Generál František Moravec

Válečná pouť Františka Moravce

V roce 1915 byl odveden, musel proto zanechat studií a po absolvování důstojnické školy záložních důstojníků v Čáslavi byl odvelen s 12. pěším plukem do Kanize v jižním Maďarsku. Odtud jel na východní frontu, kde se účastnil bojů v Haliči (Krakov, Lemberg) a u ruské Rawy. 13. ledna 1916 přešel s hlídkou, které velel do ruského zajetí, a byl do konce února 1916 v důstojnickém zajateckém táboře v Caricinu, později Stalingradu. V březnu 1916 odjel do Oděsy, kde vstoupil do Srbské Legie. Jako nadporučík bojoval pak na rumunské frontě, kde byl v listopadu 1916 raněn.

Od listopadu 1917 až do ledna 1918 byl mezi československými legionáři, kteří byli vyslání na frontu u Saloniky. V lednu 1918 byla jeho jednotka přeložena do Francie, kde se zúčastnila bitev československých legií u Saint Maixant a Mulhouse.  V létě 1918 byla jeho jednotka přeložena do Itálie a bojovala v bitvě u Piavy a Tagloamenta. V listopadu 1918 se vrátil jako kapitán s 35. plukem zpět do vlasti. Okamžitě byl poslán na Slovensko proti maďarským komunistickým povstalcům Bely Kuna. Bitevní odysea skončila v červnu 1919.

Přehled vyznamenání udělených Františku Moravcovi během 1. světové války:

Rakousko: Velká stříbrná medaile za statečnost

Rusko: Kříž svaté Anny, Kříž svatého Jiří

Srbsko: Zlatá medaile, Řád Bílého Orla

Rumunsko: Řád Corona

Řecko: Řád Zeus

Černá Hora: Stříbrná medaile

Francie: Croix de Guerre

Itálie: Croce di Guerre

Československo: Válečný kříž

František Moravec a jeho kariéra zpravodajce

Kapitán Moravec se rozhodl zůstat v armádě a byl přidělen k 35. pluku v Plzni, kde se také oženil. V letech 1927-1929 vystudoval Vysokou školu válečnou a na podzim 1929 byl přidělen do Plzně v hodnosti majora jako přednosta operačního oddělení druhé divize.  V lednu 1930 byl rozkazem přidělen major Moravec na zpravodajské oddělení zemského velitelství v Praze. Počátkem roku 1934 byl povýšen na podplukovníka a přeložen na generální štáb jako přednosta výzvědné a protivýzvědné sekce druhého oddělení. Na jaře 1936 byl povýšen do hodnosti plukovníka a v roce 1937 se stal přednostou druhého oddělení.

14. března 1939, v předvečer okupace Československa, odletěl plukovník Moravec se skupinou svých zpravodajských důstojníků do Anglie, kde během celé války pracoval v Londýně jako přednosta druhého oddělení, v úzké spolupráci se zpravodajskými službami a s prezidentem Edvardem Benešem. Na jaře 1943 byl povýšen na brigádního generála a určen zástupcem velitele generálního štábu.

V dubnu 1945 se dozvěděl generál Moravec z košického vysílání, že jeho přidělení přednosty zpravodajského oddělení a zástupce náčelníka štábu bylo zrušeno. Přes varování západních přátel a nabídky umístění v britské armádě, se v létě 1945 vrátil zpět do Československa. Na naléhání prezidenta Beneše mu bylo přiděleno místo divize v Mladé Boleslavi. Jako mnoho jiných, byl následně v únoru 1948 zbaven své funkce a v březnu téhož roku odešel do svého třetího exilu, do americké zóny v západním Německu. Na podzim 1948 nastoupil službu jako poradce v americkém ministerstvu obrany ve Washingtonu ve Spojených státech amerických, kde pracoval až do své smrti, 26. července 1966, cestou do své kanceláře ve věku 71 let.

Hana Moravcová-Disherová, dcera Františka Moravce v knize “Špión jemuž nevěřili,“ uvádí: „Příběh mého otce je příběhem statečného muže a vlastence, jenž byl postaven před problémy, jejíchž řešení se často zdálo beznadějné. Byl si toho ve svém postavení plně vědom, ale nikdy nezaváhal. Jakmile si uvědomoval, že jedinou naději pro záchranu malé demokracie, ležící uprostřed moře nepřátel, je „vědět“, to znamená stav a záměry nepřítele a být schopen včas o nich informovat spojence, vybudoval v několika letech v této malé zemi zpravodajskou službu takové důležitosti a kvality, že podle tehdejších zpravodajských odborníků předčila služby všech velkých i malých zemí předválečné doby.“ [1]

Vojenský rozměr zahraničního odboje

Vojenská dimenze zahraničního odboje se vyvíjela podle politického vývoje, nejprve ve Francii, poté ve Velké Británii. Po počátečním krátkém působení československé jednotky založené v Polsku generálem Lvem Prchalou v září 1939 se zahraniční vojsko začalo organizovat zejména ve Francii. První přípravy započaly na jaře 1939 pod vedením velvyslanectví a vojenského atašé v Paříži – šlo o možnost začleňovat československé vojáky do koloniální armády a do cizinecké legie (do níž vstoupilo 430 letců, z toho 140 důstojníků, s příslibem, že v případě vzniku československé armády

budou uvolněni), 2. října 1939 bylo vytvořeno československé vojsko ve Francii, které vojensky podléhalo francouzskému velení a politicky „československé prozatímní vládě“. To se nakonec neuskutečnilo. Počátkem roku 1940 v souvislosti se všeobecnou mobilizací československých občanů vyhlášenou Československým národním výborem v Paříži 17. listopadu 1939 se Čechoslováci ve Francii přidali k dobrovolníkům, a tím se hluboce proměnilo složení již vytvořených pěších pluků a brzy vznikla první divize.

Dne 18. července 1940 prezident Beneš požádal ministra války Anthonyho Edena, aby učinili vše pro to, aby československé jednotky mohly přejít do Velké Británie, zejména v případě letců, jež RAF velice potřebovala. Z 11 405 Čechoslováků zaregistrovaných

pro vojenskou službu z Francie do Velké Británie odjelo 4 044 vojáků (z toho 900 letců a 481 civilistů). Otázka využití a organizace československých ozbrojených sil byla s londýnskou vládou vyřešena v září 1940. Armádě nadále velel Edvard Beneš.

Ozbrojený konflikt se rozšířil na SSSR a při Rudé armádě vznikaly československé jednotky stejně jako na Blízkém východě, jejíž členové utekli z protektorátu do Palestiny, kde vytvořili 11. prapor, který na podzim 1941 bojoval u Tobrúku. Na sovětské straně počet vojáků rostl, a generál Svoboda v únoru 1945 požadoval, aby se z armádního sboru stala 1. československá armáda.

K vojenské činnosti patřilo také zpravodajství. Československé zpravodajské služby byly počátkem války velmi výkonné. Později, jak se uvádí v jednom z hlášení z prosince 1943, jim nedostatek peněz činnost znemožňoval. Některé pobočky v neutrálních zemích se rušily (Stockholm a Lisabon).

Operace Anthropoid patří k nejvýznamnějším v československém odboji. Dva poddůstojníci československé armády, Jozef Gabčík a Jan Kubiš, vycvičení speciálními službami ve Skotsku, seskočili v noci z 28. na 29. prosince 1941 s padákem poblíž Prahy s vysílačkou, která měla zajistit spojení s Londýnem. Operace měla proběhnout bez spojení s domácím odbojem. Ukázalo se však, že bez domácí podpory nelze atentát uskutečnit, a stejně tak, že nebude možné dostat vojáky po provedení atentátu ze země.

Operace proběhla dne 27. května 1942, kdy Heydrichův otevřený mercedes vjížděl do zatáčky v pražských Holešovicích. Průběh zkomplikovaly technické potíže se samopalem a nečekaný průjezd tramvaje. Kubiš, sám při výbuchu zraněný, ujel na kole. Gabčík byl přesvědčený, že se atentát nezdařil. I jemu se ale podařilo utéct. Nakonec se shledali v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje v centru Prahy, kde se skrývali s dalšími odbojáři. Německým bezpečnostním složkám se tři týdny ani přes teror, výslechy a mučení zatčených nepodařilo pachatele atentátu vypátrat. K jejich dopadení pomohla až zrada a informace dodané Karlem Čurdou. Atentátníci byli vypátraní a po urputném boji zabiti 18. června 1942. [2]

Jak uvádí František Moravec: „Zatýkání a popravy začaly bez prodlení. Lidé byli popravování bez soudních procesů, často i bez vyšetřování. Za několik dní nacisté ukázali celému světu, co Hitler myslí výrazem „vymazat“. Nacisté úplně vyhladili vesnici, výběr padl na Lidice, vesničku pozůstávající z 95 domů a ležící nedaleko důlního města Kladno.“ [1]

Operace Anthropoid byla nejdůležitější odbojová operace v českých zemích, která představuje významnou stránku v historii Československa za druhé světové války. „Český národ by měl být na ni hrdý. Já na ni hrdý jsem.“ [1]

[1] MORAVEC, František. Špion, jemuž nevěřili, třetí vydání 7. svazek nakladatelství ROZMLUVY ALEXANDERA TOMSKÉHO, Praha rok 1990. Vytiskl MÍR, novinářské závody, Praha, ISBN 0 946352 42 9.

[2] MARÈS, Antoine. Edvard Beneš od slávy k propasti: drama mezi Hitlerem a Stalinem. Přeložil Helena BEGUIVINOVÁ. Praha: Argo, 2016. Ecce homo. ISBN 9788025718957.