Potřeba uchovat si text v nezaměnitelné podobě, v jeho originárním vyznění, potřeba čelit protivníkům a nenadálým reformačním výbojům, touha po stabilním intelektuálním prostředí a snaha vysvětlit životní situace šla ruku v ruce se vznikem a rozvojem knižní kultury. Knihy byly nejprve na české území dováženy a tudy se psané slovo opisem rozšiřovalo. V raném středověku neexistovaly na našem území školní instituce a potřeba vzdělávat se byla zaznamenána pouze v církevním prostředí, kde se utkvěle prosazovalo mluvené latinské slovo. Rukopisné knihy tak stály u zrodu a v počátcích růstu klášterů, kostelů a katedrál, kde byly pojímány jako součást liturgického procesí. Knihy byly bohoslužebné a řekněme účelové, byly komponentou celku, neexistovaly samy o sobě. Tvorbě knih se ujali jednotlivé osobnosti (povětšinou duchovní) spojované se založením či rozvojem církevního prostředí a tak vznikaly první knihovny jako součást sakrálního prostoru. Se snahou co nejvěrohodněji zachytit mluvené slovo o dané tématice se dostává prostor iluminaci. Vlivem nárůstu konzumentů knih se klášterní knihovny začínají rozšiřovat a stávají se základem pro budování nových, již samostatných knihoven, jež vzdělanost rozšiřovaly oborově. Se zakládáním prvních univerzit vznikají knihovní centra, jejichž důsledkem se vedle literatury náboženské píše literatura právnická, filozofická, díla uměnovědná několika oborů a směrů a literatura dobová reagující na reformy a jiné sociální události. Můj příspěvek pojednává o vzniku a vývoji českých knihoven a knih ve středověku, a jeho účelem je historicky ukázat, že psaná či obrazově psaná literatura byla velice vzácná a zaujímala přední místa ve vědění a poznání, což s obměnou knihy do tištěné podoby pokračuje dodnes.
Literatura ať již z pozice institucí, jejích příslušníků a stoupenců, nebo z pozice písemně zaznamenaných dokladů, má své zázemí v církevním prostředí, z čehož lze usuzovat na historickou konstantu tohoto výsostného teritoria, neboť počátky knihovnictví a tímto vzdělanosti jsou vázány dogmaticky a můžeme zde tak hovořit o vzniku a vývoji církevních knihoven na území českého státu. V počátcích periodizace knihovnictví převládala rukopisná literatura, která měla jednak své předchůdce zhmotňující vývoj a stylové podání písma a jednak své následovníky sledující tento vývoj a styl písma v iluminovaných obrazech. Periodizace knihoven se odráží v době jednotlivých knih, v konceptu zasazeném do dějinných reálií.
Na počátku 9. století se objevily první stopy liturgické knižní kultury, které byly vesměs importem. Tento import byl převrstven knihami cyrilometodějské misie, která liturgická díla a postupně i právnická díla a díla z oblasti svobodných umění převedla do staroslověnského jazyka. Knižní památky z tohoto období neexistují již vůbec, anebo se vyskytují pouze v dochovaných fragmentech pozdějších opisů.
S prvními liturgickými knihami se setkáváme na škole v Budči, která byla bilingvní, a proto se zde setkáváme dílem s latinskými a dílem se slovanskými knihami. Další rozvoj knižní kultury v 10. století byl zaznamenán se vznikem pražského biskupství a nástupcem prvního biskupa Dětmara svatým Vojtěchem, který se podílel na založení nejstaršího mužského kláštera v českém státě, Břevnova v roce 993, s jehož vznikem souvisí založení druhého nejstaršího mužského kláštera v Čechách, a to kláštera ostrovského na ostrově sv. Kiliána při vtoku Sázavy do Vltavy (rok 999). Vlivem těchto klášterů se rozšířil okruh uživatelů knih, a v tom spočíval význam těchto prvních klášterů a důvod, proč byly zakládány další. O základní knižní vybavení se musel postarat mateřský klášter.[1]
Do počátku 12. století přibyla ke stávajícím dvěma klášterům desítka dalších, především středočeská Sázava, jihomoravský Rajhrad, severomoravské Hradisko, biskupství olomoucké, vyšehradská a pražská biskupská kapitula.
Mezi nejstarší doklady liturgické literatury patří rukopis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu, vzniknuvší za pokynu české kněžny Hemmy okolo roku 1000, který je následován souborem iluminovaných evangelistářů kolem Korunovačního evangelistáře krále Vratislava, nazvaného podle původního místa uložení též jako Vyšehradský kodex. Při pražské kapitule začíná vznikat kronika pražského děkana Kosmy, dále Homiliář opatovický, který je dokladem církevní pastorační praxe a několik rukopisů z prostředí břevnovského kláštera.[2]
Na počátku 12. století vzniká poslední z benediktinských klášterů, a to západočeský benediktinský klášter v Kladrubech. V dalších zakládacích aktech pokračoval cisterciácký řád, premonstrátský řád a řády rytířské. Tyto řády byly řády novými a zvláště cisterciácký a premonstrátský řád se zasazoval o fundace klášterů, z nichž se rodila významná knižní centra. Nejvýznamnější panovnickou fundací byl strahovský klášter, který založil a na jehož kulturní výstavbě měl lví podíl olomoucký biskup Jindřich Zdík, jenž se rovněž zasloužil o významné skriptorium při svém katedrálním kostele. Věhlasem klášterů se zvyšuje povědomost o knižní kultuře, rozšiřuje se okruh konzumentů knih, začínají upoutávat jiná než liturgická témata a v rukopisech výrazně teologické povahy se objevují světské motivy a scény, například u strahovského rukopisu Augustinova spisu De civitate Dei, nebo v pozdějším Kodexu gigas.
Ve 13. století začínají do Čech pronikat nové řády městské, tzv. žebravé, jejichž tendenční vliv byl připisován hlubšímu pojetí kulturního života a právnímu povědomí společnosti. Jedním z významných dokladů je již zmiňovaný Kodex gigas, nazývaný též Gigas librorum či Kodex podlažický, tedy kniha, která zaujme typikou formátu, neboť rozsahem pokrývá celou knihovnu v desítkách heterogenních textů. V pokračujícím 13. století byl založen minoritský klášter v Praze Na Františku, později známý pro svoji vysokou písařskou a iluminátorskou aktivitu. K němu se řadí knihovna augustiniánů-eremitů u sv. Tomáše na Malé Straně, tři cisterciácké kláštery ve Vyšším Brodu, Zlatá koruna a ve Zbraslavi.
Latinsky psaná Zbraslavská kronika, jejímiž autory jsou opaté Ota Durynský a Petr Žitavský, vznikala v letech 1305 až 1339 v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi a je považována za jedno z nejvýznamnějších historiografických děl ve 14. století. Pro knihovnu kláštera svatojiřských benediktinek vzniká několik liturgických a vzdělavatelských kodexů s bohatými iluminacemi. Následuje Pasionál Přemyslovny abatyše Kunhuty, u něhož se iluminace ocitají daleko za horizontem střední Evropy. Za Přemysla II. vznikla skutečná královská knihovna s několika astronomickými a astrologickými spisy, které se do českých zemí dostaly darem ze zahraničí. Rozkvět knižní kultury je zaznamenán u kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici, založeného pražským biskupem Janem IV. z Dražic.
Od poloviny 14. století byly vzneseny požadavky na vyšší vzdělanost pro jiné účely než duchovní. Tím účelem byla zejména správa světská, která se vztahovala k dobové jurisprudenci, jež podmiňovala vytvoření vzdělanostních předpokladů a založení prvních univerzit. První univerzitou 14. věku se stala univerzita pražská, založená dne 7. dubna 1348 Karlem IV. a její vznik a postupný vývoj předřadil knihu a knihovnictví do centrální pozice, ze které se pomyslné roucho české vzdělanosti otevřelo dokořán cizí vědecké literatuře všech oborů. Objevuje se potřeba několika desítek či stovek exemplářů jednoho jediného díla a rukopisy jsou tak mnohdy opisovány samotnými jejich vlastníky v pedagogickém procesu. Vedle literatury vzdělávací se rozšiřuje literatura zábavná, obě psané česky a zachovávající si své české čtenáře.
Do popředí se dostávají osobní knihovny církevních hodnostářů, které se stávají součástí biblioték církevních institucí. Knihovny starých řádů, zejména benediktinů, cisterciáků a premonstrátů postupně odumírají a setrvávají knihovny řádu kartuziánského, řádu augustiniánů-kanovníků a augustiniánů-eremitů. Objevuje se první knihovní řád, a to v listině z roku 1389 pro farní kostel bavorský. Na konci 14. století nastává vzestup nádherně iluminovaných chorálních knih, individuálně ilustrovaných duchovních sborníků, biblických rukopisů a mariánských skladeb.[3] V témže období velký rozmach zaznamenává knihovna augustiniánů-kanovníků v Třeboni a klášter v Roudnici nad Labem.
Knihovnická péče kartuziánů přináší povědomí o dochovaném středověkém knižním fondu v Dolanech u Olomouce, spravovaný v Univerzitní knihovně v Olomouci. Fragmenty literární činnosti Jana z Holešova, autora komentáře k písni Hospodine pomiluj ny, byly zjištěny v břevnovském klášteře. Vedle knih teologických a filozofických se objevují spisy jurisprudence, lékařské a historické.
Nejvýznamnější celky s akvizicemi se nachází v knihovnách souvisejících s pražskou univerzitou, z nichž se vyprofilovaly knihovny jednotlivých kolejí, které tvořily nejpodstatnější článek intelektuálního zázemí celé univerzity, z nichž nejvýraznější soubor knižních rukopisů měly Karlovy koleje. Menší soubory byly vytvářeny např. v koleji Všech svatých, koleji medické, koleji Václava IV., koleji litevské nebo koleji Národa českého. Všechny knihovny nabývají na obsahové různorodosti; zvláště knihovny osobní, kde se setkáváme s překladem Mandevillova cestopisu nebo s iluminovanými rukopisy italskými.
Věhlasnou se stala knihovna Husova, která se rozvíjela za úzké vazby na knihovnu kaple Betlémské. Do jejího knižního fondu patří vlastní Husova literární činnost a literární činnost Husových stoupenců, které vzaly za své ještě za Husova života, když v roce 1409 pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka vydal příkaz ke spálení všech Viklefových knih.
Po polovině 14. století začali literáti, pedagogové, případně odborná veřejnost přecházet na jiné univerzity. V důsledku migrace se dostával do povědomí jazyk český, odborný pedagogický sbor učenců, česká odborná veřejnost a česky psaná literatura teologická, filozofická, právní a literární díla uměleckých oborů a směrů. Vlivem migrace se dostávaly do Čech zahraniční knihy, které se ponejvíce pro vlastní potřebu univerzity opisovaly. Své stabilní místo měly soukromé knihovny světských osob a ve svém souhrnu vznikaly tak knihovny šlechtické a měšťanské, např. městská knihovna Starého Města pražského.
Nájezdy husitů způsobily ztráty a nevratné škody na knihovnách a knihovních fondech, postiženy byly zejména církevní subjekty, liturgická a teologická literatura, neboť tam se nalézal v převážné míře katolický vliv. Řada významných literárních středisek však zůstala neporušena a tisíce knih bylo evakuováno s předstihem, takže se podařilo zachránit významné rukopisy a skicy, které by v důsledku soubojů zanikly.
V době pohusitské vznikají nové univerzitní koleje, např. Rečkova, do níž se dostalo mnoho knih původem z církevních zdrojů. Rozšiřují se významné knihovnické celky, které se dostávají do soukromého vlastnictví širších vrstev husitů, např. Jakoubka ze Stříbra nebo Petra Chelčického a v těchto knihovnách se nachází husitská a protihusitská literatura, což zdůrazňuje možnost diskuze mezi oběma tábory.[4] Nejpřednějším kulturním střediskem byla dómská kapitula v Olomouci jako města veškerého církevního života, následována kartuziánským klášterem v Dolanech a knihovnou pražské kapituly.
Do Čech z Itálie pronikaly humanistické obory a směry, které zacilovaly na humanistické ideály apelující na humanistickou vzdělanost. Italský humanismus tématicky a obsahově ovlivnil knihovnu Bohuslava Hasištejnského a knihovnu Jana staršího Hodějovského z Hodějova, přitom však podtrhl vznik a neopomenutelný ráz vývoje knihtisku, který se projevoval formálněji. Vynálezem knihtisku se stále více vyřazovala rukopisná díla díly tištěnými. Knihtisk ovládl celou literární činnost. Tisky rozvíjely knihovnictví v podstatné většině měst královských a byly více spojeny buď s městskou kanceláří a jejími úředníky, kteří ke své činnosti potřebovali literaturu zejména juristickou, nebo s městskými školskými zařízeními (např. knihovna jáchymovské městské školy ze 16. století). Tisky, jak výše uvedeno, se nejprve projevovaly formálně tím, že měnily vzhled knihy, poté se postupně přesunuly do obsahové části, která začala knihu zesvětšťovat. Zesvětštěním obsahu se rukopisy staly minoritou, jejich počet byl limitován a zachovány působily spíše tendenčně a pro účelové použití.[5]
[1]Z počátku knihy byly těsně semknuty s kostelem či klášterem a vznikaly tam právě proto, že se k nim přiřazovalo liturgické náčiní. Knihy byly tedy považovány za součást kostelního či klášterního vybavení a bylo nemyslitelné, aby knihy existovaly odděleně. Z tohoto důvodu nejdříve vznikaly knihy teologické a liturgické. Změnou prostředí se začalo rozšiřovat chápání, měnit obory a směry.
[2]Písaři rekrutující se z řad duchovních museli ovládat písařské umění, kterému se naučili v církevních školách. Kvalifikovaní písaři byli kvalifikovanými krasopisci, kteří zvládali základní písmovou „ornamentiku“, jenž se objevovala nejen v knihách, nýbrž i na úředních listinách a aktech panovníka.
[3]Na malované výzdobě knihy se většinou podílelo více osob.
[4]Iluminace v literatuře se rovněž soustředí na husitskou a pohusitskou tématiku.
[5]Použitá literatura:
1) BOHATCOVÁ, Mirjam a kolektiv. Česká kniha v proměnách staletí. První vydání. Praha: Panorama, 1990. 624 s. 11-022-90.
2) HLAVÁČEK, Ivan. Poznámky k dějinám českých knihoven ve 13. století. In: Knihy a knihovny v českém středověku. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005. s. 98-s.109. ISBN 80-246-0917-7.
3) HLAVÁČEK, Ivan. Přehledné dějiny českých a moravských knihoven do počátku novověku (cca 1526). In: Dějiny knihoven a knihovnictví. Jiří Cejpek a kolektiv. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2002. s.79-s.114. ISBN 80-246-0323-3.
4) KRÁSA, Josef. České iluminované rukopisy 13./16. století. Vydání první. Praha: Odeon, 1990. 455 s. 01-512-90. 09/05.
6Zdroj fotografií: https://www.pixabay.com
Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.
Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.
