Byli jsme Berlíňané, kým jsme dnes?

Téměř dva roky po vystavení Berlínské zdi promluvil tehdy JFK k téměř půl milionu posluchačů z podia před Schoenebergskou radnicí, a to v době, kdy se zdálo, že vztahy mezi USA a SRN poněkud ochladly, v době, kdy se v Německu čekalo na volby a boj mezi dosavadním kancléřem, stárnoucím Konradem Adenauerem a novou krví, socialistou a tehdejším starostou Západního Berlína Willy Brandtem se dostával do obrátek a jednou z příležitostí k jeho svedení byla i několikadenní návštěva prezidenta USA.

Vnitropolitická situace ve Spolkové republice v té době nebyla příliš přehledná. Zemi vedl ve svém již čtvrtém volebním období stárnoucí, matador poválečné politiky, výše zmíněný Konrad Adenauer. Mezi bezmála devadesátiletým Adenauerem – pravicovým představitelem Křesťanskodemokratické strany a mladým levičákem Kennedym snad přátelství vzniknout nemohlo ani za méně vypjatých okolností. Adenauer, spolu s DeGaullem tvrdě hlásali politiku oddělení hospodářské integrace Evropy a NATO, nebyli přívrženci vstupu Velké Británie do Evropských společenství (byť Adenauer v tomto směru spíše v soukromí – veřejně se snažil zachovat, s ohledem na rozkol ve vlastní straně neutralitu) a stranou nemůžeme ani nechat rozdílné vnímání myšlenky na znovusjednocení Německa (v té době již prakticky bez šance na brzkou praktickou realizaci, kterou třeba mohly rozdmýchat Stalinovy návrhy z 50 let.).

Adenauer měl o Kennedym snad i prohlásit, že je nedisciplinovaný a naivní, zatímco Kennedy Adenauera jistě považoval za poválečného politického dinosaura. Stavba Berlínské zdi v roce 1961 a následná spíše nedostatečná odezva demokratického světa Adenauerovu pozici ještě zkomplikovala a vztahy mezi USA a SRN se napnuly ještě více.

Druhým ze zásadních hráčů na straně SRN byl Willy Brandt – ani ne padesátiletá vycházející hvězda Sociální demokracie, který se později stal prvním poválečným kancléřem za SPD. Levicový politik, o generaci mladší než Adenauer měl jistě k JFK blíže a v právě v této době (od roku 1957 do roku 1966) byl respektovaným primátorem Západního Berlína.

Takové tedy bylo pozadí politiky v Německu a okolnosti za kterých Kennedy do SRN přijížděl pronést svůj slavný projev „Jsem Berlíňan – Ich bin ein Berliner“. Tuto větu použil v proslovu Kennedy dvakrát a v němčině přidal ještě další, již zmíněnou a trochu méně známou „Nechte je přijít do Berlína - „Lasst sie nach Berlin kommen“, a to jednou v němčině a několikrát v angličtině.

Kromě angličtiny, ve které byl projev ostatně veden (Američané si snad i zahrávali s myšlenkou, že by prezident odříkal celý proslov v němčině, ale brzo tuto myšlenku opustili, když se ukázalo, že toho JFK nebude schopen) a dvou zmíněných vět v němčině (humorná vsuvka je, že překladateli Kennedy poděkoval, kvůli své poameričtěné výslovnosti věty o tom, že je Berlíňan i za překlad jeho němčiny do němčiny) v něm zazněla i latina – „civis romanus sum“.

Civis romanus sum – tedy jsem občanem Říma je věta, kterou známe nejen z Řečem proti Verrovi od Marca Tulia Cicera, ale i z Nového zákona, kde ve Skutcích toho prohlašuje apoštol Pavel a dovolává se tak ochrany a práv, která mu jakožto občanovi na základě Římského práva přísluší. Trochu jiný nádech této větě dodal v polovině XIX. století politik Henry Palmerston – v tu dobu ministr zahraničních věcí Velké Británie. Ten na jejím základě postavil svůj příspěvek do „největší debaty o zahraničněpolitickém směřování v dějinách“. Palmerston tenkrát tento výrok trochu „pokroutil“ a postavil na jeho základě zahraničněpolitickou doktrínu, která vycházela z toho, že Velká Británie musí být schopna svým občanům zajistit bezpečí a ochranu. Původní antická citace byla spíše produktem obráceným – tedy důsledkem obchodní a vojenské síly byla ochrana římských občanů – nikoliv obráceně, že by ochrana práv odůvodňovala expansi.

Kennedy této věty použil ještě před Berlínem minimálně jednou – když v New Orleans v květnu roku 1962 prohlásil obdobnou větu – Před dvěma tisíci let se lidé nejvíce honosili tím, že mohli říci „Jsem občanem Říma“. Věřím tomu, že dnes, v roce 1962 se lze stejným způsobem pyšnit  větou „Jsem občanem USA“. Nestačí to však jen říci, musí se to odrazit i ve způsobu žití…“ I v New Orleans měla tato poznámka vztah k Západnímu Berlínu, kdy JFK tuto myšlenku rozvinul v úvahu nad tím, že jsou to právě Američané sloužící a chránící Západní Berlín, kteří nesou světlo této pochodně dál.

Kennedy tedy měl na čem stavět, v původních verzích proslovu bylo, jak už naznačeno výše asi počítáno i s tím, že v něm budou delší pasáže v němčině, ale z tohoto záměru musel prezident velice rychle ustoupit, neboť se ukázalo, že by nebyl schopen je přečíst ve fonetickém přepisu tak, aby nehrozilo nějaké faux pas.

Celý proslov, který následoval po úvodu představitele zemské samosprávy – Otto Bacha a kancléře Adenauera se skládá z několika pomyslných částí. V první z nich Kennedy děkoval jmenovitě svým hostitelům Brandtovi a Adenauerovi a zmínil i generále Claye v. v., který byl strůjcem leteckého mostu k Západnímu Berlínu v letech 1948/9 a který byl v delegaci s ním.

Následovala již mnohokráte zmíněná slavná věta o tom, že před dvěma tisíci lety se lidé nejvíce honosili tím, že mohli říci „Jsem občanem Říma“, která byla přepsaná z projevu v New Orleans, ale byla modifikována tím, že následovalo konstatování, že dnes se lze ve svobodném světě stejným způsobem pyšnit  větou „Ich bin ein Berliner“.

V následující pasáži se JFK věnoval „oslavě“ nezlomného duchu Berlíňanů a zároveň obrazně vyzýval všechny, kteří měli za to, že lze nějakým způsobem vyvinit komunismus, nebo že jej lze považovat za legitimní formu vlády, aby se přišli podívat do Berlína. V této části, relativně krátkého proslovu[1] je zakopán pro mě další řečnický démant, který JFK v tomto proslovu vybrousil – „Svoboda s sebou nese mnohá úskalí a demokracie není bez vad. Ale nikdy jsme nemuseli stavět zeď, abychom naše lidi udrželi uvnitř, abychom jim znemožnili od nás odejít.“[2]

Dále se Kennedy obrátil přímo k posluchačům a podpořil jejich boj za svobodu v tom smyslu, že celou generaci poválečných Němců označil za ty, kteří si svobodu zasloužili a jednoznačně potvrdil, že svobody nelze dosíci ve stavu, kdy jeden ze čtyř Němců bude v nesvobodné NDR. Ze stavu v rozděleném Berlíně udělal skok o úroveň výše na stav celého rozděleného Německa a v rámci projevu extrapoloval ještě dále, aby rovnou oslovil celý svět s myšlenkou, že dokud mezi námi bude byť jen jeden člověk žít v nesvobodném otroctví, nemůžeme být nikdo doopravdy svobodný. Stupňování ve své podstatě dost bojovného proslovu pak už jen završil zopakováním věty „Ich bin ein Berliner.“

Dnes je původní manuskript proslovu uložen v Národním úřadě pro archivnictví USA. Proslov je to dnes stejně působivý, jako byl tehdy. Moc se mi na něm líbí především ta neustálá gradace – od poměrně komorního obdivu k údělu obyčejných Berlíňanů, až po zásadní poselství celému světu a nic na tom nezmění ani jisté kontroverze o tom, že JFK udělal v překladu chybu a označil se za koblihu. Neudělal a nemá jí ani jeho proslov.

[1] Celý text, včetně audia lze najít na příklad zde https://americanrhetoric.com/speeches/jfkberliner.html

[2] Freedom has many difficulties, and democracy is not perfect. But we have never had to put a wall up to keep our people in, to prevent them from leaving us.