Podkarpanda – Benešův druhý Mnichov?

Kouzlo mu dodávalo to, že se jednalo o vyprávění a vzpomínky z pohledu dítěte. Myslím, že dětem se vše zdá být větší, krásnější, úžasnější, ale také všechno víc bolí a zanechává šrámy hlubší, než v nás, ledky životním cynismem opracované dospělé. Z pohledu mého dědečka tak určitě byla Tisa ta největší řeka, Čop to nejzajímavější město a lesy v okolí Svaljavy ty nejdivočejší.

Vím, že se to na blog Ústavu práva a právní vědy asi moc nehodí, nicméně i tak jsem se rozhodl něco o Podkarpatské Rusy napsat a třeba se cestou dotkneme i trochu toho práva.

Podkarpatská Rus je ze severu, jak napovídá název ohraničena pohořím, z jihu se pak otevírá směrem k Maďarsku. Postupně se tady na delší či kratší čas vystřídali mnozí – Keltové, Slované, Maďaři, ale i Tataři, Litevci, Rumuni a Němci. Někdy ve čtrnáctém století  sem přišlo obyvatelstvo, které s ní spojujeme asi nejvíce – Rusíni. Možná právě jistá podobnost mezi Chody, kteří strážili zem Českou na západě a Rusíny, kteří totéž pro Uhry dělali na jejich severní hranici, byla pro mou rodinu fascinující. Stejně jako Chodové měli jistá privilegia, měli je i Rusíni a stejně jako Chodové i Rusíni o ně po povstání přišli.

Od té doby Rusíni více či méně úspěšně prosazovali své snahy o zrovnoprávnění jejich postavení s Maďary. Asi první větší příležitost k seznámení se dostali Češi a Rusíni prostřednictvím rusínské delegace na Slovanském sjezdu. Stejně tak v Čechách vyvolala rozruch i poprava Martina Sýkory- Čecha, který byl na Podkarpandě popraven v roce 1849 za protistátní činnost, kdy Rusíny vyzýval, aby Rusíni nevstupovali do maďarské armády a tvrdé potrestání téměř stovky domnělých separatistů, kteří chtěli Podkarpatskou Rus odtrhnout od Uher.

V průběhu První světové války byl v rámci československých legií ustanoven i oddíl rusínských vojáků, kteří přeběhli z uherských vojsk. Mohlo by se tak zdát, že propojení s projektem Československa byl relativně blízko, ovšem opak byl pravdou. Mezi Rusíny se třely tři koncepce dalšího vývoje – autonomie v rámci Ruska, v rámci Ukrajiny, či v rámci Uher. Koncepce tak malého, samostatného státu nikdy nezískala podporu velmocí a byla v podstatě nereálná.

Z politického soupeření vyšel asi nejlépe emigrant – právník Grigorij Žatkovič. Už na přelomu října a listopadu formulovali Rusíni svůj návrh o spojení s Československem, který potvrdilo referendum v prosinci téhož roku. Konečné rozhodnutí však padlo až v květnu roku 1919, což bylo potvrzeno i v Saint-Germain. Podkarpatská Rus se tak stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc mimo jiné v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství. 

Z pohledu ústavněprávního tento stav fixovala i ústava z roku 1920. Život v Československu asi do značné míry splňoval, alespoň z počátku jejich představy. V čele stál guvernér, od roku 1923 byla tato zem reprezentována i v celostátním parlamentu, přičemž sám Masaryk se do Užhorodu vypravil osobně v roce 1921.

Ne všichni byli s připojením Podkarpatské Rusy do ČSR spokojeni – v Čechách byl slyšet názor, že se jedná o nejchudší část Uher, někteří Rusíni (podporováni třeba i z vnějšku Maďarskem) si zase představovali rychlejší postup autonomizace své země. 

Byť došlo k velkému rozmachu v oblasti politické i sociální, chudobu se zcela vymýtit nepodařilo ani v období před velkou ekonomickou krizí, natož pak po ní. Pro větší představu uvádím odkaz na velice pěkný článek o Podkarpatské Rusy, který obsahuje i množství statistik.

Rusínům, i vzhledem k jejich sociální situaci a blízkosti Ruska jistě imponovaly komunistické názory, kterých se zase obával Praha – i z tohoto důvodu se odkládaly volby do místního sněmu.

Autonomii Podkarpatské Rusy – formálně zakotvenou v ústavě se vlastně nikdy nepodařilo z mnoha i objektivních příčin realizovat a v roce 1938 si z Podkarpandy její nejúrodnější část zabrali za dohledu Hitlera její nejúrodnější část.

Někdy v té době můj praděda, který byl na Podkarpandu  vyslán z Prahy začal balit rodinu a utíkat zpátky domů do Domažlic. 

V roce 1939 pak začalo postupné přebírání Podkarpatské Rusy Maďarskem. V březnu ještě na chvíli vznikla samostatná Karpatská Ukrajina (i v reakci na osamostatnění Slovenska), která požádala o ochranu Rumunsko, ale i Německo. Pomoc z venku nepřichází a byť se Podkarpatsko brání, kde může, Čechoslováci svůj boj nemohli vyhrát.

Přestože se Rusíni velice aktivně účastnili bojů za osvobození celého Československa a asi všichni čekali, že dojde k obnovení země v jejich předválečných hranicích (byla k tomu uzavřena i Sovětsko-Československá smlouva v roce 1943), ještě před koncem války bylo zřejmé, že Sověti zem neopustí a naopak z ní oficiální představitele Československa vyháněli. 

Ostatně tomu, že ani prezident Beneš nepočítal s tím, že bude Československo obnoveno v původních hranicích, resp. že přepokládal, že se SSSR o Podkarpatskou Rus „přihlásí“, nasvědčují některá jeho před i válečná prohlášení. Snad již v roce 1939 naznačil, že ohledně budoucího uspořádání této země je ochoten ke kompromisu se SSSR.

Zatímco prezident Beneš lavíroval, naši Komunisté asi spíše počítali s obnovou Československa v původních hranicích, byť i oni vůči SSSR vystupovali ve smyslu odstoupení Podkarpatské Rusy vstřícně.

Ke konci roku 1944 už komunistická mašinérie jela na plné obrátky a národní výbory vyhlásily, připojení k SSSR. SSSR navíc znemožňovala nábor branců z Podkarpatska do Československé armády a na místo toho, je ze zjevných důvodů nutila k účasti v bojí v Rudé armádě.

Prezident Beneš tehdy, jako ostatně mnohokrát předtím a potom nebyl příliš zásadový – opakoval, že věc Podkarpatské Rusy je mezi ČSR a SSSR. Mezitím se dostávalo i jemu zpráv o tom, že jsou vyháněni českoslovenští úředníci, zabírány úřady, budovy, ale i třeba obilí, ke kterému je obyvatelům umožněn přístup pouze výměnou za prohlášení o ochotě připojit se k SSSR. 

Z jedné strany Stalin navenek budí dojem, že se do věci nevměšuje, v korespondenci s Benešem pouze připomíná, že přímo z vůle Zakarpatské Ukrajiny (jak se Podkarpatské Rusy začalo říkat) vzniká potřeba sjednotit Ukrajinu v jeden celek. 

Komunisté měli jasno a konečně i jednoznačné zadání z Moskvy, ke cti Lidovců slouží, že se ostře vymezili a neschvalovali pravomoc prozatímních představitelů vlády rozhodovat o změně hranic ČSR.

Nakonec vše dopadlo „jak mělo“, přes protesty Lidovců byla přijata jak úmluva mezi SSSR a ČSR o změně hranic, tak i vnitrostátní úprava. Češi a Slováci se mohli z Podkarpatska vystěhovat, Rusíni a Ukrajinci museli zůstat.

Infografika - Podkarpatská Rus 

zdroj: denik.cz 

Rusíni někdy o tomto postupu hovoří jako o „druhém Mnichovu“ – ten jsme si však jako Čechoslováci připravili sami.

Pro mou rodinu zůstane Podkarpanda místem krásných zážitků z dětství mého dědečka, pro historii zůstane ČSR příkladem země, která jako jedna z prvních poražených ve II. světové válce přišla o část území na jejím začátku a jako jediná z vítězných o jinou část území i na jejím konci.