Vystudoval PF UK v Praze. Působí jako advokát, rozhodce, člen České advokátní komory, lektor a člen správní rady Ústavu práva a právní vědy, a lektor European Business School SE. Je autorem řady odborných článků zejména z oblasti pracovního práva, je poradcem MPSV pro otázky legislativy v oblasti pracovního práva. Patří mezi nestory českého pracovního práva a nejpopulárnější lektory v této oblasti.
Jízda autem do a ze zaměstnání, je již – i přes těžkosti – neodmyslitelnou skutečností. Tyto situace rovněž přinášejí určité těžkosti a problémy, které většina z nás – na štěstí – ještě nepocítila. Je však nutné s nimi počítat a vědět, jak na ně reagovat. Auta zaparkovaná po absolvování cesty do zaměstnání bývají často terčem vandalů nebo jsou poškozena neúmyslným jednáním kolegů řidičů. Jak se se škodou na autě vypořádat? Je možné se obrátit na zaměstnavatele, aby škodu nahradil, neboť k ní došlo na parkovišti podniku?
', 'Auto ve zvláštní úschově
Při posuzování složitých otázek je nutno vyjít ze zákoníku práce (dále „ZP“). Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu na věcech, které se obvykle nosí do zaměstnání a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém (§ 267 ZP). I když je automobil nejrozšířenějším dopravním prostředkem a lidé s ním dojíždějí do zaměstnání, není z legislativního pohledu považován za věc, která se „obvykle nosí do zaměstnání“.
Za osobní automobil, který zaměstnanec umístil v objektu zaměstnavatele na nehlídaném parkovišti tak zaměstnavatel odpovídá pouze do částky 10 000 Kč, ledaže škodu na tomto automobilu způsobil jiný zaměstnanec zaměstnavatele. To se týká nejen automobilů, ale i kol, mopedů apod.
Zaměstnavatel by měl povinnost hradit celou škodu na vozidle, pokud by ho převzal do zvláštní úschovy. Tím se myslí hlídané parkoviště zřízené zaměstnavatelem pro tento účel. Zvláštní úschovou není parkoviště v areálu zaměstnavatele v dohledu vrátného nebo hlídače. Pokud by však nadřízený zaměstnanec uložil vrátnému hlídat přesně určená auta, případně všechna zaparkovaná vozidla, jednalo by se o převzetí do zvláštní úschovy. Plnou výši škody by hradil zaměstnavatel i v případě, že by ji způsobil jiný zaměstnanec zaměstnavatele (§ 268 odst. 2 ZP). Tento závěr vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis.zn. 21 Cdo 2345/2015, ze dne 23. 1. 2017.
Jízda v autě není přesčas
Mnoho zaměstnanců se domnívá, že jedou-li autem na pracovní cestě mimo pracovní dobu, že se jedná o přesčas. Je třeba rozlišovat doby, kdy zaměstnanec na pracovní cestě plní pracovní úkoly a doby, které tráví jinak, než plněním pracovních úkolů a zda tyto doby spadají do stanovené týdenní pracovní doby podle rozvrhu pracovních směn nebo mimo tuto dobu.
Dobu, po kterou zaměstnanec na pracovní cestě neplní pracovní úkoly (nekoná práci) a nejde tedy o pracovní výkon, ale která spadá do jeho stanovené pracovní doby, je nutno považovat za překážky v práci na straně zaměstnavatele (např. jízda dopravním prostředkem v průběhu pracovní doby, čekání mezi spoji, zajišťování ubytování, obstarávání jízdenek apod.). Za takto zameškanou dobu náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.
Za čas strávený na pracovní cestě mimo stanovenou pracovní dobu, např. překonáváním vzdálenosti v dopravním prostředku (např. řízení vlastního vozu), čekáním na spoj apod., mzda ani její náhrada nenáleží. Jestliže by však šlo o výkon práce na pracovní cestě mimo stanovenou pracovní dobu a v rámci ní, náleží zaměstnanci mzda podle příslušných mzdových předpisů. Jestliže má tedy zaměstnanec např. pracovní dobu od 7,00 do 16,00 hodin a vyjede z místa výkonu práce nazpět ve 14,00 hodin, náleží mu za dobu od 14,00 do 16,00 hodin náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Za dobu po 16,00 hodině do místa příjezdu v bydlišti, mzda ani její náhrada nenáleží, neboť nešlo o výkon práce.
Pokud by se stal zaměstnanci při jízdě vozem na pracovní cestě úraz, posuzoval by se jako pracovní. Není rozhodující, zda k němu došlo při jízdě vozem v rámci pracovní doby nebo mimo něj.
Bez souhlasu zaměstnavatele
V praxi se stávají případy, kdy zaměstnanec použije k pracovní cestě vlastní auto, ale zaměstnavatel mu k tomu nedal souhlas. Je otázkou, zda hradí škodu na vozidle zaměstnavatele v případě dopravní nehody a ke škodě na vozidle. ZP výslovně v § 265 odst. 3 uvádí, že zaměstnavatel neodpovídá za škodu na dopravním prostředku, kterého použil zaměstnanec při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu.
Vždy tedy jde o pracovní cesty. Určil-li zaměstnavatel k této cestě např. hromadný dopravní prostředek a zaměstnanec použil – byť z vážných důvodů – svoje vozidlo a došlo k nehodě, zaměstnavatel žádnou odpovědnost nemá. Uplatní se uvedené ustanovení ZP. Pokud by nehodu zavinil někdo jiný, např. protijedoucí řidič, může poškozený svůj nárok uplatňovat na něm.
Nevyslovil-li zaměstnavatel souhlas s použitím vozidla k pracovní cestě, nemůže zaměstnanec uplatňovat nárok na náhradu věcné škody (škody na vozidle), neboť toto uplatnění zaměstnavatel předem vyloučil. Může však uplatňovat nárok na náhradu škody na zdraví, ke které došlo v důsledku pracovního úrazu. Zaměstnavatel musí mít pro tyto případy pojištění podle vyhlášky č.125/1993 Sb. (tzv. zákonné pojištění zaměstnavatele).
Svůj souhlas či nesouhlas s použitím vozidla k pracovní cestě může např. zaměstnavatel spojovat s neexistencí havarijní pojistky vozidla, s nezkušeností řidiče, bezpečností provozu, povětrnostními podmínkami, technickým stavem vozidla apod. Důvod nesouhlasu s použitím vozidla nemusí však zaměstnanci sdělovat, jednoduše mu odmítne podepsat „cesťák na auto“.