Poněkud krátká historie prvního vozítka, určeného především pro invalidy. První trojkolku jsem viděla, když jsem byla ještě dítě a nechápala jsem, jak vůbec něco takového mohlo být vyrobeno. Vždyť to bylo potažené látkou a mělo to tři kola. Když jsem měla do ní nastoupit, úzkostlivě jsem si trojkolku prohlížela a nakonec to vzdala z obav, abych se nepřeklopila, když vzadu to mělo jen jedno kolo a trojkolka byla tak lehká, že jsem se bála nejen do ní vlézt, ale i opřít se o ni, abych se s ní nesvážila na zem. Pozorovala jsem to nedůvěřivým zrakem a také to bylo k smíchu, když si takové malinkaté autíčko sebevědomě a vytrvale razilo cestu mezi uličkami. Nerozuměla jsem tomu, nevěděla jsem, že je to vzácnost. Možná si dnes na toto autíčko někdo vzpomene, třeba v něm i jel. Tak málo jich bylo vyrobeno. Trojkolka splňovala, pro mě až neuvěřitelně, tři funkce:
1) měla být lehká (do 100 kg) a tedy snadněji přenositelná, s čímž souvisela snadná ovladatelnost a pružnost vozidla,
2) měla sloužit osobám se zdravotním postižením (tehdy invalidním osobám) a za tím účelem sloužilo její nastavení, které mělo vyhovovat jakémukoli zdravotnímu postižení či dysfunkci,
3) nízká váha trojkolky ovlivnila její rozměry, což bylo nespornou výhodou.
Ve 30. letech 20. století dojížděl František Stránský za prací z České Třebové do Plzně na motorovém kole značky Sachs. Často ho zastihl vítr, déšť, někdy hrozil i pád a on začal přemýšlet o něčem stabilnějším, co by mu poskytlo současně i ochranu před nepřízní počasí.
Myšlenka na jednoduché a praktické vozítko, Františku Stránskému utkvěla v paměti a dlouho ji rozvíjel. Do svých plánů dokonce zasvětil i svého o deset let mladšího bratra.
František Stránský platil za šikovného opraváře čehokoli a ve volných chvílích začal pomalu realizovat svůj sen na výrobu jednoduchého a manipulačně praktického vozítka, u něhož bylo hlavní podmínkou, že nesmí přesáhnout 100 kg.
První vozítko vyrobili bratři Stránští v roce 1948 na zakázku pro čalouníka, aby svým zákazníkům čalouněný nábytek vozil. Pro tříkolu František vymyslel název OS-KAR („na OSe jezdící KÁRa“).
Dne 9. července 1950 se oba bratři objevili na první soutěži motorových vozítek, která se konala v Praze-Braníku. Překvapili rychlostí, když ladně překračovali 80 km/h.
Kolem roku 1950 se bratři Stránští vydali se svým vozítkem do podniku Jawa domluvit koupi tehdy kvalitních motorů o objemu 250 cm3, montovaných do Péráků. V této souvislosti se také rozhodli vytvořit prototyp ovládaný jen rukama, vhodný pro tělesně postižené, pro které v poválečné době nic podobného neexistovalo.
Koncem roku 1950 se otevřela cesta k sériové výrobě. Vedoucím provozovny v Solnici se stal mladší z bratrů Stránských, Mojmír. František pomáhal při konstrukčních pracích. Vozidla z jejich výroby byla celkově spolehlivá a upravovala se pro různé typy postižení. Výhodou byl ventilátor, který dobře chladil motor i v jízdě do kopců. O vozítka byl veliký zájem, neboť postiženým otevírala poznání delšího než bezprostředního okolí.
Sraz Velorexů TV report 2019
autor: TV Nova
V červnu roku 1954 došlo ke změně oficiálního názvu vozítek na „Velorex Oskar 54“ (složenina slov: „Velo“ běžně znamenalo význam „kolo“, „Rex“ je doslovně překládán jako „král“ a číslice „54“ byla rokem výroby). Produkce se nadále zvyšovala, v roce 1954 se vyrábělo 15 tříkol měsíčně, v roce 1958 se počet zvýšil na dvojnásobek. V průběhu roku 1955 se název vozítek ustálil na „Velorex 16/250“. To už byl zvolen nový vedoucí provozovny, Jaroslav Ehl a postavilo se několik dalších výroben.
vV roce 1957 se vedení družstva v Hradci Králové rozhodlo postavit nový závod pod kopcem Budínem v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1960 se tam začala stěhovat výroba komponent pro tříkoly Velorex a po uvedení do provozu roku 1961 tak vznikl jeden z největších závodů lidového družstva Velo.
Na místo vedoucího byl jmenován a až do konce výroby jím zůstal Josef Kosek z Rychnova nad Kněžnou. Zaběhlou výrobu tříkol s motory Jawa 250 zastavil rok 1962, kdy se začaly chystat a připravovat další konstrukční změny. Od jara 1963 začala totiž produkce vozítek s motory ČZ 175 a pak naběhla sériová výroba typu 16/350 s motory Jawa 350.
Největší produkce tříkol, čítající asi na 1300 jednotek, bylo dosaženo v letech 1966-1968, vyrobilo se tedy více než 100 kusů měsíčně. Ačkoli o tříkoly byl neustále zájem, z politických důvodů a v důsledku tlaku Svazu invalidů na konstrukčně kvalitnější vozítko byla v listopadu roku 1971 jejich výroba ukončena a tříkoly byl nahrazeny čtyřkolovým osobním vozítkem Velorex.
Čtyřkolky však nedosáhly takové popularity jako jejich předchůdkyně a nejspíše s ohledem na rozvoj motorismu v 70. letech a také v důsledku začínajícího dovozu východoněmeckých automobilů značky Trabant, byla výroba Velorexu v roce 1973 s definitivní platností ukončena.
Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.
Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.
