Čihoštský zázrak a církevní zákony

Boj mezi církvemi (hlavně tou nejpočetnější – katolickou) a státem totiž minimálně od roku 1949 probíhal všemi zbraněmi – a to i za použití práva, aby vyústil v bezpráví. Možná že lze velice zjednodušeně říci, že mezi lety 1945 až 1948 si k sobě stát a církve hledaly cestu. Přístup KSČ byl ale i v tomto období jasný a v důsledku asi komunisté o nějaké možné kohabitaci s církvemi neuvažovali, byť se třeba navenek tvářili přístupně.

Nejpozději v únoru 1948 byly již příkopy vykopány. Tehdejší arcibiskup a plzeňský rodák Josef Beran se na příklad ostře vymezil vůči únorovým událostem a razil i zákaz kumulace politické kariéry a výkonu kněžské funkce. Prvním skutečně zásadním a veřejným střetem byla tzv. Katolická akce z června roku 1949, kterou organizovali s režimem spjatí církevní hodnostáři a která nakonec pro stát skončila fiaskem a následovalo jí několik exkomunikačních dekretů z jedné strany a několik propojených legislativních změn ze strany druhé, které měly misku vah v tomto boji převážit na jednu či druhou stranu.

Základním „střelivem“ státu v boji s církvemi se pod vedením KSČ staly především tzv. církevní zákony -  Zákon č.217/1949 Sb., kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní a Zákon č.218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Oběma těmto zákonům předcházela několikanásobná konfiskace a zestátnění některých církevních majetků, čímž byly církve zbaveny ekonomického zázemí. Mimochodem právě druhý ze jmenovaných zákonů byl zrušen v ČR až v roce 2012 zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi).

První ze zmiňovaných normativních textů zřizoval, jak už název napovídá Státní úřad pro věci církevní. Tento úřad byl úřadem ústředním a měl podle svého §2 mimo jiné „dbáti o to, aby se církevní a náboženský život vyvíjel v souladu s ústavou a zásadami lidově demokratického zřízení, a zajistiti tak pro každého ústavou zaručené právo svobody vyznání, založené na zásadách náboženské snášenlivosti a rovnoprávnosti všech vyznání.“ To že tento úřad má být státní pákou na církve naznačuje i obsazení jeho prvního předsedy, který jej vedl – a to tehdejšího ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky. Čepička patřil po celou dobu střetu KSČ a církvemi mezi léty 1945 až 1948 k zastáncům přísného postupu.

Čepička tento úřad vedl po dobu prvních dvou let jeho existence a jeho úkolem bylo především zajistit přechod pod financování kněží ze státního rozpočtu (tedy stát měl držet finanční toky církvím). Návazné či paralelní kroky pak byly přijetí modifikovaného slibu od duchovních všech církví – nově zněl „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé republice a jejímu lidově demokratickému zřízení a že nepodniknu nic, co by bylo proti jejím zájmům, bezpečnosti a celistvosti. Budu jako občan lidově demokratického státu plnit svědomitě povinnosti, jež vyplývají z mého postavení a vynasnažím se podle svých sil podporovat budovatelské úsilí směrující k blahu lidu.“, jakož i administrace udělování povinného státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání všem činným duchovním v ČSR.

Plně v režii tohoto zrůdného úřadu byly i soudní procesy s představiteli některých řeholních řádů – tzv. Proces Machalka a spol., ke kterému státní aparát přistoupil, po smrti faráře Toufara v kauze již zmíněného čihošťského zázraku. Proces  s Augustinem Machalkou a devíti dalšími řeholníky byl vykonstruován státní mocí a měl veřejnosti představit rozbití mezinárodní špionážní sítě v řadách duchovenstva, řízené z Vatikánu.

Zatímco zákon č. 217/1949 Sb. Tak zajišťoval organizační zázemí, zákon č.218/1949 Sb. a jeho prováděcí nařízení měl zakotvit státní financování veškerého chodu církví a náboženských společností. Tímto postupem se církve a náboženské společnosti měly stát materiálně téměř zcela závislé na státu. V tomto zákoně byl jednak ustanoven princip státního souhlasu duchovním pro výkon činností v duchovní správě. § 7 Působení a ustanovení duchovních tak mj.stanovil, že:

Duchovenskou činnosti mohou vykonávat pouze osoby se státním souhlasem (touto činností mínil „kazatelskou apod. činnost v církvích a náboženských společnostech“) a že každé ustanovení, volba či jmenování duchovního vyžaduje předchozí souhlas státu.

Druhak se stát zavázal hradit osobní požitky duchovních (základní plat, přídavky a odměny), jejich cestovní, stěhovací a jiné výlohy, sociální dávky a věcné náklady církví a náboženských společností. Stát měl pod kontrolou církevní majetek a uděloval duchovním již zmíněný státní souhlas k výkonu duchovenské služby.

Do tohoto rámce tak zapadá diskreditační akce proti faráři Toufarovi, která skončila jeho smrtí v důsledku brutálních vyslýchacích taktik. Detaily byly až bolestně ozřejměny v poslední době na několika místech a proto je zde nebudu uvádět. Snad jen shrnu, že se farář Toufar měl stát asi prvním objektem zinscenovaného soudního procesu s představiteli církví, přičemž pohnutí křížku o třetí neděli adventní 11. 12. 1949, které snad ani Toufar nezaznamenal mělo být zneužito jakožto důkaz kolaborace s vnějšími nepřáteli a protistátní činnosti.

Toufar byl zatčen na konci ledna 1950 a prakticky celý únor byl podroben denním výslechům a později i na nátlak K. Gottwalda i mučení vyšetřovateli Ladislavem Máchou a zástupcem velitele STB Josefem Čechem.

Propagandistický ráz umocnilo i natáčení krátkometrážního filmu z rekonstrukce celé události, která v rámci výslechu měl být proveden 23.2. Farář Toufar však již byl v tak zuboženém stavu a zjevně zbitý, že již téměř nemohl samostatně stát. Nakonec přes veškerou péči v tehdejším Sanatoriu poštovních zaměstnanců svým zraněním podlehl.

Na ponaučení za všech těchto událostí nesmíme nikdy zapomenout.