Den kdy padlo „nejhorší“ rozhodnutí v dějinách soudnictví?

Tohle vše soud řešil v nejkritičtější době vývoje celých USA a dotyčný spor vešel do historie pod názvem Dred Scott v. San(d)ford[1]. Rozhodnutí tohoto sporu, jehož autorství je připisováno předsedovi Nejvyššího soudu Roger B. Taneymu bývá označováno za jednu nejkontroverznějších předválečných událostí USA a něco, co místo toho, aby situaci zklidnilo, ještě přiložilo pod kotel.

Celý spor je samozřejmě zajímavým vyústěním něčeho, co má kořeny mnohem hlubší, které vlastně předcházejí i samotnému vzniku USA. Od chvíle vyhlášení nezávislosti původních třinácti kolonií USA se otrokářství stalo vlastně nekončícím námětem politických debat. Ani tvůrci ústavy se jim nevyhnuli, byť ústava USA slovo otroctví či otrok nepoužívá. Tvůrci ústavy USA vedli dlouhé diskuze nad tím, jaký postoj k pokračování, omezení či zrušení otroctví má ústava obsahovat. Konečným produktem se stal pochopitelně kompromisní materiál, který neuspokojil nikoho, nikoho ale natolik neurazil, aby se stal překážkou ve vytvoření nového státu.

Ústava USA, se jak řečeno výše, nepřímo k otrokářství vyjadřuje na několika místech (asi nejznámější je tzv. 3/5 klauzule, která určuje podíl zastupitelů a zdanění jednotlivých států). Pasáž, která ale byla předmětem interpretace ve sporu pana Scotta, je však jinde - v článku IV oddílu 2 a jedná se o ustanovení o uprchlých otrocích:

„Žádná osoba, vykonávající službu nebo pracující v jednom státě a podle jeho zákonů a uprchnuvší do jiného státu, nemůže být na základě zákona nebo nařízení tohoto státu osvobozena od své služby nebo práce, ale musí být vydána na žádost strany, která má na tuto službu či práci právo.“ 

To v praxi znamenalo, že nejenže otrok se nemohl stát svobodným občanem ani svým útěkem do některého z ostatních „svobodných“ států USA, ale navíc musel být navíc vrácen svému původnímu majiteli. Jinými slovy ústava USA říká, že otrok je otrokem a zůstane jím, dokud bude ve vlastnictví svého majitele. Ze znění tohoto ustanovení je mimo jiné patrné, že „jižanské“ státy příliš nedůvěřovaly ochotě severních států uprchlíky navracet, proto považovaly za nutné toto řešit již v samotné ústavě.

Ústava USA otroctví nepovolovala, ani je nezakazovala, její tvůrci ji s tímto záměrem nepřipravovali a zjevně přijali existenci otroctví v některých státech Unie jakožto fakt, jenž nebylo možné rozporovat.

Missourský kompromis

Missourský kompromis byl vyjádřením snahy Kongresu zbrzdit všeobecné pnutí a tenze ve společnosti rozjitřované otázkou otrokářství, které vzešly na povrch především díky požadavku státu Missouri v roce 1819 přistoupit k Unii coby její nový členský stát, na jehož území bude otrokářství povoleno.

Zvláštní citlivost tato otázka měla i proto, že v tu dobu USA tvořilo (celkem nově – po přistoupení Alabamy coby otrokářského státu) 22 států – rovnoměrně rozdělených na 11 svobodných a 11 otrokářských – přijetí Missouri coby státu povolujícího a uznávajícího otrokářství by tuto křehkou rovnováhu narušilo. Shodou okolností ve stejné době žádal o vytvoření nového státu i Maine – který se vyčlenil z Massachusetts a jakožto stát severní byl jasně řazen mezi svobodné státy, pro jižany se tak vytvořil prostor pro vyjednání kompromisu týkajícího se Missouri.

Tohoto kompromisu bylo dosaženo po dlouhém a vyhroceném projednávání v obou komorách Kongresu – nakonec se skládal ze dvou částí a byl přijat v březnu roku 1820. Kompromisní body byly tyto: (1) Missouri přistoupí coby stát otrokářský a Maine coby stát svobodný. (2) S výjimkou území státu Missouri bude otrokářství na území severně od 36° 30´ zakázáno.

Missourský kompromis se okamžitě po svém přijetí, jakožto ostatně většina kompromisních řešení, stal terčem kritiky z obou stran, které cítily, že nedostaly přesně to, co si od něj slibovaly. Jižané cítili, že tímto zákonem Kongres příliš zasahuje do práv jednotlivých států a přesmíru upravuje otrokářství, Yankeeové jej zase odsuzovali pro umožnění dalšího růstu území otrokářských států – byť pouze jižně od vyčleněné hranice. Každopádně však Missourský kompromis přispěl k tomu, že Unie zůstala nenarušena, a k odsunutí vypuknutí občanské války o dalších 30 let. A byl to právě tento dokument, který společně s úpravou ve formě Zákonu o Kansasu a Nebrasce z roku1854, který byl v roce 1857 Nejvyšším soudem prohlášen za protiústavní právě ve sporu Dred v. Sanford.

Dred Scott se narodil někdy okolo roku 1795 jako otrok a jeho původní majitel jej o nějakých třicet let později rozhodl prodat armádnímu lékaři Johnu Emersonovi. Dred Scott se později zasnoubil s další otrokyní Harriett Robinsonovou. V následujících letech byl doktor Emerson postupně překládán do různých vojenských táborů – mimo jiné do Illinois a Wisconsinu – tedy na území, kde bylo otroctví zakázáno. Když Emerson v roce 1846 zemřel, snažil se Scott vykoupit pro sebe i svou rodinu svobodu od dědičky doktora Emersona, což bylo odmítnuto.

Dred Scott vešel do historie coby otrok, který si zkusil vybojovat svou svobodu soudní cestou – zkráceně trval na tom, že pobytem na území států/teritorií, kde otroctví bylo zakázáno, se stal občanem USA a tudíž svobodným mužem. V zásadě je možné vycházet z premisy, že na státní úrovni Scott úspěšný nebyl. S podporou několika abolicionistů se Scott rozhodl obrátit na federální soudy a v roce 1854 podal další žalobu směřující tentokrát proti Johnu Sanfordovi, bratru vdovy doktora Emersona a zároveň vykonavateli jeho poslední vůle. Tento spor se dostal až před Nejvyšší soud USA.

Spor se stal veřejností ostře sledovaným, a to nejen obecnou veřejností, ale i politickou, a byl i předmětem částečné ingerence moci výkonné do moci soudní, kdy později vyšla najevo komunikace některých soudců s nově zvoleným prezidentem Buchananem.

Nejvyšší soud své rozhodnutí vynesl 6. 3. 1857 v poměru 6-1-2 – šest soudců s rozhodnutím souhlasilo, soudce Nelson souhlasil pouze co do výroku, proti pak byli soudci Curtis a McLean. Nejvyšší soud při svém rozhodování řešil, zda vůbec měly federální soudy pravomoc jeho spor řešit – Scott se odvolával na to, že svým pobytem na území svobodných států získal občanství a měl tak právo se na ně obrátit a že se tudíž na něj vztahuje článek III, oddíl 2 ústavy USA – který federálním soudům dává pravomoc řešit spory mezi občany různých států Unie.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí jednoznačně určil, že žádný potomek afrických nevolníků nemůže být občanem USA, nepožívá tudíž práva chráněná ústavou a na federální soudy se obracet nesmí. Nejvyšší soudce Taney tento svůj záměr podložil historickým exkurzem, kterým chtěl demonstrovat záměry ústavodárců a jejich tehdejší vnímání otroků, včetně autorů Missourského kompromisu. Tímto názorem se Nejvyšší soud prakticky vyhnul nutnosti posuzovat konkrétní skutkovou podstatu, či to, zda se pobytem na svobodných územích Scott občanem nestal, což odůvodnil i rozhodnutím Nejvyššího soudu státu Missouri, který Scotta prohlásil nadále za majetek vdovy Emersonové.

Kdyby tady soudce Taney skončil, asi by se jednalo na dnes asi kriticky vnímaný rozsudek, ale věřím, že spíše zapomenutý. Soudce R. Taney šel totiž ještě dále a vyjádřil se i k otázce ústavní konformity Missourského kompromisu – prohlásil, že tímto svým zákonem překročil Kongres svou pravomoc – což prokázal Nejvyšší soud tím, že Kongres sám měl pravomoc zajistit pro USA pouze teritorium Severozápadní, nikoliv oblast Louisianskou (tu odkoupila vláda USA). Svou argumentaci uzavřel soud odkazem na článek IV oddíl 3 ústavy: „Kongres má právo disponovat územím i jiným majetkem náležejícím Spojeným státům a vydávat v souvislosti s tím všechna potřebná pravidla a opatření; nic v této ústavě nesmí být na újmu jakýmkoli nárokům Spojených států nebo kteréhokoli jednotlivého státu.“

Soudci nesouhlasící s rozhodnutím upozorňovali, že pakliže Nejvyšší soud vyslovil svou nepříslušnost a dovodil, že Dred Scott nemá ani právo se na něj obrátit, nemůže se soud vyjadřovat k Missourskému kompromisu. Rozhodnutí sporu Dreda Scotta vyvolalo na Severu velkou bouři nevole.

Paní Emersonová usoudila, že rodinu Scottů raději postoupí jinému otrokáři – toho využili původní vlastníci D. Scotta, rodina Blowů, kteří jim následně udělili svobodu. Scott pak zbytek svého života strávil v St. Louis, kde na tuberkulózu zemřel o necelé dva roky později. Na náhrobek jeho rodiny byla vytesána slavná věta „na památku obyčejného muže, který chtěl být svobodný“ (In Memory Of A Simple Man Who Wanted To Be Free).

Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze samozřejmě brát vytržené z kontextu doby svého vzniku a absolutně jej odsuzovat – je ovšem pravda, že na dlouhou dobu byla skvrnou jak na pověsti svého autora, tak i instituce jako takové.

[1] Přesný přepis druhého jména je sporný, proto dále v textu užívám obě varianty.