Ruth Bader Ginsburg

Jsou ale slova, která se vedle sebe skládají těžko, jako magnety, které jsou k sobě otočeny stejným pólem. Nechtějí držet pohromadě, věty se rozpadají, slova od sebe odskakují, nedávají smysl a nechtějí nést informaci, kterou jim pisatel chce udělit. Jakoby snad nechtěly, aby si je svět mohl přečíst – protože ví, že buď neříkají nic dobrého, nebo naopak patří jen jednomu člověku a jdou přímo do srdce a nepotřebují papír. 

Mohou to být slova krásná -třeba „miluji tě“, „jsem s tebou rád“, ale i slova, která pohromadě bolí – jako v tomhle případě. Člověk musí být zvlášť opatrný, aby ta slova, když je chce, nebo potřebuje dát k sobě neponičil. Nesmí na ně tlačit, musí je jemně přemluvit a opatrně přichytit jednotlivě špendlíkem k papíru, jako sbírku krásných motýlů.

RBG, jak se Ginsburgové láskyplně přezdívalo byla první dámou amerického soudnictví nejpozději od roku 2006, kdy od Nejvyššího soudu USA odešla historicky první žena v řadách jeho soudců – Sandra Day O´Connorová.

Soudkyně Ginsburgová nejednou zmiňovala životní radu, které se jí dostalo od její nastávající tchýně, když vstupovala do života manželského – „vyplatí se být čas od času trochu hluchá“. Tuto radu si s sebou nesla i mimo manželství, znamenala totiž v jejím podání, že byla schopná se oprostit od příležitostných nevhodných narážek, či stresových situací, kterým byla i ve svém profesním životě vystavena.

RBG nás učila mnohé – naučila nás být pyšný i na své prohry, pokud jsou bojovány za správnou věc a naučili nás společně s jejím kolegou Antoninem Scaliou, že přátelství lze navázat a udržet i mezi lidmi s politicky, chtělo by se říct, až opačně naladěnými hodnotami. Scalia byl konzervativec, Ginsburgová liberálka, přesto, nebo možná právě proto je pojilo pouto mnohem hlubší. Měli zvláštní tradici společných, rodinných Novoročních obědů, kdy Marty (Martin) – manžel RBG vařil ze surovin, které z lovu dovezl Scalia, jezdili spolu do zahraničí a povídali si o své společné lásce k hudbě.

Mezi soudci Nejvyššího soudu byli až do smrti soudkyně Ginsburgové 3 soudci, jejichž mandát začal v devadesátých letech – kromě ní i Clarence Thomase (1991) a Stephen Breyer (1994) – pak je mezi dalšími soudci trošku mezera – neboť další byli nominováni až v novém tisíciletí. Možná proto k sobě tyto služebně starší kolegy táhne jisté pouto, ale Nejvyšší soud v USA je známý i tím, že v něm vesměs vždy panuje o dost kolegiálnější nálada a méně zpolitizované půtky, než je tomu v exekutivě a zákonodárné moci. Soudců je méně, jsou „odsouzeni“ k funkcím na neurčito a bez spolupráce zkrátka výkon jejich funkce provozovat nelze.

RBG nezaplňovala prostor místnosti, do které vstoupila výškou – měřila jen něco málo přes 150 centimetrů, neměla hřmotný hlas soudce Scalii, ani výhodu funkce předsedy, přesto byla nadživotní formát. Nepřekonalo jí ani vážné onemocnění, ani několik zranění ( v práci, byť z domova, jí nezabránila před dvěma lety ani tři zlomená žebra), proslavila se i tím, že ještě i nyní 2x týdně absolvovala cvičení v posilovně s bývalým mariňákem, který  se staral o její cvičební program.

Je toho mnoho, co by se o RBG dalo napsat – počínaje tím, že se v roce 1933 narodila do židovské rodiny v New Yorku pod jménem Joan Ruth Bader, přes to, že se v sedmnácti potkala se svou životní láskou, již zmíněným Martinem Ginsburgem, se kterým se oženila téměř okamžitě po promoci. Příběh RBG je především dokladem a mementem selhání, ale i vítězství společnosti v boji o rovnoprávnost – sama se hned v počátcích své kariéry několikrát stala cílem diskriminace a když na příklad chtěla pracovat pro soudce Nejvyššího soudu Felixe Frankfurtera, byla pro své pohlaví odmítnuta. Tento příklad ale zdaleka nebyl jediný, vzpomínala i na to, jak jí bylo v začátcích její profesní kariéry v akademické obci oznámeno, že bude mít nižší plat, neboť její manžel má lukrativní zaměstnání.

Její život jistě nebyl jen o příkořích a Martin jí vždy stál po boku – legendární se mezitím stala historka, kdy RBG volali několikrát po sobě ze školy, kam chodili jejich děti, až se tak rozpálila a volající oznámila, že jejich děti mají dva rodiče a že přepokládá, že by se měli v telefonátech střídat.

Ginsburgová se stala zakladatelkou prvního odborného časopisu, který se věnoval problematice zrovnoprávnění obou pohlaví ( Women's Rights Law Reporter ) a v roce 1972 se stala první řádnou profesorkou práva na Columbia Law School. V roce 1980 se pak stala federální soudkyní ve Washingtonu u Odvolací soudu pro DC (zde se mimochodem profesně setkala i s Antoninem Scaliou), přičemž v té době měla na svém kontě z pozice advokátky několik úspěšných sporů, které vedla až u Nejvyššího soudu USA.

Profesního vrcholu kariéra RBG dosáhla v roce 1993, kdy jí tehdejší prezident Bill Clinton nominoval jako přísedící soudkyni k Nejvyššímu soudu – kde se stala po již zmíněné Sandře O´Connorové druhou ženou v historii. Senát její jmenování odsouhlasil téměř jednomyslně, byť při slyšeních před výbory i plénem na tehdejší dobu progresivně a odvážně odmítla odpovědět na některé dotazy k vlastním právním názorům na některé ústavněprávní problémy, které měly potenciál stát se předmětem rozhodovací praxe soudu (na příklad trest smrti, či právo na potrat).

Někteří komentátoři zmiňují, že po odchodu Sandry O´Connorové, kdy v roce 2006 zbyla Ginsburgová jako jediná žena u soudu – tak říkajíc našla svůj hlas a nebála se jej použít. To shodou okolností vyplynulo i z toho, že se v tu dobu stala služebně nejstarší členkou liberálního křídla soudců Nejvyššího soudu, kteří v tu dobu byli poměrem 4-5 v menšině.

Z její pera je tak sžíravý disent k rozsudku ve věci Lilly Ledbetterové (Ledbetter v. Goodyear Tire & Rubber Co., 550 U.S. 618 (2007)), která napadala nerovnost v odměňování u firmy Goodyear v Alabamě. Ledbetterová tehdy u zaměstnavatele sice začínala na stejné výši mzdy, ale při odchodu do důchodu byl rozdíl mezi její mzdou a mzdou kolegů v některých případech téměř 50%. Většinové rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo tenkrát v neprospěch Ledbetterové, neboť soudci dovodili, že čas k uplatnění práva na základě Zákona o rovném odměňování z roku 1963 už uplynul (bylo to tehdy 180 dní). RBG tehdy dokonce přímo z lavice soudců přečetla své disentní stanovisko ve kterém zmiňuje absurdnost tohoto předpokladu, neboť u odměňování jde nezřídka o jev postupný, který nemá přesný počátek a navíc i předmět celého sporu tedy samotná výše mzdy, není věcí veřejnou a nelze tak žalobkyni trestat za něco, o čem nemohla ani vědět. Důsledkem toho rozhodnutí bylo mimo jiné vydání novelizace původního zákona (ke kterému RBG také Kongres a prezidenta vyzvala) -lidově Lilly Ledbetter Fair Pay Act z roku 2009.

RBG byla ikonou Amerických liberálů, byla autorkou mnoha knih, byla také zřejmě prvním soudcem Nejvyššího soudu USA, který sezdal stejnopohlavní pár, byla přijata do Národní ženské síně slávy, byla matkou 2 dětí, zvítězila v mnohých právních sporech, překonala mnohá zdravotní protivenství a dokázala být úspěšná i když prohrála. Její smrt 18.9. 2020 připravila svět o skvělou ženu, bude bez ní prázdněji a smutněji a to i vzhledem k tomu, že se již rozeběhl politický boj o jmenování její nástupkyně.

Soudkyně Ginsburgová odešla v 87 letech a hodí se přizpůsobit si citaci Jana Wericha – to byla Ruth Bader Ginsburgová?...Jo to byla RBG… A to byla dobrá soudkyně? Dva Kapitoly plný soudců!...Ta byla génius!...Ta byla metr a půl vysoký obr!