Právní památky jsou hierarchizovány věcně (oborově), právně (způsobem a formou vyhlášení, právní silou) a rezonují dobu, ve které byly schváleny. Vlivem doby dochází k periodizaci práva a pochopení masy práva v jeho vývoji a čím více doba postupuje a mění se panovníci, řád, jaký pro zemi nastolují, tím více se zde nabízí reflektování přijetí právních úprav, které je podmíněno některými aspekty (politickými, ekonomickými, hospodářskými, sociálními). Právní památky zachycují základní typy společenskohospodářských formací, ve kterých se vyvíjela společnost, její ekonomika, stát i právo. Právní památky mohou být dílem památkami literárními, neboť poskytují praktické postupy a rady, jak vést jednání, nebo jak rozhodovat a jsou kritickou částí výkladu práva. Právní historie neustále přináší podněty a právní památky, které z nich čerpají se právní historii přizpůsobují tak, aby formou práva stanovily to, co je pro stát a společnost potřebné. Právní obyčeje a pravidla proklestila cestu psanému právu a staly se jeho součástí; tedy komponentou toho, co se postupně jako právo začalo vytvářet. Ve svém příspěvku se zabývám nejstaršími právními předpisy, které byly na území českého státu vydány v době od jeho vzniku do husitského revolučního hnutí.
Jediným písemným dokladem o existenci Sámovy říše na našem území je zápis neznámého kronikáře, pro kterého se od 16. století vžilo jméno Fredegar. Jeho kronika vznikla patrně v 60. letech 7. století, nedlouho po rozpadu Sámovy říše.
Zákon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky) je nejstarší známou slovanskou památkou. Zákon byl zpracován podle byzantské Eklogy z 8. století, na žádost knížete Rostislava a sestaven byl z 33 článků. Z oblasti veřejného práva obsahuje především trestněprávní ustanovení, ze soukromého práva rodinnou úpravu. Sankce v soudním zákonu měly oproti Ekloze mírnější povahu, tělesné tresty byly nahrazeny tresty majetkovými. Soudní zákon vycházel zejména ze své úvodní a závěrečné části, které vycházely z nadřazenosti zákonů božích nad světskými.
Papežská listina (Bulla "Industriae Tuae") Svatoplukovi, panovníkovi Velkomoravské říše z období kolem roku 880 obsahuje řadu cenných zpráv o moravském státě a o životě v něm. Moravský stát s knížetem Svatoplukem v čele se rozhodl vstoupit do zvláštního vztahu k papeži a římské kurii a papežská stolice na tento vztah přistoupila a písemně ho potvrdila. V papežské listině se schvalovala slovanská liturgie, kterou na Moravě zavedl Konstantitn s Metodějem a stanovily se povinnosti a práva arcibiskupovi Metodějovi v moravské církevní provincii a byly stanoveny základní zásady poměru státu a církve v Moravském státě.
Nejstarší zpráva o zákonodárné činnosti v raně feudálním státě českých Přemyslovců (rok 992) je dokladem fragmentárně dochované zákonodárné činnosti panovníka a shromáždění předních feudálů (první podoba pozdějšího feudálního sněmu). Zpráva o zákonodárné činnosti, nalezená v bavorských církevních záznamech, doplňovala převládající a stále trvající soustavu starodávného obyčejového práva pocházejícího z prastarých obyčejů prvotně pospolné západoslovanské společnosti. Zpráva se týká zákonné úpravy biskupských desátků, církevní jurisdikce ve věcech manželských a práva zřizovati kostely na knížecích statcích.
Dekreta Břetislavova vyhlásil roku 1039 Břetislav nad hrobem sv. Vojtěcha v Hnězdně a rozumí se jimi soubor příkazů a zákazů, jimiž se upevňovala církev v českém státě a pozice světských feudálních činitelů, kteří v tomto státě vládli. Po zákonu sudnyj ljudem jde o druhé nejstarší dochované a současně souvislé zákonodárné dílo nejen na území českého státu, nýbrž v celé oblasti západního Slovanstva. Dekrety kníže Břetislav poukázal na skutečnost, že z polského Hnězdně nechal tělo biskupovo převézt do Prahy a ve Hnězdně též vyhlásil za plné účasti svého biskupa křesťanské a feudální zákony. Dekreta byla zamýšlena jako zákon světský, ačkoli v některých ustanoveních se právo světské prolínalo s předpisy církevními.
Prastaré hranice českomoravské církevní organizace zabírající také většinu Slovenska, část Polska a Ukrajiny (rok 1086). V Řezně roku 1086 došlo k památnému aktu obnovy hranic pražské diecéze ze strany představitelů středověké římské říše. Na východě hranice zabíraly větší část Slovenska, část Polska (Krakovsko) a část dnešní Ukrajiny (východní Halič). Název české části státu "Morava" je pojímáno za označení pouze etnicko-geografické. Pozoruhodné je, že dokument považuje větší část Slovenska za právní součást přemyslovského českého státu.
Výsady krále Vratislava (rok 1061 až 1092) a vévody Soběslava II. (1173 až 1178). Mezi slovanskými národy se vyskytovaly na území státu také příslušníci různých germánských kmenů, kteří zde provozovaly obchod a řemesla. Tito cizinci ve vztazích mezi sebou uplatňovali principy vlastního obyčejového práva zachovávaného ve smyslu principu personality práva. S ohledem na vztahy cizinců ke slovanskému národu se začala vytvářet zvláštní obyčejová pravidla, která ve 2. pol. 11 století si vyžádala jasnou formulaci právními předpisy. K potvrzení písemných zásad došlo o 100 let později vévodou Soběslavem II., který akt stvrdil listinou, jejíž text se zachoval jen ve velmi pozdních opisech. Některá ustanovení Soběslavových zásad měla kolizní charakter, nikoli proto, že se jednalo o právo více států, nýbrž proto, že šlo o právo více národností.
V roce 1212 uznal římský a sicilský král Fridrich II. dědičnou hodnost českých králů. Listina proklamující právo českých panovníků na královskou hodnost byla vydána v Basileji a nazývala se Zlatá bula sicilská. Zlatá bula sicilská v podstatě znamenala uznání suverenity českého státu, neboť český stát byl nedělitelný a Zlatá bula sicilská upravovala vztah zemí koruny české ke Svaté říši římské a přiznávala českým králům investituru biskupů.
Statuta Konrádova (konec 12. a počátek 13. století) jsou mimořádně významnou památkou přemyslovského zákonodárství dochovanou ve znění z let 1222, 1229 a 1237, v nichž byly vyhlášeny právní předpisy pro určitou oblast. V roce 1222 byl vyhlášen právní předpis pro úděl znojemský, v roce 1229 pro úděl brněnský a roku 1237 pro úděl břeclavský. Statuta Konrádova vystihují kompromis mezi feudály a panovníkem. Na jedné straně Konrádova statuta svědčí o postupném upevňování pozemkové vrchnosti světské i duchovní a na straně druhé proklamují přechod od feudální rozdrobenosti k vyšším formám způsobu života společnosti zprostředkované ústřední vládní mocí.
Ius regale montanorum z let 1300 až 1305 je nejstarší kodifikací českého horního práva, na které se podílel a kterou nechal sepsat král Václav II., jehož cílem bylo: 1) povznésti ústřední vládní moc, 2) snaha smířiti třídní protiklady (vykořisťování pracovníků v dolech se staví pod zvláštní právní ochranu), 3) upevnění zákonnosti psaným právem. Zákoník staví na pokroku, kterého české hornictví dosáhlo za uplynulých 50 let od doby, kdy byl učiněn první záznam českého horního práva v jihlavském městském privilegiu z roku 1249 (záznam dochován). Horní zákoník platil pro všechny horníky v království českém a používal se i na Slovensku a v německých oblastech. Přeložen byl do češtiny, němčiny a španělštiny.
Kniha rožmberská (1. polovina 14. století). Kniha pojmenovaná po panském rodu Rožmberků, zřejmě Petru z Rožmberka, který byl nejvyšším zemským sudím, představuje soukromé sepsání českého práva s cílem zaznamenat soudní jednání a rozhodování zejména u pražského zemského soudu. Kniha je právní i literární památkou zároveň, obráží starodávné právní obyčeje a v řadě bodů je praktickou příručkou pro soudní praxi. O notné využívání příručky svědčí praxe, příručka byla nesčetněkrát opisována, přepisována, pozměňována. Příručka byla i doplňována o další zkušenosti ve směru toho, co dalšího praxe přinášela.
Brněnská městská právní kniha písaře Jana (polovina 14. století). Městské rady a jiné orgány vydávají celou řadu usnesení a jiných správních a právních aktů, jimiž se dotváří soustava rozhodování na městské úrovni. Nálezy městských orgánů a soubory pravidel rozhodování proložené praktickými právními radami a teoriemi završené poučkami jednotlivě seznatelné pro město Brno utříbil tamní písař Jan a vznikla brněnská právní kniha, která nesla řadu označení, např. "Manipulus vel directorium iuris civilis", nebo "Sententiae" a další.
Maiestas Carolina z roku 1355. Po uchopení moci se Karel IV. jal připravovat změnu ústavy, správy a soudnictví, financí, obchodu a dalších stránek státu a života společnosti. Sněm království českého schválil karlovi jeho velký kodifikační plán na vydání všeobecného zákoníku pro království české. Uvedení zákoníku v platnost hodlal Karel přímo spojit s památkou na jeho osobu. Zákoník měl být po něm pojmenován a Karel se jím chtěl na věky zapsat do dějin země. V samotném zákonodárném počinu chtěl shrnout staré a nové právo české do jednoho kodexu. Dne 5. října 1355 skončilo projednávání zákoníku porážkou Karla, který vydal slavnostní prohlášení, že zákoník náhodou shořel a byl zničen. Jelikož na obsah zákoníku nebylo přísaháno, nebyl zákoník ani vyhlášen (zveřejněn) a v listině se prohlásilo, že jím nebyl ani nikdo právně vázán. V literatuře se objevily pochybnosti nad Karlovým tvrzením a naznačovalo se, že Karel neunesl svoji porážku.
Zlatou bulu Karla IV. (rok 1356) můžeme považovat za první psanou Ústavu Svaté říše římské. Tento dokument byl přijat v několika fázích; prvních 23 článků přijal sněm v Norimberku dne 10. ledna roku 1356, zbývajících 8 článků odsouhlasil říšský sněm v Metách dne 25. prosince 1356. Zlatá bula vymezovala poměr českého státu ke Svaté říši římské a upravovala volbu českého krále. Ve svých ustanoveních vycházela s principu suverenity českého státu a z nezávislosti českého panovníka.
Ordo iudicii terrae (poslední léta vlády Karla IV.) a Řád práva zemského (konec 14. století). Reformy, které Karel IV. hodlal zavádět spočívaly ve svém celku na šlechtou odmítnutém kodexu Maiestas Carolina, jehož odrazem je Ordo iudicii terrae, který představuje cestu mezi Maiestas Carolina na straně jedné a právními obyčeji na straně druhé. Ordo iudicii terrae uplatňuje "kodexové" myšlenky a soukromoprávně je zpracovává do tématických celků. Ordo iudicii terrae je tak právní knihou, jakousi privátní příručkou pro právní praxi. Řád práva zemského obkresluje a "dozpracovává" Ordo iudicii terrae a volně se věnuje bodům, kde vývoj českého zemského práva byl značně nesouměrný. Řád práva zemského je právní památkou blízkou konci 14. století, kde se již začíná ozývat vřava husitského revolučního hnutí.
Práva zemská česká Ondřeje z Dubé (konec 14. století) jsou soukromým sepsáním platného obyčejového práva, nazývaným též "Výklad na právo zemské české", které je studnicí české právní teorie a praxe. Ve svém díle Ondřej spojuje vznik a rozvoj platného českého práva s pradávnými pohanskými českými knížaty. Po formální a zároveň obsahové stránce památka zaujme svojí bohatou členitostí, jasným a přehledným systémem strukturovaným do dalších větví. Při zpracování právního textu Ondřej používá tradiční metody, při níž se nejprve soustředí na procesní pravidla. Dílo je právní a současně literární památkou, která zprostředkovává vhled do kritických úvah na české státní právo a k jednotlivým právním předpisům a obyčejům.
Sepsání o českých úřednících zemských z doby kolem roku 1410 patří k nejméně známým právním památkám, které obsahují české státní právo tohoto období. Sepsání je podrobným soupisem práv a povinností českých zemských úředníků.
Dekret Kutnohorský z roku 1409 je právním výrazem proměn pražské university od jejího založení, jednak ve vztahu k částem střední Evropy a jednak ve vztahu k českým poměrům. Dekret má formu zákona a zavádí nové dělení příslušníků univerzity na tuzemce a poddané českého krále na straně jedné a cizince na straně druhé. S ohledem na dělení zákon stanoví propočty hlasů (tuzemci 3 hlasy, cizinci 1 hlas). Důsledkem právní účinnosti Kutnohorského dekretu bylo nastolení českého právního stavu a pražská univerzita se tak zákonem stala vysokou školou českou.[1]
V českých zemích též existovaly méně důležité právní předpisy, které se vydávaly podle potřeby, vztahovaly se jen na určitou oblast a měly pravidelný ráz. Tak vznikaly např. regionální právní památky, některé méně známé výsady a listiny panovníků, soukromá právní sepsání o převodu nemovitostí, řády, dekrety, artikule a další právní knihy.
[1]Použitá literatura:
1) ADAMOVÁ, Karolina, LOJEK, Antonín, SCHELLE, Karel, TAUCHEN, Jaromír. Velké dějiny zemí koruny české. Vydání první. Praha: Nakladatelství Paseka, s.r.o., 2017. s. 752 s. ISBN 978-80-7432-749-0.
2) ADAMOVÁ, Karolina, SOUKUP, Ladislav. Prameny k dějinám práva v českých zemích. 2. přepracované vydání. Plzeň: ZČU v Plzni, 2000. s.197. ISBN 80-7082-674-6.
3) MALÝ, Karel, SIVÁK, Florian. Dějiny státu a práva v Československu (I. díl do r. 1918). 1. vydání. Praha: Nakladatelství a vydavatelství Panorama, 1988. s. 568. 11-104-88 02/25.
4) VANĚČEK, Václav a kol. Prameny k dějinám státu a práva v Československu. Vydání 2. přepracované. Praha: Universita Karlova v Praze, 1967. s. 364. 17-531-67.
2Zdroj fotografie: https://www.pixabay.com
Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.
Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.
