Pomáhá především tím, že posiluje sebedůvěru, mění naše pojetí sebe sama či dodává nám potřebnou energii.  Autosugesce, kterou využíváme, by však měla být vědomá: nemělo by k ní docházet – obrazně řečeno – za našimi zády.

Konkrétní podoba autosugesce se může opírat o různé metody. Některé z nich vyžadují koncentraci, a lze je proto využívat především tehdy, jsme-li sami či dokážeme omezit rušivé vlivy okolí, například v době před usnutím. Jiné takovou koncentraci nepotřebují, mohou však vyžadovat, abychom průběžně sledovali, o čem přemýšlíme nebo jak jednáme. Některé využívají slov, jiné pracují spíše s obrazy.  

K hlavním metodám autosugesce patří „pozitivního prohlášení“, „vizualizace“ a „hraní role“. Tyto metody však lze i vzájemně kombinovat.

Anger Management, USA, 2003

https://www.csfd.cz/film/8292-kurs-sebeovladani/prehled/

Metoda „pozitivního prohlášení“

Spočívá v tom, že k tomu, čeho chceme dosáhnout, se aktivně a s plným nasazením  přihlásíme, nejlépe formou určité slovní „instrukce“, adresované sobě samému. Příkladem je prohlášení: “Důležité úkoly nebudu odkládat“ nebo “Na své schůzky budu chodit vždy včas“.

Instrukce tohoto typu je třeba pronášet opakovaně a nejlépe hlasitě. Činíme-li tak po dostatečně dlouhou dobu, vedou k tomu, že jejich obsah zakotví v našem podvědomí, a zapůsobí tak, že naše mysl se bude snažit dostat s nimi naše jednání do souladu. Vyjádřeno jinak, co si přikážeme, se stane skutečností.

Metoda vizualizace

Podobnou metodou je vizualizace. Slouží především těm, kterým při autosugesci lépe pomáhají obrazy. Vychází z toho, že naše podvědomí je ovlivněno „mentálními obrazy“ sebe sama. Vyjádřeno jinak, způsob, kterým se vnímáme či obraz sebe sama, který jsme si vytvořili, ovlivňuje, jak jednáme či dokonce, jací jsme. Ovlivňuje i dojem, kterým působíme na své okolí.  

Vizualizace tak pomáhá například při překonávání obav nebo posilování vlastní sebedůvěry. Spočívá například v tom, že si představíme, jak činnost, která v nás dosud vyvolávala obavy,  vykonáváme zcela suverénně, bez jakýchkoli obav či problémů.

Vizualizaci lze využít jak ve vztahu ke konkrétním událostem, tak i k trvalé změně vlastního jednání.  V prvém případě to může být například v situaci, kdy chceme posílit svou sebejistotu před naplánovaným jednáním. Postupujeme tak, že si jeho průběh, nejlépe předchozí den před usnutím, představíme tak, jak bychom si jej ideálně představovali. Sama sebe si například představíme jako zcela klidného, majícího věci plně pod kontrolou, ostatní tak, že jednají či hovoří způsobem, odpovídajícím našim cílům. A pak si představíme, že jsme vyslali „příkaz“, který odpovídá tomu, co jsme si představili. Mnohdy nás překvapí, nakolik přesně se budoucí událost odehraje právě tak, jak jsme si ji představili.

Podobně můžeme metodu použít, trpíme-li nervozitou, promlouváme-li k větší skupině osob. Před svou prezentací si představíme, že vystoupení zvládáme zcela klidně. Součástí naší vizualizace může být i to, že lidé, ke kterým promlouváme, si přejí, aby naše vystoupení bylo co nejúspěšnější. 

Dlouhodobější využití této metody je obdobné. Rozdíl spočívá jen v tom, že obraz sebe sama, který se snažíme si ve svém podvědomí zafixovat, je širší. Chceme-li například zvýšit svou výkonnost, snažíme se ve svém podvědomí zakotvit obraz sebe sama jako osoby vysoce efektivní. Použít k tomu můžeme například vzpomínky na situace, kdy jsme vysoce výkonní skutečně byli, například ty, kdy jsme zvládli vysoké  množství práce v omezeném čase. Pokud si tento obraz trvale „přehráváme“, podaří se nám ho zafixovat. Výsledkem bude, že se promítne i do našeho jednání.

Metoda „hraní role“

Rozdíl této metody oproti předchozí spočívá v tom, že k „naprogramování“ vlastního  podvědomí používá obraz či jednání osoby, která nám slouží jako vzor. Může jít například o osobu vysoce výkonnou či sebejistou, nejlépe takovou, kterou dobře známe, o které víme, že si v dané oblasti vede velmi úspěšně, kterou obdivujeme nebo které bychom se chtěli vyrovnat.   

Metoda spočívá v tom, že si představíme, jak by se naše „modelová“ osoba v určitých situacích chovala či jak by danou úlohu „sehrála“. Poté se rozhodneme postupovat stejně. Budeme-li tak postupovat opakované a ve hraní své modelové role budeme důslední, dostane se s ní naše každodenní činnost postupně do souladu.

Síla vlastního slova

Autosugesce, jak jsme již uvedli, je často velmi silná. V její síle však paradoxně občas spočívá i její problém. Svou mysl totiž neprogramujeme jen záměrně. Podobné důsledky jako autosugesce, využívaná vědomě a záměrně, má i autosugesce používaná nevědomě. Působí-li negativně, může nám občas v dosahování toho, čeho bychom chtěli dosáhnout, bránit.  

Nevědomou autosugesci provádíme například tehdy, uvažujeme-li o tom, jak se z toho či onoho důvodu cítíme unavení nebo ne zcela dobře. V těchto či podobných případech přispíváme totiž k tomu, abychom se cítili právě tak, jak říkáme. Nemůžeme se proto divit, že se unaveně či sklesle budeme cítit i nadále nebo že se naše nálada dokonce zhorší.

Mentální dieta

Řešením výše uvedeného problému je specifická „mentální dieta“. Spočívá v tom, že způsobu, jak o věcech a především sobě samém uvažujeme či jak k sobě promlouváme, věnujeme zesílenou pozornost. A zjistíme-li, že naše úvahy či promluvy nad sebou samým mají sklon být příliš či dlouhodobě negativní, zasáhneme. Buď tak, že s úvahami tohoto typu zcela skončíme, nebo se je snažíme převést do pozitivnější roviny.

Příkladem je situace, kdy v úvahách nad sebou samým začínáme příliš propadat pochybám či obavám, například poté, co se nám něco zcela nepodařilo. Namísto toho, abychom těmto úvahám propadli, je třeba říci si „stop“  a nahradit je něčím, co je na dané situaci pozitivní. Například úvahou o tom, v čem jsme ve skutečnosti postoupili nebo v čem jsme se poučili. Současně s tím si můžeme vydat určitý autosugestivní příkaz, který nám pomůže v dalším postupu. Například příkaz „zpomal“, „uvolni se“ nebo „neztrácej koncentraci“.