Soudkyně a soudci Nejvyššího soudu USA

Soudci Nejvyššího soudu právním náhledem, politickými postoji či intelektuálním zaměřením pochopitelně víceméně kopírují založení řadových právníků a společnosti. Tato různorodost je ale na druhou stranu částečně „obrušována“ stylem nominačního procesu – tedy návrhem prezidenta a schválením Senátu. Vzhledem k tomu, že neexistují prakticky žádná omezení co do časového rozmezí výkonu soudcovské funkce, jsou „volná místa“ u Nejvyššího soudu spíše výjimečná – a tudíž i soudci, kteří nominačním procesem úspěšně projdou, odrážejí politickou situaci okamžiku svého potvrzení ve funkci.

Všechny federální soudce a soudce Nejvyššího soudu nevyjímaje spojuje závazek chránit ústavu USA – soudci tak sice přichází do styku s politickým světem a řeší často i politické otázky, ale užívají k tomu nástroje práva – stejné, které využívají v jakýchkoliv jiných sporech, ostatně pokud by tak nečinili, připravili by se o vlastní legitimitu a ztratili by vysoký morální kredit, který u americké veřejnosti Nejvyšší soud většinově má.

Přesto přesevše však samozřejmě jednotlivý soudci svá osobní stanoviska mají, jsou jmenováni v zásadě poltickým procesem a politickými institucemi. Často se vnější pozorovatelé shodují na tom, že politické názory jednotlivých soudců jsou z jejich rozhodovací činnosti jasně patrné, hrají důležitou roli při jejich volbě i ve výkonu jejich funkce, kde politické preference hrají značnou roli. Tomuto zploštělému tvrzení však nelze dát plně za pravdu, neboť politické názory nelze jednoznačně odlišit od názorů osobních a právních – někteří soudci tak posuzují ústavnost pouze z pohledu psaného slova, jiní věří, že smysl ústavy se v čase mění a je třeba na ní nahlížet v širším kontextu.  Někteří soudci jen neradi zasahují do norem schválených federálními či státními zákonodárci, jiní svou roli v ochraně ústavy USA vnímají mnohem aktivněji.

I vlastní životní zkušenosti často ovlivňují rozhodování soudců – a nezřídka i v naprosto opačných směrech, než by se dalo čekat – soudce z nuznějších poměrů by tak logičtěji měl být vnímavější právě vůči potřebám chudých – v současném složení však soudce Thomas bývá přiřazován spíše na opačný pól – neboť se spíše přiklání k tomu, že právě v důsledku své píle a přičinění, kterými tuto svou startovní pozici překlenul, je přespřílišná ochrana zájmů jednotlivých sociálně slabších skupin obyvatelstva spíše brzdí, neboť je nenutí vzít osud do vlastních rukou.

V důsledku všech těchto faktorů se pak zdá výchozí argument o tom, že soudci Nejvyššího soudu USA rozhodují v prvé řadě dle svých politických preferencí příliš zploštělý – což dokazují i časté příklady, kdy soudci ve svých rozhodnutích nereflektují postoje těch, kteří je nominovali. Nejživěji se vkrádá do mysli role Nejvyššího soudce Robertse při posuzování sporu o Obamacare, z historie pak nelze přehlédnout i fakt, že jak soudce Warren, tak Brennan – kteří jsou považováni za jedny z nejliberálnějších soudců v historii SCOTUS byli oba jmenováni republikánským prezidentem -  Eisenhowerem, přičemž Nejvyšší soudce Warren byl i potvrzen senátem ovládaným touto konzervativní stranou.

Každý soudce Nejvyššího soudu USA musí počítat s tím, že bude jeho stanovisko – ať již v rámci rozhodnutí, souhlasného stanoviska či disentu podrobeno detailnímu přezkumu a proto musí být připraven si je obhájit.

Názory Nejvyššího soudu jsou navíc mnohem komplexnější než pouhý sumář neměnných názorů devíti osobností. I samotní soudci procházejí životním vývojem v důsledku vlastní situace, světových událostí i interakce s kolegy soudci. Výsledky tohoto vývoje pak bývají často nepředvídatelné.

Soudci Nejvyššího soudu nezřídka rozhodují v přímém rozporu s tím, co od nich veřejnost očekává vzhledem k jejich „původu“, navíc sami sebe vnímají spíše jako hlas práva, který v řadě případů nemusí nutně znít stejnou řečí, jako hlas společnosti. Často za dramatických okolností se během jejich definitivy jejich postoje mění a rozhodovací činnost jednotlivých soudců prochází značným posunem.

Když Robert H. Jackson člen administrativy prezidenta F. D. Roosevelta vcházel do úřadu coby přísedící soudce v roce 1941, byl zastáncem širokých pravomocí prezidenta (jak to ostatně právě FDR sám vnímal). V počátcích svého působení u Nejvyššího soudu také tak působil – krátce po vstupu do II. světové války se toto jeho přesvědčení odrazilo v rozhodnutí Ex parte Quirin, kterým Nejvyšší soud potvrdil válečnou autoritu prezidenta ohledně souzení a odsouzení k trestu smrti v případě osmi nacistických kolaborantů. Soud tedy postup i výsledek potvrdil, ale Jackson ve svém souhlasném stanovisku šel ještě dále – tím, že odmítnul příslušnost soudu se tímto sporem vůbec zaobírat, neboť se jednalo o vězně prezidenta z titulu jeho pozice nejvyššího velitele ozbrojených sil, jak jej stanovuje ústava USA.

Málokdo by tak odhadoval, že o 11 let později tentýž soudce zaujme naprosto opačný postoj v jednom z nejznámějších rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se taktéž zaobíral pravomocemi prezidenta vůbec Youngstown Sheet & Tube Co. v. Sawyer, i tentokrát se jednalo o válečný stav – tedy o válku – tentokrát o tu v Koreji. Vzhledem k tomu, že produkce oceláren byla tou dobou vážně ochromena pokračujícími stávkami, což ohrožovalo výrobu zbraní - prezident H. Truman přikázal jejich zabrání a v podstatě znárodnění. Nejvyšší soud tento příkaz shledal za protiústavní. Soudce Jackson sepsal souhlasné stanovisko – citované do dnešní doby ve sporech o právech zadržovaných ve věznici v Guantanamo Bay, ve kterém jasně stanovil, že prezident nemá pravomoc samostatně vykonávat veškerou moc výkonnou a že Nejvyšší soud musí analyzovat tyto akty, nepotvrzené Kongresem ve veškerých souvislostech a řádně v kontextu posoudit, zda prezident své pravomoci nepřekročil. Ani ne za deset let se tak Robert Jackson posunul z pozice jednoho z největších zastánců široké pravomoci prezidenta na pozici obhájce její limitace.

Prezident Eisenhower ostatně do funkce Nejvyššího soudce (předsedy Nejvyššího soudu) uvedl i Earla Warrena, který působil 23 let coby státní žalobce a během svého prvního zasedání v nové funkci v letech 1953–1954 se jasně stavěl proti požadavkům trestních obhájců a stěžovatelů, kteří tvrdili, že byla porušena jejich ústavní - občanská práva v trestních sporech. Během následující 15 let se však jeho postoj radikálně změnil a stal se jedním z největších zastánců jejich práv a Warrenem vedený soud se stal jejich jasným propagátorem – viz rozhodnutí sporů Gideon v. Wainwright či Miranda v. Arizona, které jejich práva značně prohloubila.

Životní dráha přísedícího soudce Byrona R. Whitea, nominovaného prezidentem J. F. Kennedym v roce 1962, zase jednoznačně ukazuje vývoj jednotlivce směrem ke konzervativnějšímu postoji. Tak jak Warrenův soud vystupoval ve sporech práv v trestním řízení, vyhranil se tento soudce postupně druhým směrem – již v rozhodnutí Miranda v. Arizonase snažil jeho dopad co nejvíce omezit. V roce 1984 pak v jím psaném většinovém rozhodnutí ve sporu United States v. Leon  poprvé omezil povinnost soudů nižších stupňů absolutně nepřipouštět nesprávným postupem policie získané přitěžující důkazy (tzv. exclusionary rule) a ve kterém jednoznačně prohlásil, že v tomto sporu policie jednala v dobré víře, že souhlas soudce s domovní prohlídkou byl platný a proto se toto pravidlo ve prospěch obviněných neuplatní a důkazy získané domovní prohlídkou jsou přípustné.

Soudce Harry Blackmun byl jmenován k Nejvyššímu soudu v roce 1970 konzervativním prezidentem Nixonem, který se při své prezidentské kampani v roce 1968 zavázal, že podnikne veškeré kroky v jeho moci jmenovat takové soudce, kteří budou ctít právo a spravedlnost a přehlasují dřívější, dle něj přespříliš aktivistická rozhodnutí soudu vedeného Warrenem. Zprvu tuto roli Blackmun zastával, plnil bez výhrad – v roce 1972 vystoupil disentím stanoviskem proti rozhodnutí Furman v. Georgia, kterým byly „zmrazeny“ veškeré výkony trestů smrti v USA a byl ve většině při rozhodnutí v roce 1976 - July 2 Cases, kterými byly tyto tresty opět obnoveny. V roce 1973 sepsal většinové rozhodnutí United States v. Kras, kterým Nejvyšší soud prohlásil za ústavně konformní požadavek na zaplacení 50 $ poplatku při podání osobního bankrotu, s tím, že osobní bankrot nepředstavuje základní, ústavou chráněné právo a tudíž je tento administrativní poplatkem plně v souladu s ústavou USA. Blackmunův kolega Douglas na konto jím psaného rozhodnutí ostře prohlásil, že si nikdy nedovedl představit, že žije v zemi, kde mohou být lidé natolik chudí, aby si nemohli dovolit vyhlásit svůj osobní bankrot.

Ovšem již 4 roky poté Blackmun ve svém disentním stanovisku jednoznačně podporoval závazek státu přispívat ženám na potraty, v případě, že si jich nemohly dovolit. Ke konci svého působení u Nejvyššího soudu v roce 1994 byl pak veřejností vnímán jako jeden z největších odpůrců trestu smrti a byl považován za jednoho z jeho nejliberálnějších soudců.

I první žena – soudkyně SCOTUS Sandra Day O’Connor, nominovaná prezidentem Reaganem v roce 1981, byla zprvu vnímána jako konzervativní – byla hlasitým kritikem rozhodnutí Roe v. Wade o kterém jsem i zde na blogu Ústavu psal před nedávnem. Stejně tak byla velice kritická vůči vládním programům určeným na podporu znevýhodněných menšin – tzv. affirmative action. Ovšem v roce 1992 to byl její pátý hlas, kterým podržela právě doktrínu Roe v. Wade ve sporu Planned Parenthood of Southeastern Pennsylvania v. Casey a v roce 2003 byla autorkou rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým ve sporu Grutter v. Bollinger rozhodl o ústavní konformitě programu afirmativní akce, kterou byly poskytovány výhody černošským uchazečům o studium na University of Michigan.

Takovéto a obdobné změny v rozhodovací činnosti jednotlivých soudců jsou mnohem častější, než je všeobecně známo a existuje několik studií a děl, které se jim věnují. [1] Sám Robert Jackson, o kterém již byla řeč, si stejnou otázku položil ještě před svým jmenováním k Nejvyššímu soudu ve své knize The Struggle for Judicial Supremacy, kde dochází k závěru, že mnohem častěji samotná činnost soudu ovlivňuje postoje soudců výrazněji, než činnost soudců ovlivňuje rozhodnutí soudu jako celku. On sám řady Nejvyššího soudu načas opustil, aby se mohl věnovat práci při Norimberském soudním tribunálu – jakožto hlavní žalobce. Není nerozumné se domnívat, že právě tento jeho střet s důsledky neomezené výkonné moci v nacistickém Německu, měl zásadní dopad na jeho vnímání role prezidenta a omezení jeho pravomocí v USA

Harry Blackmun si prošel jiným zlomem – poté co byl autorem většinového rozhodnutí ve sporu Roe v. Wade, jehož autorství si nevyžádal, ale bylo mu přiděleno Nejvyšším soudcem Warrenem, si jej veřejnost s tématem potratů začala silně spojovat – byť se jednalo o rozhodnutí poměrem 7 – 2. V rekci na toto rozhodnutí jej mnozí veřejně haněli a mnozí vzývali – jeho osobní pověst se stala natolik propojená právě s touto agendou, že se stal hlavním obhájcem tohoto rozhodnutí a postupně se jeho názory přelily na stranu liberálních hodnot.

Sandra Day O’Connor zase vždy zmiňovala svůj obdiv vůči práci svého kolegy – výrazně liberálnějšího soudce Thurgooda Marshalla, prvního soudce Nejvyššího soudu USA černé pleti a předního zastánce občanských práv v USA.

Podle různých studií se takovéto změny nejčastěji dají vypozorovat u těch soudců, kteří se nově přestěhují do Washingtonu v důsledku své nové funkce a i u těch, kterým chybí předchozí zkušenost s prací ve veřejné správě. Je otázkou, kam se na příklad vydá nejnovější „přírůstek“ k Nejvyššímu soudu USA - Amy Vivian Coney Barrett – pátá soudkyně v jeho řadách, originalistka a učedník Antonina Scalii.

Role Nejvyššího soudu  USA však tak či tak  nadále zůstává v očích veřejnosti nezastupitelná.

[1] http://www.law.northwestern.edu/journals/lawreview/colloquy/2007/8