Závazek je přesně ta podoba, která z „lidí“, „každého“, „všech“ vytváří konkrétního člověka s jeho specifickými potřebami a zájmy a tato forma dostává širší ráz, neboť ve výsledku přebírá zákonný standard úpravy práv a povinností.
JUDr. Veronika Bauerová, MSc.
studentka programu LL.D., organizační cyklus: 2019/2020/I
Je-li zde pouze zákonná cesta (úzké sensu stricto), pak nelze předvídat smluvní úpravu a tudíž se jedná o závazek absolutní (věcný). Pokud se zákon otevírá širšímu spektru práv a povinností, přechází úprava též na další formy práva (prováděcí předpisy, smlouvy) a čím více zákonná úprava mění formu, tím více se jinak konkrétně zakotvená práva a povinnosti začínají absolutizovat a odkazovat na zákon tam, kde se předpokládá kauza závazku. Ta je právě složitá u spotřebitelských smluv, které stojí na hranici smluv nominátních a inominátních, neboť spotřebitelé u jednoho nepojmenovaného smluvního typu se zavazují k dalším smluvním typům pojmenovaným. Vzniká tak absurdní situace určit, k jaké smlouvě jsme se vlastně zavázali.
Typickou spotřebitelskou smlouvou je smlouva o dílo, v občanském zákoníku vymezená jako typová, nicméně je-li kauzalitou služba (oprava, úprava, údržba, nebo činnost s jiným výsledkem), může jít o inominátní smlouvu o poskytování služeb. Příkladem jsou typické služby kadeřnictví nebo kosmetiky, kde buď jde o smlouvu o provedení díla (proces tvorby směřující k vyhotovení uměleckého díla jako výsledku tvůrčí činnosti) nebo o kvaziprávní předlohu chování smluvních stran opřenou o zvyklosti (běžné kadeřnické dílo), která bude mít povahu smlouvy nepsané.
Sledováním fází provádění díla, kdy tyto fáze můžete ovlivňovat se nezavazujete k dílu samotnému. Jde o pouhý vzorec jednání (zvyklostní pravidlo, „zaběhnuté jednání“), řekněme kvaziprávní jednání, které nemá hodnotu smluvního závazku. Pokud bychom měli u běžného kadeřnictví hovořit o smlouvě, pak by se jednalo o smlouvu nepsanou, opřenou o zvyklosti, vzorce slušnosti a předvídavosti.
V uměleckém kadeřnictví, kosmetice nebo u práce módních specialistů a kostymérů, kdy by se mohlo jednat o dílo, které je výsledkem tvůrčí duševní činnosti autora by nejspíše vznikla smlouva psaná, neboť by se jednalo o dílo na objednávku.[1] Dílo je určující výsledek, ke kterému má činnost dojít, nicméně určující je i výkon směřující k dílu, neboť provedení díla je službou. Proto u tvůrčího kadeřnictví nelze bez dalšího hovořit o smlouvě o dílo, nýbrž o smlouvě o provedení díla, neboť za smlouvou o dílo se skrývá inominátní smlouva o poskytnutí služeb.[2]
Ve smyslu právní zásady "vše je dovoleno, co není zakázáno" neboli "každý může činit, co není zakázáno", se člověk ocitá na hranicích dovoleného a nedovoleného a jeho jednání může být takovým, které není ani dovolené, ani zakázané, a přesto se bude rozumět samo sebou, neboť vždy nabude kontury jednání více méně přijatelného a/či více méně nepřijatelného.
Jde o ad explicite ante implicite a naopak, neboť takové jednání může být nejen v právních normách nevyjádřené a nepředpokládané (právní mezery), nýbrž i v právních normách "pouze" explicitně vyjádřené, nebo explicitně vyjádřené a implicitně předpokládané, nebo vyjádřené implicitně, avšak předpokládané explicitně. In concreto se může jednat o závazky ze zákona a ze smluv, neboť zákonná úprava práv a povinností počítá se smluvní účastí na dodržování práva (vigilantibus iura scripta sunt, pacta sunt servanda).
Zákon tak může cestou úzkého sensu stricto upravovat konkrétní práva a konkrétní povinnosti specifického subjektu práv a povinností, cestou širšího sensu stricto může zákon upravovat práva a povinnosti, která budou blíže a podrobněji stanovena ve vyhlášce, ve vnitřním předpisu nebo ve smlouvě. Cestou širokého sensu stricto (sensu lato) zákon ponechá veškerou úpravu speciálních práv a povinností v prováděcím předpisu nebo ve smlouvě za podmínky, že jsou ze zákona odvozeny.
Cesta úzkého sensu stricto může vést k tomu, že relativní závazky ze smluv budou nabírat rozměrů absolutních závazků, neboť užším pojetím se stane relativní závazek v důsledku konkretizace absolutním věcným právem.[3] Absolutní bude tedy snaha zachytit závazek jako věcné právo, neboť podstatou závazku je majetek neboli kauza jako ekonomický důvod realizace závazku. Jinými slovy, čím více je závazek v právní normě konkrétnější, tím více je absolutní povahy a jedná se tak o věc. Naopak čím více je závazek v právní normě obecnější (abstraktnější), tím více ponechává právní úpravu jiným právním formám a stává se tak relativnější, neboť jeho zákonný (majetkově ucelenější) ráz předpokládá smluvní povinnost osoby ze závazku i právo zavázat se, čímž odkazuje na potřeby konkrétního člověka a konkrétního stavu (de iure, de facto).
Cesty sensu stricto závazků tak spojuje majetkový účel závazku, a tyto cesty se rozchází v pojetí potřeb člověka a v jeho pojetí stavu potřebnosti zavázat se, neboť ten nemusí být věcný. Hovoříme tak o stavu potřebnosti užitkové, která ovšem může být majetková (věcně požitková, potřebnost vnější) i nemajetková (smyslově pocitová, potřebnost vnitřní), a v tom spočívá smluvní relativnost závazku. Obě potřebnosti se mohou doplňovat a nahrazovat, dokonce více než pravděpodobně se tyto cesty budou prolínat, neboť potřebnost majetková může být zároveň potřebou vnitřní.
Majetkový závazek se oproti zákonu ve smlouvě vždy zohlední v podobě konkrétních práv a konkrétních povinností konkrétní osoby (jednostranný/jednosměrný, dvou a vícestranný/dvou a vícesměrný), neboť tento majetkový závazek je již konkretizován specifickým právním poměrem hodnoceným ve vztahu ke konkrétnímu člověku, je podmíněným a závislým na konkrétním stavu, podmínkách a okolnostech, stejně tak je podmíněna konkrétní odpovědnost za jeho nesplnění, přechod práv a povinností na jiné (třetí) konkrétní osoby i mimovolně nastalé objektivní právní skutečnosti (a nihilo nihil).
Jsme to my, lidé, ochotni se kdekoli a za každodenních životních situací ke svému uspokojení zavázat. Lidské potřeby jsou důvodem vzniku celé řady spotřebitelských smluv, které představují hranici mezi pojmenovaným a nepojmenovaným právním závazkem a jsou tak projevem konkludentního jednání vyjádřeného činem (acta non verba), kterému však není žádný typový závazek vyhraněn.
S ohledem na pevnou strukturu pojmenovaných právních závazků a celou řadu inominátních smluv, vznikají smlouvy poddruhové, které typově představují současně několik druhů smluv pojmenovaných, ačkoli ve své podstatě tyto smlouvy vyznívají jako inominátní, neboť je pro svá specifika nelze do nominátů zařadit.
Jde tak o celou řadu smíšených smluvních závazků jednostranných i oboustranných se synallagmatickým a ekvivalentním plněním, učiněné písemně i ústně, pro které je možno v základních znacích čerpat z ustanovení o typových smlouvách (nejčastěji smlouvě kupní a smlouvě o dílo), neboť některé jejich prvky obsahují.
V celé řadě případů se smíšené smlouvy kumulují do disenzů upřednostňujících výslovnou dohodu s výslovným určením předmětu nebo do disenzů skrytých jako fikcí, že smlouva byla uzavřena, neboť předmět fiktivníh��~��U ��~��U ��|��U ��|��U X�~��U �~��U @ �~��U a>
V soukromém právu u závazků ze zákona a ze smluv pak můžeme hovořit o dvoukolejnosti závazkových vztahů, neboť celá řada inominátních smluv je vybavena smluvní volností ve výběru ustanovení smluv nominátních (přiměřeně nebo obdobně použitelných na vztah regulovaný mimo typovou smlouvu), ačkoli zákon neodkazuje na přímé použití jím konkrétně vytčených smluv.
Ad unum punctum tak uzavřeme několik pojmenovaných smluv, které pod všeobecným ustanovením spotřebitelské smlouvy, smlouvy o dílo, kupní smlouvy, pracovní smlouvy budou znamenat inominátní smlouvu o poskytování služeb, ačkoli se jí v konečném důsledku bude rozumět smlouva o provedení díla.
Obecně se má za to (vyvratitelná domněnka), že smlouvy jsou charakteristické svým předmětem, u smlouvy o dílo jím je dílo (opus) jako výsledek činnosti, nikoli proces činnosti směřující k provedení díla. Nicméně dílo je vždy zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem, proto podle mého názoru není předmětem smlouvy pouze dílo, nýbrž provedení díla, neboť proces provedení díla vede k výsledku, kterým je dílo samo. Provedení díla znamená plnění nebo výkon, který vede k jeho dovršení; bez procesu nelze ani hovořit o etapizaci díla ve smyslu § 2593 a § 2594 občanského zákoníku.
Průběh zhotovení díla vystupuje do popředí také tehdy, záleží-li provedení ve zvláštních osobních schopnostech zhotovitele. Průběh díla je samotným obsahem díla, neboť je do něho vložen materiál, který do díla patřil a je jeho součástí, nebo materiál, který sloužil ke zhotovení díla, přičemž zhotovitel dílo provádí s potřebnou péčí nebo odbornou péčí, jde-li o dílo s nehmotným výsledkem.
Smlouva o poskytnutí služeb a tedy tzv. spotřebitelská smlouva, jejímž základem je smlouva o provedení díla se tak nejčastěji uplatní ve formě určité předlohy chování smluvních stran, typicky například v kadeřnictví nebo kosmetice, kdy primárně jde o hmotně zachycený výsledek činnosti, nicméně sekundárně může jít o výsledek jiné činnosti jako specifický proces uměleckého vyjádření (projevu) postihováním obecných rysů v individuálním konceptu (originální "výroba" účesu).
Tady již může jít o autorské určení díla jako jedinečného výsledku tvůrčí činnosti autora nebo specifikaci konkrétního tvůrce, u něhož provedení díla závisí na jeho osobních schopnostech (nikoli příkazech objednatele) a závazek provést dílo zaniká ztrátou jeho způsobilosti. Obdobný postup se uplatní u módních specialistů a kostymérů u zakázkových věcí šitých na míru, které jsou originálním výsledkem tvůrčí činnosti autora, neboť na tato díla, narozdíl od běžného kadeřnictví, by měla být smlouva sepsána. Zásadě písemnosti této smlouvy o dílo umocněné smlouvou o poskytnutí služby odpovídá povaha díla, které nese originalitu svého tvůrce.
Skutečnost, že se musí jednat o dílo fakticky ve fázi dokončení (konec procesu dokončování), nebo jeho jednotlivou vývojovou fázi a části předznamenává, že se skutečně může jednat o smlouvu o provedení díla, neboť je zde dána možnost práce na díle kontrolovat (provedení díla pod osobním vedením, kontrola běžné péče a péče odborné v postupu při zpracovávání), přičemž myšlenka, postup, princip, metoda nejsou dílem, ale onou jinou činností, která má k dílu vést. Autorským dílem je tedy až samotné ztvárnění ve fázi, podle níž je výsledek kontrolovatelný a tento výsledek odpovídá zadání, což platí též o nehmotném výsledku díla (nehmotně zachytitelném/zachyceném výsledku díla, které je nepovrchním řešením konkrétního konceptu).
Neznamená, že dílo je vadné, užije-li běžný kadeřník podle svého uvážení postup, který by při veškeré pečlivosti nebo potřebné péči mohl být shledán vadným, neboť stále tady platí, že zhotovitel postupuje při provádění díla samostatně. Při postupu, nápadu, myšlence, konceptu, metodice, která nejsou samostatnými díly tak není při vytváření díla podřízen příkazům objednatele, ledaže by to vyplývalo ze zvyklostí anebo to bylo výslovně mezi nimi ujednáno.
Umělecké dílo by mohlo být shledáno za vadné tehdy, pokud by se umělec při jeho vytváření odchýlil od smlouvy, při které se jasně zavázal k postupu uvedenému ve smlouvě, ledaže by změnu postupu vyjednal s objednavatelem. Stále tady platí, že objednatel kontroluje dílo v různých fázích a částech jeho provedení (provádění), proto objednatel se podstatnou měrou podílí na díle svými příkazy (argumenty, radami, přáními) a zhotovitel, není-li to v rozporu s provedením díla a nebylo-li by to v rozporu s výsledkem činnosti, se těmito příkazy řídí, přičemž je povinen upozornit na změnu rozsahu díla (omezení, rozšíření), vadnost a rozsah použitého materiálu a dalších nákladů, i na změnu ceny.
Je-li podle povahy věci kladen důraz na dodržení sjednaného postupu, umělec by měl při zhotovování uměleckého díla v důsledku vynaložení odborné péče a předběžné opatrnosti (primum non nocere) bez odkladu upozornit, že se od dojednaného postupu odchýlí, a že změna v postupu nebude mít na výsledek jeho tvořivé činnosti vliv, a pokud ano, tak proč, jaký a v čem. Tato změna skutečností a okolností provedení díla by měla být upravena ve smlouvě (a priori) nebo v dodatku k ní (a posteriori) za uplatnění zásady, že nikdo nesmí být nucen k nemožnostem (ad impossibilia nemo tenetur).
Obecně platí, že je-li zhotoveno jiné dílo, než je sjednáno ve smlouvě, bylo plněno vadně (dílo je vadné, neboť neodpovídá smlouvě). Co jsou vady díla? Lze vady díla dohodnutého skutečně považovat za vady díla? Je jakákoli odchylka od ujednaného nutně vadou díla? Je tato odchylka takové kvality a intenzity, pro něž bychom jednoznačně prohlásili, že se jedná o vadu? Je účes, který zákazník nevyžadoval, ale je s ním plně spokojen (zhotovený účes je pohodlnější a sluší mu víc než kdyby ho kadeřník ostříhal tak, jak by si sám přál, účes je trendy a třeba i obstojí v konkurenci), natolik vadný, že lze pouze hovořit o tom, že se jedná o dílo s vadami?
Podle § 4 odst. 2 občanského zákoníku, činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti. Podle § 1722 odst. 2 občanského zákoníku, plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy, ovšem musí současně odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový. Může se jednat o porušení smluvní povinnosti a povinnost nahradit škodu podle § 2913 občanského zákoníku.
Nicméně v prvé řadě je zapotřebí zkoumat skutečný zájem zákazníka, protože pokud zákazník již nemá zájem na "řádném" plnění ze smlouvy a naopak "převezme" dílo, které je ve skutečnosti plněno s vadami, smlouva v konečném důsledku porušena nebyla, neboť řádným dokončením díla, jeho převzetím a zaplacením ceny za dílo byla smlouva konzumována (platí ex tunc).
Autonomii vůle (legální volní licenci) v tomto případu považuji za vis major, neboť nelze předvídat právní následek, jaký může vyvolat, tedy, zda se subjekt rozhodne, že dílo vady má (v souladu se smlouvou), anebo nemá (v souladu se svým vnitřním pocitem, líbivostí, vnitřním rozhodnutím).
Právní následek tak vyjadřuje samo právní jednání, které nakonec rozhodne co je obsahem smlouvy a zda smlouva byla či nebyla porušena, zda cena za dílo bude řádně zaplacena, potažmo zda zákazník nebude uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady. Právní následky, vznik, změna, zánik práv a/nebo povinností plynou ze zákona nebo z dobrých mravů. Dobré mravy vyvěrají ze zvyklostí a pravidel dlouhodobě a pravidelně zachovávaných, kterými se rozumí i pravidla slušného jednání.
Zvyklostmi majícími přídech slušného jednání jsou i některé reakce a návrhy v obchodním styku. Podle § 553 občanského zákoníku, byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. Podle § 574 občanského zákoníku, na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Podle § 580 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 odst. 2 občanského zákoníku, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.
Svým jednáním se člověk ocitá na prahu právem dovoleného a nedovoleného, právem vyjádřeného a předpokládaného, a tudíž explicitně i tacitně přijatelného a nepřijatelného. Hovoříme o zákonné přijatelnosti závazku, o přijatelnosti závazku ze smluv a jiných forem práva. Hovoříme zde tedy o jednání, které počínaje zákonem může být vytyčeno velice úzce, prakticky může zahrnovat jen dřeň práv a povinností, tedy to, co je velice striktně, avšak obecně, tedy nutně, vymezeno. V zákoně jde o to věcné, absolutní. Dalšími formami práva se příliš ostré kontury věcně pojatých práv a povinností změkčují a stávají se člověku přiléhavějšími; začínají se konkretizovat, hledět na jeho potřeby, stav a okolnosti, v nichž se jeho potřebnost (životní situace) nachází.
V článku hovořím o třech cestách sensu stricto. Úzkou cestu sensu stricto v zákoně představují „holá“ práva a povinnosti, širší cestou sensu stricto jsou zákonná práva a povinnosti blíže rozpracovaná ve vyhlášce a/nebo ve smlouvě, široká cesta sensu stricto je ponechána úpravě speciálních práv a povinností odvozených ze zákona, v prováděcím předpisu nebo ve smlouvě. Jelikož je cesta úzkého sensu stricto v zákoně omezena na věcné právo (absolutní závazky), může se stát, že relativní závazky se stanou v důsledku konkretizace absolutním věcným právem. Jinými slovy, čím více bude relativní závazek konkretizován a blížit se věcnému právu, tím více bude do popředí vystupovat jeho ekonomický důvod (kauza). Cesty sensu stricto závazků absolutních i relativních tak spojuje jediný bod, a tím je ekonomický důvod závazku. Cesty se rozchází v pojetí potřeb člověka, neboť všechny jeho potřeby nemusí být majetkové.
Je otázka, jestli v běžném kadeřnictví uzavíráme inominátní smlouvu, která zahrnuje smlouvu o poskytování služeb a smlouvu o dílo, nebo jestli se jedná o kvaziprávní předlohu chování smluvních stran. Předpokládám, že spotřebitelská smlouva (smlouva o poskytování služeb), která v tomto případě zahrnuje smlouvu o dílo kumuluje do sebe chování smluvních stran, takže i když se v běžném kadeřnictví jedná o nepsanou smlouvu, bude z jednání stran opřeného o zvyklosti, vzorce slušnosti a předvídavosti patrné, jak jednání stran zvyklost popisuje, co se očekává, k čemu se strany zavazují.
U umělce (tvůrčího kadeřníka, uměleckého vizážisty, módního specialisty nebo kostyméra), jehož dílo je výsledkem tvůrčí činnosti by smlouva měla být o činnosti, tedy provedení díla a měla by být písemná, neboť se jedná o vyhotovování individuálního díla v konceptu zachycujícím uměleckou činnost ve své originalitě překračující běžné poznání a chápání. Umělec je odborník (odborná péče), jehož tvůrčí činnost je korektivem zcela běžného výtvoru, proto kontrola jednotlivých fází, částí procesu zhotovování díla je zdůrazněna tam, kde originalita vystupuje na poli zcela individuální činnosti a osobnosti tvůrce, a tato originalita je přízviskem díla.
Co jsou vady díla? Lze vady díla vždy považovat za vady? Dosahují odchylky od smluveného takové kvality a/nebo intenzity, že lze hovořit pouze o vadách? Vady díla někdy mohou být přídatkem, zvláště, je-li zákazník s dílem natolik spokojen, že dílo nepovažuje za vadné, neboť odpovídá skutečnému zájmu zákazníka, a to nejen zájmu majetkovému. Skutečný zájem zákazníka se jednoduše může přeorientovat na vzniklou situaci, kdy v konečném důsledku zákazník dílo přehodnotí v souladu se svým vnitřním pocitem, a/nebo zvyklostmi a pravidly slušného jednání. Právní následek tak vyjadřuje samo právní jednání zákazníka (dodatečné vyjasnění), které nakonec rozhodne, co je obsahem smlouvy a zda obsah byl konzumován v souladu se smlouvou.
[1] Zde vycházím ze zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Může tomu být u uměleckého podání díla, kde nepřevažuje věcné plnění, ale plnění ze služby (osobní poskytnutí služby).
[3] Obecně se jedná o relativní majetková práva, srov. RABAN, Přemysl a kol. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2013. 476 s. ISBN 978-80-87713-10-5. Závazky, dle mého úsudku, nejsou zcela nemajetková, resp. “nevěcná práva”. Domnívám se, že relativní závazky mohou nabývat rozměrů absolutních věcných práv, podmíněných třeba jen kauzalitou.
[4]U disenzů neplatí do důsledků pravidlo "Pacta sunt servanda" (Smlouvy se mají dodržovat, závazky se mají plnit), z čehož vyplývá, že není-li závazek plněn, není dodržena smlouva, neboť obzvláště u disenzů skrytých o smlouvu ex lege se nejedná; smlouva je tady fikce jako výsledek jednání, které vyúsťuje v nepřímou konkludentní dohodu (přijetí obchodních podmínek). Lidé vystupují a chovají se tak v úmyslu, že smlouva byla uzavřena a závazek z ní vyplývající je závazkem z dobrých mravů, jehož základ vyvěrá ze zvyklostí. Skrytý disenz chápu jako konkludentní ujednání o podstatných částech smlouvy (pane kadeřníku, ostříhejte mě úplně nakrátko, tzv. "na kluka". Kadeřník ví a přání zákazníka vyhoví). Zjevný disenz již v sobě zakomponovává prvky operativního řízení (příkazů) při vytváření díla (pane kadeřníku, chtěla bych ostříhat na mikádo, ale spíše na stupňovitý sestřih a ponechat dlouhou ofinu, možná vzadu ještě trochu podtočit. Kadeřník ví, dílo vyhotovuje, ale už mezi ním a zákazníkem probíhá komunikace, neboť kadeřník má vyhovět více příkazům a měří, zda vůbec bude schopen přání zákazníka vyhovět s ohledem např. na délku vlasů, jejich kvalitu), nebo zda neexistuje vhodnější sestřih nebo vůbec lepší účes (tvar účesu, délka účesu, jeho konečná podoba s ohledem např. na tvar obličeje, barvu očí, postavu, životní styl jeho nositele), zda má ke zhotovení účesu vhodné pomůcky, resp. materiál a konečně zvažuje cenu za dílo s ohledem na rozpočet sjednaný za zhotovení stejného či podobného účesu. Obecněji o disenzech hovoří Hulmák ve svém komentáři, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. 1335 s. ISBN 978-80-7400-535-0.
Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.
Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.
