Poctivý Abe a „první výstřel“ občanské války.

21. srpna 1858 se tato debata intenzivně rozhoří i v relativně klidné Ottawě v Illinois. Právě zde totiž probíhá klání o senátorský post za tento stát mezi vyzyvatelem Abrahamem Lincolnem a dosavadním senátorem Stephenem Douglasem. Lincoln byl členem relativně nové Republikánské strany (byla založena 4 roky předtím), ale už tehdy měl pověst brilantního řečníka. S.A. Douglas na druhé straně byl v té době pravděpodobně jedním z nejznámějších politiků Demokratické strany.

Douglas se v tento památný den obrátil na své spoluobčany a zaútočil v rámci předvolební debaty na jejich nejnižší pudy – začal svůj příspěvek tím, že Lincolna označil za někoho, kdo je přesvědčen, že jsou mu rovni i černošští obyvatelé USA – o čemž on, Douglas tedy rozhodně přesvědčen není. Instituci otrokářství jako takového, se kterým by se asi mnozí z posluchačů neztotožnili se tedy pokusil vynechat úplně a místo toho stočil souboj na témat rovnosti ras.

Lincoln se však držel svého kréda, že když už otrokářství nelze prohlásit špatné, tak nic. On sám asi s otroky opravdu soucítil, i díky tomu, že ho jeho otec zřejmě velice podobně nutil pracovat téměř v otrokářských podmínkách. Lincoln tehdy ve svém vystoupení na svou stranu využil autoritu tehdy nejvyšší – Deklaraci nezávislosti USA a vyzval svého oponenta, aby doložil důvod, pro který černoši nejsou nadaní stejnými právy, jako všichni ostatní občané USA. (pro zjednodušení pomiňme, že třeba původní indiánské obyvatelstvo nebylo považováno za plnoprávné občany USA).

Lincolnovo řešení tehdy nebylo zrušení otrokářství. Byl přesvědčen, že stačí tento institut pouze omezit na území na kterém právě je, což povede k jeho brzkému zániku bez nutnosti zásahu zvenčí.

Protože se tehdy jednalo o prakticky první volební klání, ve kterém bylo novináři obsáhle a prakticky okamžitě veřejnosti dopodrobna referováno o všem, co se událo – byly otištěny i přesné přepisy obou vystoupení a z Lincolna se téměř přes noc stala celonárodní celebrita.

Lincoln a Douglas se sice utkali ještě v šesti dalších debatách a Lincoln bývá považován za jejich vítěze, k postu senátora mu to nepomohlo. Na to byl Douglas příliš mocný a v zásadě asi i schopný politik. Protože neměl nouzi o finanční zdroje, mohl si mimo jiné dovolit ve volební den (jinak poměrně sychravý listopadový den) svážet k volebním místnostem irské dělníky, kteří jej za nabízenou odměnu – nášup  whiskey přijeli podpořit a volit. (ujalo se tehdy rčení, že tito dělníci volili časně a často).

Lincoln tehdy prohrál a jeho politické kariéra se zdála být u konce. On sám se vrátil do Springfieldu – svého domovského města. Vzpruhu pro něj pak představovala telegrafická pozvánka k vystoupení v New Yorku před stranickými špičkami. To Lincolna utvrdilo v tom, že může myslet i na vyšší post, než je ten senátorský. Republikáni na něm tehdy oceňovali především, to, že prakticky bez prostředků a pouze za pomoci své výmluvnosti zle zatápěl jednomu z předních Demokratů a úvahy o tom, že by byl vhodným prezidentským kandidátem na sebe skutečně nenechali dlouho čekat.

Abraham Lincoln rozhodně nebyl proti, ale správně předvídal, že bude lépe stát se stranickým nominantem spíše později, než dříve, aby tak preventoval jisté útoky na svou osobu a proto zvolil vyčkávací taktiku. Když tehdy na konci února 1860 skutečně svůj příspěvek na stranické konferenci přednesl, musel překonat předsudky Newyorčanů vůči svému původu a vzezření - vlastně téměř dvoumetrového venkovského balíka, oděného v nemoderním hávu, s rozcuchanými vlasy a nezvyklým přízvukem.

Lincoln se po úspěchu svého vystoupení přihlásil k záměru kandidovat ve stranických prezidentských primárkách. Jeho protivníkem se stal favorizovaný W.H. Seward. Seward byl Newyorčan, byl to šaramantní měšťák a měl na své straně jednoho z nejuznávanějších politických stratégů té doby – Thrulowa Weeda.

Stranická schůze Republikánské strany se konala v polovině května roku 1860 v Chicagu. Tradičně se tehdy samotní uchazeči o stranickou funkci těchto schůzí neúčastnili a i proto většina favorizovala schopnosti Thurlowa Weeda získat pro svého kandidáta potřebnou podporu. Na Lincolnově straně hrál prim David Davis, kterému hrálo do karet i to, že byť byl Seward považován za favorita, řada uchazečů byla tentokrát docela dlouhá a silná -celkem bylo 13 uchazečů s různým stupněm podpory uvnitř strany - počínaje S.P. Chasem (tehdy guvernérem Ohia, později předsedou Nejvyššího soudu) až po zasloužilého senátora W. Datona.

K vítězství stranické nominace potřebovali kandidáti celkem 233 hlasů – když sjezd začal, měl jich Lincoln jistých 22. Davis tehdy měl v zásadě „volnou ruku“ v tom nabízet posty a v podstatě uplácet – Lincoln sám se sice o těchto aktivit distancoval, ale spíše si držel odstup, než že by je celou vahou své osobnosti zakázal.

Lincolnovi se sice říkalo Čestný Abe, ale úplně čestně se v politických bojí nechoval – jeho štábu se tak na příklad podařilo večer před hlasováním padělat vstupní lístky (asi 5 000) na sjezd a zaplnili velkou místnost, kde se sjezd měl konat lidmi, kteří sice Lincolna podporovali, ale nebyli řádně zvolenými delegáty, což vyvolalo značný chaos. V prvním kole volby byl sice Seward nejsilnějším kandidátem, ale i tak mu 50 hlasů scházelo, Lincoln byl druhý – s jasnou strategií posbírat hlasy ostatních kandidátů, kteří do dalších kol startovní pole opustí.

Patnáctiminutovou přestávku mezi dalším kolem volby Davis využil k tomu, aby přesvědčil vedoucího delegátů z Pensylvánie – S. Camerona, kterému nabídnul místo v budoucí vládě. V druhém kole tato strategie zabrala a Lincoln skutečně dostal všech 44 hlasů z Pensylvánie, čímž byl stav hlasů 184 Seward – 181 Lincoln. Ve třetím kole voleb už byl Lincoln jasně ve vedení – 231 ku 180, což mnozí z delegátů, vzali jako signál k tomu změnit své preference a po započtení těchto změn se Lincoln dostal na celkových 349 hlasů a tudíž nominaci s přehledem získal.

Lincoln tehdy vyhrál na jednu stranu i protože jeho tým zkorumpoval budoucím příslibem vlivných funkcí některé spolustraníky, přičemž tyto sliby často za skřípění všech zubů prostě splnit musel, ale zároveň si i díky tomu, že na sněmu osobně nebyl, mohl zachovat čestnou tvář.

A komu se to měl Lincoln postavit? Na jedné straně to byl za Demokraty jeho „starý známý“ S.A. Douglas u kterého to vše pro Lincolna začalo, který ale po sérii vzrušených sjezdů Demokratů do prezidentského klání vstoupil oslaben. To, co mu stačilo v Illinois – tedy, že nebyl proti-otrokářský, Demokratům z otrokářských států nestačilo – chtěli svého pro-otrokářského nominanta. Demokratická strana se tak rozštěpila na Demokratickou stranu, jejíž kandidátem byl Douglas a Jižní Demokraty, kteří nominovali J.C. Breckinridge.

Ač by se na první pohled zdálo, že měl Lincoln díky rozdělení opozice jistou cestu k vítězství, opak byl pravdou. Na jihu v otrokářských státech jeho jméno někde ani nebylo mezi kandidáty a tam, kde bylo, bylo jasné, že nevyhraje. Jih byl tedy pro Lincolna ztracen, aniž by měl sebemenší šanci. Na severu bojoval Lincoln nejen o hlasy s Douglasem, ale i s vlastním straníkem Sewardem, který jej odmítal podpořit bez dalšího a za kterým stál voličsky nejdůležitější a nejsilnější stát- New York. Seward i Weed Lincolna za volební porážku veřejnou hanbu, kterou jim uštědřil ve vnitrostranických primárkách, nesnášeli.

Lincoln se Weeda rozhodl pozvat na setkání, které se protáhlo na 5 hodin po kterém Weed Lincolna bezpodmínečně a veřejně podpořil[1]. Tam, kde probíhá volební souboj – tedy na severu se Douglas snažil opět hrát na rasovou kartu. Na jihu se otrokáři tak děsili Lincolnova vítězství, že se uchýlili jednak k násilí na jeho podporovatelích na jihu, ale někde i vydávání zbraní a organizaci lidových domobran. Lincolnovou odpovědí bylo mlčení – zřejmě nevěřil tomu, že Jižané myslí svůj záměr opustit Unii vážně.

Douglas, byť opět na severu neváhal vsadit na rasovou nesnášenlivost a Lincolna veřejně haněl výrazy typu Negro-republikán, udělal nevídanou věc a jel v rámci kampaně na Jih, aby tam propagoval myšlenku zachování Spojených států. Zatímco Lincoln mlčel, Stephen Douglas se vydal do jámy lvové a jak sám říkal, nejel na jih lovit hlasy, ale zachránit USA.

6. listopadu roku 1860 se něco málo přes 81 procent oprávněných voličů (2. nejvyšší volební účast v historii) vydalo volit nejen prezidenta, ale i budoucnost jejich země. Vypadalo to, že by se bez nadsázky mohlo jednat o poslední prezidentské volby v USA.

Vše se v zásadě smrklo na otázku výsledku v New Yorku – pakliže by Lincoln nevyhrál zde, neměl by šanci uspět. Výsledky o úspěchu v tomto státě dorazily až nad ránem druhého dne. Lincoln sice vyhrál, ale dostal celkově pouze 40 procent všech hlasů a navíc to okamžitě vyvolalo reakci v postupném odchodu některých otrokářských států z Unie a Lincoln se již po cestě na inauguraci měl stát cílem atentátu.

 Lincolnovo vítězství tak někteří označují za symbolický první výstřel ve válce Severu proti Jihu, která vypukla jen 5 týdnů po jeho inauguraci.

[1] Jakou cenu přesně Lincoln za podporu zaplatil se neví, ale udělal mj. ze Sewarda svého ministra zahraničí