůbec schopen jí přijmout. Kongres neměl žádnou pravomoc jak přítomnost delegátů vynutit či trestat jejich nepřítomnost – což vedlo jen k další paralýze. Celkově byla nemohoucnost společné vlády vskutku do očí bijící – a to v i zahraniční politice, kde bylo možné na příklad odpovídajícím způsobem vyzbrojit vlastní loďstvo, nebo donutit Brity, aby opustili některé jejich základny, které však ležely nově na území USA.  

Kongres také neměl pravomoc uvalit a spravovat daně – k penězům se dostával pouze zprostředkovaně přes jednotlivé státy. Tisknutí nových a nových státovek však vedlo k znehodnocování měny a třeba G. Washington psal tehdejšímu předsedovi Kongresu, že doslova vagón peněz, který dostane, jen zřídkakdy dokáže vyměnit za vagon potřebných zásob, jak je situace špatná. Kongres ani nemohl regulovat ani mezistátní obchod, což vedlo k další fragmentaci a štěpení. Velkým problémem byla i otázka státních a federálních válečných dluhů, které byly nasbírány po dobu válečného konfliktu s Británií.

Abychom nebyli jen nespravedliví – Články konfederace rozvoj nového státu jen nebrzdily – třeba co do územního uspořádání ale i samotné tvorby, přístupu a rozšiřování států (třeba tzv. Nařízení o Severozápadu). Dlužno podotknout, že za dobu účinnosti Článků žádný nový stát do Konfederace přijat nebyl – ale obsahovaly blanketní zmocnění k přístupu Kanady (Provincie Quebec).

A na závěr snad dvě zajímavosti – jako prvního prezidenta USA všichni známe G.Washigtona, pravda ovšem je, že předseda Konfederačního kongresu (a Výboru států, který zasedal, když Kongres neměl plenární zasedání) byl v oficiálních záznamech nazýván coby Prezident Spojených států shromážděných v Kongresu (President of the United States in Congress Assembled) a prvním z nich byl Samuel Huntington. A druhou zajímavostí je, že zatímco třeba návrh ústavy USA si delegáti ústavodárného kongresu dali velkou práci i slavnostně podepsat, tak Články konfederace delegáti nejprve distribuovali nepodepsané.

Články konfederace nebyly neúspěšným experimentem – pouze kyvadlo moci mezi státy a federální moci nevyvážily dostatečně a správa věcí společných se stala asi nemožnou, určitě neefektivní. Vztah k cizím státům se nepodařilo nastavit, protože nebyla jistota, že podpisem smlouvy s USA se bude řídit všech 13 států a na dovnitř neměla moc federální schopnost udržet vnitřní klid a dostát svým závazkům vůči občanům.

Ústava USA stojí na ramenou obrů – Deklarace nezávislosti, ale i Článků konfederace.

[1] Jakémsi vzoru smlouvy o zahraniční spolupráci s ostatními zeměmi