Dítě a pohádky. Všechno má svůj vnitřní svět, svůj vnitřní účel. I pohádky, které mají na dítě prvotní vliv, a to především vliv psychologický a pedagogický, neboť formují jeho osobnost, pomáhají mu pochopit svoji roli, roli ostatních a přizpůsobit se okolnímu světu. Zúčastněností dítěte se svět pohádek překrývá s jeho vnitřním světem. Pohádky udávají dětské představivosti novou dimenzi. Pohádky vysvětlují. Pohádky připravují dítě do života také sociálně, a to ztělesněním postav, které jsou výkladem typologií osobností (Hippokrates, Kretschmer, Jung). Pohádky nejsou pravdivým ukazatelem reálného života a ani se o to nesnaží. Pohádky se odehrávají ve zcela odlišné rovině. Leckdy mají poučné jádro a k dítěti promlouvají. Tím potvrzují dítěti správnost osvojované autority dospělých. Pohádky zdokonalují u dítěte jemnou motoriku; motoriku prstů a artikulační schopnosti. Dítě se pohádkami učí a rozvíjí se. Máme tady pohádky. Máme tady dětský svět.
Pohádky jsou uměleckým dílem, které formují dětskou osobnost a v procesu chápání světa napomáhají dítěti uvědomit si svoji roli, existenci autorit, tříbit dobré od zlého, chápat jejich diferenciace. Prostřednictvím pohádek dítě sbírá informace, materiál pro myšlení, na jehož základě dochází k závěrům a přináší svá originální stanoviska, která pak přirozeně prohlubuje a dále rozvíjí. Vlivem své rozvíjející se inteligence dítě snadněji chápe, porozumí situaci, postřehne vzájemnou koordinaci vztahů, uvědomí si svébytnou hru konfliktů. Z jednotlivých dílků sestavuje obrázek, který ve svém celku má znatelné kontury, obsah, barvy; obrázek, který něco představuje a dítěti pomůže utvářet si sny a s jejich pomocí dát svému životu lepší směr.
Hodnota pohádek pro dítě převyšuje ostatní materiál a její podíl je významný, neboť pohádky udávají dětské představivosti nový rozměr a vedle toho se pohádky v dětském věku jeví tím nejlepším vysvětlením, za kterým zůstává výchovný efekt. Pohádky jsou odrazem sociálního učení a zobrazují archetypy v jejich nejjednodušší, nejhutnější a nejpřesnější podobě. Postavy v pohádkách jsou tak popisem Hippokratových 4 typů temperamentu (sangvinik, flegmatik, melancholik, cholerik), Kretschmerovy typologie (pyknik, astenik, atletik), nebo typologie C. G. Junga (extravert, introvert), případně dalších.
Dítě má svůj svět, do něhož patří dětská realita, tedy ta, kterou vidí samo dítě a pohádky se nesnaží popsat ten "pravdivý" vnější svět. Pohádky živí dětskou fantazii, rozvíjí jeho obrazotvornost, vnitřní svět, dávají mu na srozuměnou, že příběhy se odehrávají ve zcela jiné rovině než je každodenní skutečný život. Dítě se nejprve vypořádává s otázkou dobra a zla. "Byl dobrý nebo zlý?" Dříve než dítě se začne vypořádávat s realitou, musí mít nějaký referenční rámec, podle kterého ji začne vyhodnocovat. Tím referenčním rámcem je soubor alternativ žádoucího/nežádoucího. Táže-li se dítě po pravdivosti pohádky, nemyslí tím problém pravdivosti jako takový, ale spíše např. problém strachu, zda i dítě může být začarované, zda se má bát draka nebo čerta (drak i čert mohou být hodní i zlí).
Dítě se nejprve snaží porozumět sobě a okolí a pokouší se domyslet následky svého počínání. Činí si určité obrazy, k nimž spřádá fantazie. Užití rozumových úvah jako základního vyhodnocovacího nástroje k třídění jeho pocitů a porozumění světu ho mate a omezuje. Ačkoli dospělí se pohybují ve stejném referenčním rámci, pohlížejí na tutéž věc z jiného úhlu a dítěti se pokouší vysvětlit realitu. Dětský svět plný fantazie neumí rozum ještě používat, ten se formuje až později.
Pohádky mají poučné jádro a mnohé z nich se snaží promlouvat k dítěti ("už sis ustlal postýlku?"), čímž pohádky potvrzují dítěti správnost autority rodičů. Prostřednictvím pohádek se u dítěte zdokonaluje jemná motorika, tedy motorika prstů a artikulačních orgánů, kdy dítě např. kreslí princeznu z pohádky a už ví, že princezna má bohatě vyzdobené šaty. Pohádka je tedy pro něj výslednicí, jakýmsi vzorcem či předlohou, jak svět uchopit.
Pohádky se snaží dítěti přiblížit svým tématem, postavami a prostředky, jaké se v příběhu používají. Tímto dávají dítěti na srozuměnou, že nereálný obsah nemusí znamenat odtažitost od reálného světa, neboť i v pohádkách se vyskytuje "táta, máma a dcera" (král, královna a princezna). Kromě toho princezna si může hrát s míčem, jezdit na koloběžce, plavat v rybníku, nebo skákat panáka (s míčem si už hrála např. pyšná princezna, na koloběžce jezdila královna Koloběžka první a třeba na kytaru hrála princezna z pohádky Princové jsou na draka). Tímto pohádky nejsou zcela diferencovány od reálného světa, mají jen své chápání, které je stejné nebo blízké chápání dětskému, a to proto, že pohádky jsou určeny právě dětem.[1]
[1]Autorka se inspirovala následující literaturou:
1) BETTELHEIM, Bruno. Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době. Vydání druhé, upravené, v Portále první. Praha: Portál, 2017. 392 s. ISBN 978-80-262-1172-3.
2) FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek. Smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. Vydání čtvrté. Praha: Portál, 2015. 184 s. ISBN 978-80-262-0863-1.
3) VONDRÁČEK, Vladimír, HOLUB, František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. III. vydání. I. vydání v nakladatelství Columbus. Bratislava: Columbus, s.r.o., 1993. 324 s. ISBN 80-7136-030-9.
2Zdroj fotografie: https://www.pixabay.com
Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.
Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.
