Truman vs Dewey

Truman se stal viceprezidentem vlastně dílem náhody. FDR měnil v průběhu svých rekordních 4 volebních období viceprezidenty hned 2x – pro první dvě volební období se jím stal John Nance Garner, pro třetí Henry Agard Wallace a na poslední právě Truman. Truman dostal přednost před Wallacem protože ten byl sice oblíben, ale pro stranické špičky zároveň snad až příliš levicový. FDR si od Trumana zřejmě sliboval centristické hlasy, a tak s výměnou, alespoň navenek souhlasil – sám výběr pro straníky zúžil na soudce W. O. Douglase a právě Trumana. Tato informace ale není úplně přesná a jak se vlastně stal z Trumana viceprezident a posléze prezident USA, byť o tuto funkci sám proaktivně neusiloval je jedním z nejzajímavějších politických příběhu v USA. Příběhů, který v sobě má spoustu protichůdných pohledů, protiřečících si vyjádření, dopisů, ale třeba i policejní zásahy a který by si zasloužil vlastní blogový příspěvek, ten ale necháme na jindy.

Truman byl viceprezidentem po vítězství s FDR necelých 100 dní. Všichni, tedy minimálně straničtí politici (protože před veřejností se rozsah zdravotních problémů FDR vlastně skoro by se řeklo až utajoval), byli v zásadě připraveni na to, že se zdravotní stav Roosevelta zhoršuje, přesto jeho náhlá smrt 12.dubna 1945 celý národ šokovala.

Národ ztratil vůdce, který jej téměř provedl celou II. světovou válkou. Když Truman okamžitě po Rooseveltově skonu mluvil s jeho vdovou, zeptal se jí, jak může pomoci – odpovědí mu byla kouzelná věta:  „Drahý, teď jde spíš o to, jak můžeme my pomoci Vám. Protože teď v tom začnete létat Vy.“ Truman se stal 32. prezidentem USA hned ten den večer. Ve srovnání s FDR nevycházel Truman úplně vítězně – nedokázal působit příliš charizmaticky, nebyl výtečným rétorem ani osobností za kterou by se dav otáčel – byl senátorem z Missouri, kterému se povedlo být viceprezidentem USA v tu správnou, nebo nesprávnou dobu. Jeho prvotní bezradnosti určitě neprospělo ani to, že jej Roosevelt do své agendy vlastně za 82 dní v úřadě viceprezidenta nedokázal, nebo nechtěl zasvětit. Truman tak na příklad nevěděl nic o vývoji atomové bomby a v jednom ze svých prvních veřejných vystoupení před novináři shromážděné poprosil, aby se za něj novináři modlili.

Truman se vlastně o úřad nikdy úplně neucházel a byť vyhrál válku v Evropě i Pacifiku, ta největší ho čekala právě doma. V USA, kam se vraceli váleční hrdinové propukly vleklé sociální ale i rasové nepokoje a aby je potlačil, znepřátelil si řadu, především odborových předáků, neboť mimo jiné musel i rozhánět některé stávky. V roce 1946 se v tzv. Midterm volbách (v USA se volí do Kongresu (celá Sněmovna a část Senátu) každé 2 roky – tedy i uprostřed mandátu prezidentského) tato nespokojenost přetavila v totální neúspěch Demokratické strany. Voliči, kteří byli nespokojení s tím, že po vyhrané válce trvá materiální nedostatek prakticky všeho, není dostatek zdravotní péče, váleční hrdinové se vraceli do prostředí, které jim nebylo schopno pomoci, bez zázemí a často i pomoci psychologické a psychiatrické dali Trumanovi a jeho straně jasně najevo, co si o tom všem myslí a poprvé od roku 1931 dosáhli Republikáni většiny v obou komorách Kongresu.

Po moci zákonodárně se Republikáni rozhodli, že je čas vzít si zpět i Bílý dům. Vyvoleným se měl stát bývalý prokurátor a guvernér státu New York Thomas E. Dewey. Dewey sice za sebou už měl jednu kampaň proti FDR v roce 1944, ale to byl souboj, který nemohl vyhrát. S Trumanem to mělo být jiné. Kongres Trumana „škrtil“ a obstruoval, kde mohl, vlastní strana mu nevěřila a celkově se zdálo, že Dewey nemůže prohrát.

Výběr Republikánů na jejich stranické konferenci (poprvé přenášené televizí) byl vlastně relativně jasný, a to přestože se o nominaci ucházeli poměrně „těžké“ politické váhy – namátkově třeba Robert Taft (syn bývalého prezidenta) , Douglas MacArthur („vítěz nad Japonskem“), či Earl Warren (pozdější předseda Nejvyššího soudu USA). Ostatně bez zajímavosti jistě není, že obě hlavní strany chtěly jako svého nominanta získat i pozdějšího prezidenta USA za Republikány a vítěze na Hitlerem D.D. Eisenhowera (ostatně po „Ikově“ odmítnutí nominace (až do začátku 50-tých let se veřejně k Republikánům nehlásil a jeho stranická afiliace byla velkou neznámou) se ozvali straníci, kteří říkali, že tím promarnil svou šanci stát se prezidentem).

Dewey šel na stranickou konferenci připraven a soustředil se na nerozhodnuté voliče, což se vyplatilo a volba byla nakonec jednoznačná, i proto, že hlavní protikandidát Taft odstoupil tváří v tvář vlastní bortící se podpoře. Earl Warren se nakonec stal stranickým kandidátem na viceprezidenta a oba bývalí guvernéři New Yorku a Kalifornie Dewey a Warren si tak stáli po boku jako zdánlivě neproniknutelný dvojblok a „tým snů“ za Republikánskou stranu.

O necelý měsíc později - od 12. července 1948 se sešli na své volební schůzi i Demokraté. Nominace Trumana byla celkem jasná, ale strana i tak byla přesvědčena o jeho neúspěchu. Hubert Humphrey (pozdější viceprezident L.B. Johnsona) tehdy pronesl zásadní projev, který se točil okolo boje proti omezování lidských práv a za zrovnoprávnění všech ras. To se samozřejmě setkalo s očekávanou reakcí – zástupci severních států jej přivítali s nadšením, jižané s těžko potlačovaným hněvem. Truman tehdy s hrůzou sledoval, jak delegace z jižních států z konference odchází za zpěvu „Bye-Bye Harry“. Demokraté se tehdy rozdělili a jak se ukázalo, alespoň na čas nenávratně, neboť jižanské křídlo do boje o Bílý dům vyslala vlastní duo kandidátů (podobně Trumanovi „uškodili“ i progresivisté, kteří nominovali další dvojici, vedenou H. A. Wallacem – ano, tím Wallacem, kterého Truman nahradil v roli viceprezidenta FDR a který měl Trumanovi taktéž sebrat hlasy – tentokrát z levého spektra).

Truman sice podporu dostal, ale měl za sebou rozdělenou stranu a reálně hrozilo, že souboj prohraje, ještě před tím, než začne. Protože měl vystoupit na schůzi jako poslední, měl možnost oslovit i skrze TV všechny straníky a veřejnost. K proslovu se tehdy dostal až dlouho po půlnoci a Truman se v tu chvíli asi skutečně překonal. Jak se ukázalo již tímto proslovem určil v zásadě konfrontační ráz své kampaně. Truman se nebál zaútočit na netradiční cíl – označil si snad překvapivého nepřítele – Republikány řízený Kongres. Zaútočil na to, že díky blokaci ze strany Republikánů v zákonodárném sboru, kteří zdržovali jeho návrhy, jsou právě oni původci všelidové mizérie. Vyzdvihnul, že na právě proběhlé schůzi Republikánů se tato strana přihlásila alespoň formálně ke spoustě krokům, které chtěl realizovat i Truman.

Esem, které Truman tehdy vytáhnul z rukávu bylo mimořádné svolání zasedání Kongresu, po kterém chtěl, aby schválil dlouho odkládané předlohy, které jako prezident navrhoval. Zdánlivě nesmyslný krok ale prezidentovi mohl přinést jen pozitiva – buď by Kongres jeho návrhy schválil, čím by mu dal do ruky důkaz, že je pouze účelově zdržoval a že byly v zásadě dobré, nebo je neschválí a pak by kongresmani dokázali, že jim nesejde na vlastní zemi, ale pouze na blokaci politického soupeře.

Zákonodárci se skutečně sešli a po jedenácti dnech se opět rozešli bez jakéhokoliv zásadního výsledku – Truman dosáhnul toho, co chtěl a označil Kongres za Kongres k ničemu (do-nothing Congress). Republikány v Kongresu tak Truman znemožnil, ale Deweyho kampaň jela dál v zásadě nezasažena. Na rozdíl od Trumana se Dewey nemusel moc ohlížet na náklady a i proto měl možnost natáčet drahé a výpravné volební spoty, které byly promítány v kinech, ale i na TV stanicích.

Nikdo z důležitých politických komentátorů nevěřil v Trumanův úspěch. Truman se i proto rozhodnul pro velkou ofenzivu – soustředil se především na farmáře na Středozápadě. V tomto regionu sice Dewey vedl, dle průzkumů až o 11%, ale i tak Truman neúnavně křižoval zem. Zatímco Dewey byl přesvědčen, že nejlepší strategií pro něj bude nevydávat žádné kontroverzní prohlášení, přičemž pronášel v tu dobu projevy, které někteří novináři označovali za ploché a nudné, Truman zapnul svůj středostavovský šarm naplno a nebál se jít do konfrontace (ono mu také vlastně jako outsiderovi nic jiného ani nezbývalo).

Zatímco navenek Truman působil lidovým a spontánním dojmem – za touto fasádou se skrývala spousta práce jeho volebního štábu. Tito lidé mu před každou zastávkou vlaku, ze kterého (i Dewey jezdil podobným vlakem) dělal svou volební kampaň, připravovali na míru šité poznámky o místě, kam přijel. Truman tak každý proslov přizpůsoboval svým posluchačům – a to až do takových detailů, že mohl vypíchnout úspěšné občany, obrátit se jménem na představitele místní samosprávy, oslavit úspěch místního sportovního klubu – tentam byl nenápadný mužík ve stínu velkého FDR.

Rozdíl v preferencích se sice sbližoval, ale i tak to pro Trumana nevypadalo dobře. Truman proto neváhal sáhnout i pro rány pod pás – rozhodl se Republikány (a tím i implicitně Deweyho podporovatele) označit za vyžírky, kteří se celé dlouhé roky nezajímali o „obyčejné Američany“ a kteří mu neumožnili vyvést zemi z krize. Truman se tak neobouval do Deweyho a jeho návrhů na volební program (z části i proto, že žádný koherentní nenabídnul), ale především do jeho straníků.

V polovině října bylo mezi oběma kandidáty jen 5 procentních bodů rozdílu, což Trumana ponouklo k dalšímu útoku, při kterém některé podporovatele Deweyho kampaně přirovnal k dřívějším podporovatelům Adolfa Hitlera. Dewey do té doby preferoval strategii neopětování takových útoků (měl neblahou zkušenost s tím, že vedl útočnou kampaň proti FDR v roce 1944, což se mu vymstilo mizivou podporou)– cítil, že mu jeho náskok v preferencích umožňuje postavit se nad takovéto půtky. Tváři v tvář klesající podpoře ale na poslední chvíli přemítal, zda tuto taktiku nezměnit – připravil si proslov, kterým chtěl Trumana konfrontovat stejnou mincí. Nakonec si ale vše na radu svých blízkých rozmyslel a žádný proslov takto tematicky zaměřený nepronesl.

Ještě ve volební den průzkumy jasně favorizovaly Deweyho, ale ve tři ráno se zdálo, že se vše rozhodne v Kalifornii a Ohiu, které Truman skutečně vyhrál. Truman, který volební noc prospal, se o svém úspěchu dozvěděl od členů ochranky. Asi nejpřekvapivější vítězství v historii prezidentských voleb pouze podtrhuje titulek Chicago tribune, který den po volbách otisknul přední stranu s nadpisem „Dewey porazil Trumana“. Truman tehdy získal celkem jasné vítězství -  přes 300 volitelů a o více než 2 miliony hlasů více, než jasný favorit – Thomas Dewey.