1988 – Bush proti Dukakisovi - aneb střela, zásah, tank a volební kampaň potopena.

Konec druhého funkční období prezidenta Reagana probíhal ve stínu aféry Iran-Contras, kdy ve zkratce část Americké administrativy (prezident Reagan o tom i podle nezávislého vyšetřování přímo nevěděl, ale byl oprávněně kritizován za to, že věděl měl) prodávala zbraně Iránu (snad i „výměnou“ za propuštění amerických zajatců v Libanonu) a z výdělku financovala v Nikaragui povstaleckou organizaci Contras.

Reagan tehdy na dotaz, jak si představuje, že napraví svou reputaci v nadsázce odpověděl, že on je asi jediný, kdo ji napravit chce, ale je také jediný, kdo s jejím poničením neměl co dělat. Vedle něj ovšem byl minimálně jeden další člověk, který na nápravě pošramocené administrativy měl eminentní, byť osobní zájem – loajální viceprezident G.Bush starší, který pevně věřil, že získá stranickou nominaci do boje o Bílý dům.

Shodou okolností právě tato aféra, která kořeny mířila skutečně až do Bílého domu, byť ne nutně přímo k prezidentovi, či viceprezidentovi, inspirovala i budoucího Bushova oponenta Michaela Dukakise (v té době několikanásobného, úspěšného guvernéra Massachusetts) k tomu, aby uvažoval o kandidatuře.

Tento syn řeckých emigrantů stavěl svou kampaň na úspěšném vzorci z domovského státu a chtěl, nebo minimálně se tak prezentoval vést kultivované volební klání. Demokraté měli v té době pouze sedm zájemců o stranickou nominaci – hanlivě byla tato sedmička nazývána i „sedm trpaslíků“, přičemž mezi nimi Dukakis vyčníval, ne snad výškou, ale schopnostmi i profilem. Že ale i tak měl Dukakis úctyhodné soupeře je vidět z toho, že jeho soupeři byli mimo jiné reverend Jesse Jackson, budoucí viceprezident AL Gore a o kandidatuře uvažovali tehdy i Bill Clinton a v jednu chvíli nabídku odmítnul i Ted Kennedy (poslední z žijících bratrů Kennedyových z generace JFK). Demokraté v tu dobu byli již osmým rokem v opozici a byli hladoví – Dukakis se zdál být ideálním kandidátem.

Letošní kandidát na prezidenta Joe Biden o kandidatuře poprvé uvažoval a oznámil jí právě v roce 1987. Nakonec však Biden do primárek vůbec nenastoupil, protože se mj. objevil skandál, který jej diskreditoval. Jednalo se tehdy o opsaný projev labouristy Neila Kinnocka, který Biden téměř doslova použil, aniž by na něj byť jen jediným slovem odkázal. A kdo byl za rozpoutáním tohoto skandálu? Možná nepřekvapivě lidé z okolí Dukakise (jeho hlavní stratég John Sasso), pro kterého představoval Biden vážné nebezpečí.

Dukakis sám si na své pověsti zakládal, Sassa téměř okamžitě propustil a v podstatě tak rozpustil svůj dosavadní volební štáb. Bush si okolo sebe v tu dobu naopak tým vytvořil – včetně pozdějšího tvůrce zázraku FOX News Rogera Ailese. Ať už to byl přímo Bush, či jeho poradci, jako brilantní se ukázal nápad poskytnout v době stále se vyostřující aféry Irán-Contras interview televizní hvězdě Danu Ratherovi ze kterého vyšel Bush jako vítěz. Ani po tomto úspěchu ale Bush v prvních primárkách v Iowě nejenže nevyhrál, ale byl až třetí a ukázalo se, že senátor Bob Dole a tele-evangelista Pat Robertson nebudou jednoduchými soupeři.

Dukakis měl tak cestu v zásadě umetenou, Bush si musel zabojovat hned v začátku vnitrostranického boje. Bush a jeho lidé se rozhodli zaútočit na Dolea vpravdě potrumpovsku – rozjeli volební spot ve kterém jej nazval „rozkročeným senátorem“ (senátor Straddle) a ukazoval na příkladech daňové legislativy, že Dole není vždy čitelný, pokud jde o jeho opravdové záměry. Bush díky tomu v Massachusetts vyhrál a v podstatě si zachránil krk.

21. července v roce 1988 proběhl nominační sjezd Demokratů, kde byl oficiálně stranou Dukakis nominován – vyhrál v podstatě s přehledem, nejvážnějším oponentem mu byl již zmíněný Jesse Jackson, který Dukakise porazil ve 13 státních primárkách. Dukakis oznámil i svého spolukandidáta na psot viceprezidenta – senátora Lloyda Bentsena.

Téměř okamžitě poté se v prvních zveřejněných průzkumech Dukakis dostal před Bushe s poměrně výrazným (10%) náskokem. Bush a Republikáni věděli, že do boje musí jít tvrdě, přičemž pro Dukakise přišel první výstřel asi poněkud nečekaně přímo od dosluhujícího prezidenta. Ronald Reagan tehdy dostal na konferenci (která nebyl věnována probíhající volební kampani) dotaz, zda by měl guvernér Dukakis zveřejnit své lékařské zprávy a dokumentaci, kvůli spekulacím o jeho zdravotním stavu. Reagan tehdy se svým typickým nadhledem odvětil dnes už nepřípustným bonmotem – „Podívejte, já se nebudu navážet do invalidy“ (I am not going to pick on an invalid)[1].  Ten den v průzkumech Dukakis, přestože nabídnul zveřejnění dokumentace, klesnul o 5 %.

Bush po počátečních problémech nakonec získal stranickou nominaci ještě s větším přehledem než Dukakis a v polovině srpna oznámil, že se jeho spolukandidátem stane Dan Quayle.

Zatímco Republikáni se pustili do ostrého boje formou negativních spotů, Dukakis se vědomě rozhodl, že neodpoví stejnou mincí, což mu vlastně prohrálo souboj ještě než začal naostro. Další ranou pro Dukakise byla pověst G.Bushe coby dekorovaného vojenského hrdiny – byl jedním z nejmladších pilotů US. Navy, byl sestřelen (slavným se stalo i video, na kterém jej zachraňuje americká ponorka). Dukakis nic takového k dispozici neměl a proto došlo k jednomu z největších přešlapů v historii demokratických voleb vůbec.

Dva měsíce před volbami se Dukakis totiž vydal na návštěvu do podniku, který vyráběl tanky, přičemž tam měl i jeden z těchto produktů řídit. Účastníci z Dukakisova volebního štábu popisují, že jakékoliv pochybnosti o tom, zda je to dobrý nápad, byly šmahem odklizeny ze stolu s poznámkou – Bush právě seděl v F-16tce, my děláme tank. Ve chvíli, kdy tank s Dukakisem přijel před shromážděné novináře, tito údajně vyprskli v hurónský smích. Drobný, nosatý mužík, kterým Dukakis byl (a stále je) působil v obří tankistické helmě jako člověk z jiného světa. Zjevná nesouměrnost mezi Dukakisem, olbřímí helmou a těžkou technikou vypadala zoufale. Zoufalost okamžiku je demonstrována i tím, že se ho okamžitě chytil Bushův tábor a vyšel se spotem, ve kterém použil záběry celé jízdy tankem se závěrem „a tento muž by měl řídit naši národní bezpečnost?“.

Konec září znamenal i konec Dukakisovu náskoku a přitom to nejhorší ještě mělo přijít – Bushův tým obrátil svůj cíl dalším směrem – k boji s kriminalitou. Další negativní spot, který však nepocházel z oficiálního volebního štábu G. Bushe[2], ukazoval Dukakisův přístup k trestu smrti (odmítal jej) a poukazoval na případ Williama Hortona. Tento Afroameričan byl usvědčen z vraždy 17 letého chlapce, které se dopustil při vykrádání benzínové stanice v Massachusetts, a to v roce 1974.

Horton byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody, bez možnosti dřívějšího propuštění – zároveň se však účastnil státního programu, který některým vězňům umožňoval opustit (na příklad na víkend) na určitý počet dní hranice věznice. Horton v rámci jedné z takových „dovolenek“ znásilnil v Marylandu jednu dívku, těžce zmrzačil jejího snoubence a ukradnul jim auto. Vzhledem k tomu, že čin spáchal mimo hranice státu, kde byl odsouzen do vězení, soudil jej jiný soudce a ten v rozsudku přímo uvedl, že trestem je dvojnásobné doživotí + 85 let, že je obrovskou chybou systému, že takový člověk opustil v rámci státního programu zdi vězení a že už k tomu nikdy nesmí dojít.

Co na tom, že systém „vězeňských opuštáků“ nebyl Dukakisův výtvor (byl z roku 1972 – za Republikánského guvernéra) a co na tom, že nebyl zamýšlen pro vězněné z důvodů násilných trestných činů (na ně to „roztáhnul“ svým výrokem až Nejvyšší soud státu Massachusetts), stalo se to v době, kdy byl guvernérem a navíc on sám tento program aktivně podporoval. Poté, co se toto téma stalo celospolečenským, byl v podstatě odepsán.

Bush se samozřejmě tématu rychle chopil a s již oficiálním vlastním volebním spotem nazvaným „vězeňský turniket“, kterým ukazoval dlouhé fronty vězňů, kteří chodí dovnitř a ven z vězení, jak se jim zachce, ještě více zdůraznil Dukakisovu katastrofu. V poslední veřejné debatě, konané mezi Bushem a Dukakisem tři týdny před volbami bylo jasné, o čem bude řeč.

Dukakisův tým se pochopitelně připravoval na odpověď – v jejich hlavách měl Dukakis na podobný dotaz reagovat tak, že se obrátil k vlastní rodinné historii – jeho bratr i otec byli obětmi násilných trestných činů, měl na to poukázat a říct, že ví, jaká bolest z toho pro rodinu a pozůstalé je. Místo toho na dotaz, zda by si pro hypotetického vraha své manželky přál trest smrti Dukakis odpověděl, že nikoliv, protože s tímto trestem nesouhlasí a není znám žádný výzkum, který by prokázal jeho efekt nápravný ani odrazující. Chladná a analytická odpověď dopadla na publikum jako studená sprcha – v tu chvíli bylo „vymalováno“. Dukakis sám, když odcházel z podia měl své šéfce volebního štábu říct: „Zvoral jsem to, omlouvám se.“

Bush starší si tenkrát došel pro vítězství naprosto přesvědčivě – získal o téměř 10% více hlasů ve všelidovém hlasování (skoro 49 milionů) a téměř 4x tolik volitelů – 426 oproti 111. Pro letošní volby z toho platí pravidlo, že kdo se nebojí si pečlivě vybrat a držet téma, nemusí se bát ani zdánlivě pohodlného náskoku protivníka.

[1] Více na příklad zde https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1988-08-03-mn-6862-story.html

[2] Přímé propojení aktivit nikdy nebylo ani vyšetřování prokázáno, přestože se na přípravě spotu podíleli bývalí spolupracovníci Rogera Ailese.