Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
Začneme hned jedním z nejtěsnějších a to duelem v roce 1960 mezi senátorem Kennedym a viceprezidentem Nixonem a v první části si řekneme, jak se oba muži vlastně ke kandidatuře dostali.
V roce 1960 byl duších Američanů strach z rudého nebezpečí snad největší za celou dobu konfliktu se SSSR. Američany jistě hřálo u srdce, že jejich prezidentem v této době byl vítěz na Hitlerem Dwight D. Eisenhower – nebo také Ike, jak se mu říkalo. Tomuto prezidentovi se však ke konci chýlilo jeho druhé volební období a tak národ hledal jeho nástupce. Přirozeným pokračovatelem byl Richard M. Nixon, který byl 8 let loajálním viceprezidentem Prezidenta D.D. Eisenhowera, v jehož mohutném stínu čekal na svou šanci.
Nixon si svou hvězdou chvíli užil při jednání s Nikitou Chruščovem v rámci otevření výstavy v Moskvě, kde prezentoval USA v roce 1959. Zde se odehrála série rozhovorů, včetně té nejznámější Kuchyňské debaty (Kitchen debate), která byla vysílána jak v USA tak i v SSSR. V rámci ní se Nixon dokázal prezentovat jako silná osobnost a Chruščov se později nechal slyšet, že sám dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se prezidentem Nixon nestal.
Na druhé straně stál v roce 1959 ještě relativně neznámý, nezkušený, mladý muž, kterému však všichni věštili skvělou budoucnost, a to včetně jeho otce, který chtěl mít od útlého věku z jednoho ze svých synů prezidenta USA – John Fitzgerald Kennedy. Kennedy musel na rozdíl od Nixona bojovat v rámci vnitrostranických primárek mnohem víc.
Kennedy se stal propagátorem nového stylu volební kampaně – plně využíval „mašinérie“ rodinného klanu a jeho velkých zdrojů - lidských i finančních. První v řadě jeho stále ještě spolu stranických rivalu byl senátor Hubert Humphrey a místo jejich prvního vážného střetu byl Wisconsin. Humphrey se později nechal slyšet, že si připadal jako místní potravinář v souboji s celostátním obchodním řetězcem. Až tak nepřekonatelně tehdy Kennedyové působili.
A kdyby Kennedymu nestačilo být Kennedy a mít po boku svou manželku Jackie, se kterou tvořil pár snů, v celkem tehdy bezprecedentním kroku mu jakousi volební hymnu pro Wisconsin nazpíval Frank Sinatra.
Zoufalý Humphrey se rozhodl zaútočit na Achillovu patu Kennedyho kampaně – JFK byl katolík a žádný katolík nikdy nebyl zvolen do úřadu. Možná že to však ani nebyl jeho nápad, neboť jak vyšlo najevo, jeden ze strůjců kampaně u JFK si záměrně objednal tisk protikatolických letáků, nechal je odvézt do Wisconsinu. Tam se pochopitelně voliči domnívali, že jde o propagandu protivníků, což pomohlo zmobilizovat tamní katolíky na podporu JFK.
Po vítezství v několika primárkách (Wisconsin a Západní Virginie) se Kennedy zdál z pohledu Demokratů nezastavitelný, ale někteří jeho straničtí předáci jej za svého kandidáta nepovažovali. Bývalý prezident Truman otevřeně vyjádřil své pochyby o jeho připravenosti. Na volebním konventu Demokratické strany se ukázalo, že jedním z hlavních odpůrců Kennedyho uvnitř strany bude Lyndon B. Johnson – dosavadní vůdce senátního klubu strany z Texasu.
Johnson a jeho podporovatelé vyjádřili vlastně poprvé na veřejnosti závažné pochyby nad zdravotním stavem kandidáta vlastní strany a jeho schopností vykonávat úřad. JFK skutečně nebyl zdráv (mj. Addisonova choroba) – jeho otec dokonce na několika místech po USA nechal naskladnit důležité léčivé přípravky, pro případ, že by nebyly jinak k dostání. Kennedyho podporovatelé nakonec přispěchali s tvrdým popíráním i za užití lží a nepravdivých výpovědí některých lékařů. Nakonec se toto téma již nikdy neobjeví – úspěch Kennedyho, prohra pro pravdu.
Kennedy nakonec na volební schůzi Demokratické strany v polovině června roku 1960 vyhrál, ale stranu nesjednotil – aby však přispěl k zakopání vnitrostranických příkopů, nabídnul místo kandidáta na viceprezidenta právě Johnsonovi, který jej také přijal. LBJ – jak se Johnsonovi také říkalo byl Texasan, Jižan a navíc v protikladu k JFK i relativně zkušený politik.
O dvanáct dní později si nominaci své strany -Republikánů zajistil nikým neohrožován Richard Nixon, který svým proslovem vystřelí první ránu v boji o 35 prezidenta USA.