Mistr Jan Hus – kostnická hranice

„Dým z kostnické hranice vystoupal k nebi. Popel oběti se rozplynul ve vodách Rýna. Koncilní otcové osvědčeným způsobem zneškodnili člověka, který se postavil jejich autoritě. Dým, který měl udusit velký sen o lepším světě, se proměnil v mračno vzdoru.“ [1]

Kardinálové podcenili účinek Husových myšlenek, přehlédli mravní váhu jeho učení i příkladného života. Češi se zvedli k obžalobě, protože nepochopili, proč musel zemřít     člověk spravedlivější a svatější, než byli jeho soudci. Poprvé v dějinách křesťanské Evropy se celý národ postavil proti autoritě církve, a tak vykročil po cestě, kterou předurčil Jan Hus.

Jan Hus se dožil přibližně čtyřiceti pěti let, o prvních dvou třetinách jeho života se nedochovaly hodnověrné záznamy. Husovi životopisci narazili na bariéru neexistujících autentických svědectví. Nikdo z Husových současníků ani z jeho žáků nezachytil jeho dramatickou životní dráhu v celém jejím průběhu. Jediný zevrubný zdroj informací je spis mistra Petra z Mladoňovic, který byl Husův věrný přítel a svědek kostnického procesu, který zachytil „poslední zápas betlémského kazatele.“

Sto let od upálení Jana Husa farář Jiřík Heremita jako první stručně zaznamenal příběhy, které se o Husovi vyprávěly. Například, že malý Jan začal chodit do školy v Prachaticích, kam ho dovedla maminka, která si přála, aby syn byl jednou knězem. Historikové tak střípek po střípku rekonstruovali nejstarší úsek životní křivky Jana Husa z jednotlivých vět v jeho vlastním rozsáhlém díle a z roztroušených dílčích vzpomínek v kronikách a jiných pramenech.

Jan Hus se narodil nejpravděpodobněji v roce 1371 v Husinci u Prachatic. Hodnověrný záznam o jeho narození neexistuje. Pocházel z chudé poddanské rodiny, základní vzdělání získal na škole znamenité pověsti, chodil prý do ní i Husův druh Křišťan z Prachatic a Jan Žižka. V roce 1393, po studiích na artistické fakultě Univerzity Karlovy, dosáhl akademické hodnosti, stal se bakalářem svobodných umění.

V roce 1396 studia na této fakultě ukončil a byl promován na mistra. Roku 1398 začal na fakultě přednášet a současně pokračoval ve studiu na fakultě teologické, kde rovněž získal bakalářský stupeň, avšak mistrem a doktorem teologie se nestal. V roce 1400 (1401?) byl vysvěcen na kněze. V roce 1401 po krátký čas zastával úřad děkana artistické fakulty a po několik měsíců byl rektorem univerzity (1402), a tím započala v kapli Betlémské jeho magická kazatelská dráha pravdy.

Jan Hus byl vnímavý na konflikty související s rozkolem v katolické církví, s jejím zesvětštěním a mravním úpadkem, na neutěšené vnitropolitické poměry v zemi, kdy se český stát zmítal uprostřed občanské války, zápasu všech proti všem, který přinášel zemi chaos a zoufalství. Rovněž akademická půda ani zdaleka nepředstavovala nějaký skleník, naopak prožívala třenice národnostní, politické, náboženské, teoretické i osobně prestižní.

Jan Hus už v počátcích studia postřehl závažný rozpor teorie a praxe, konflikt mezi slovy a skutky. Klíčový poznatek učinil ještě jako vysokoškolský student – chce být knězem. Trvalo léta, než dospěl k vyhraněnému stanovisku. Hus po celý život nepřestal být věřícím člověkem křesťanem ryzí zbožnosti. Až do svého tragického konce hledal Hus pravdu v boží moudrosti a v božských zákonech.

Jan Hus a Betlémská kaple

Hus konal svá první kázání v kostele sv. Martina na Starém Městě a tehdy se ocitl na osudové křižovatce. Tím, že se obrátil se svými názory k obyčejným lidem, Hus velmi nebezpečně vystoupil z rámce, v němž kritika církve byla přípustná jen na akademické půdě. Když v roce 1402 kázal Jan Hus před věřícími v kapli Betlémské, vrcholila v Čechách občanská válka. Král Václav, jeho lucemburští příbuzní v čele s bratrem Zikmundem a česká šlechta si ve sporech o moc vyřizovali účty, feudálové si vzájemně vypalovali vesnice a městečka, příbytky poddaných.

Avšak církev přikazující věřícím chudobu a pokoru, se dávno oděla do pyšného zlata a purpuru. V Praze žil velmi početný úřednický aparát arcibiskupství, ale nemenším přepychem se obklopili preláti a nižší kněží pěti kapitul a celá armáda kněží a kaplanů v takřka padesáti městských a předměstských kostelích a klášterech, ve kterých žilo nejméně 500 mnichů a jeptišek. Za zdmi konventů i kapitol byly pokladnice plné zlata. Bujelo obžerství, alkoholismus a hazardní hry. Beztrestná hříšnost se v katolické církvi stala systémem, který jako nádor prorostl do všech stran. Žebraví mniši propíjeli almužny, které patřily papežskému dvoru v Římě a v Avignonu. Nad ruinami křesťanských ideálů, nad duchovní pustinou světa, v němž lež byla vydávána za pravdu, se jako těžký mrak již přes 20 let vznášel jedovatý přízrak papežského schismatu. Život tuctového člověka se omezoval na pracné zaopatřování potřeb, modlitbu a nedělní mši. Z kazatelny mu opakovaně poskytovali ujištění, že pokora je ctností křesťana a nést kříž pak údělem následovníků Krista. Útrapy pozemské pootevírají bránu do nebe.

Hus převzetím Betlémské kaple poprvé dosáhl postavení s pevným platem a existenčně zakotvil, obraz světa se před ním zjevil ve své lepší perspektivě. Zažil zázrak, který se v životě dosahuje, když člověk najde svůj pevný bod. Kazatelská práce přinesla plody, jakých se nenadál, neboť začal říkat přesně to, co ostatní cítili. Měl před sebou sedm krásných a úspěšných let, stal se krátce nejpopulárnější a nejvlivnější osobnosti v Praze. Když v Betlémské kapli vystoupil poprvé, nebyl bezejmenným knězem. Vysokoškolští studenti ho znali jako muže nekonformních názorů, univerzitní mistři v něm viděli nadmíru poučeného diskutéra. Prostí Pražané si jej natrvalo zapsali do paměti v roce 1401, kdy letitá občanská válka způsobila, že Praha byla obležena vojsky vzbouřené šlechty a jejího spojence vévody míšeňského. Jan Hus tak vyjevil své niterné vlastenectví a fakt, že domácí páni byli ochotní spřáhnout se v odboji vůči vlastnímu králi s cizáky, pociťoval jako národní hrozbu.  

Mistr Jan Hus kázal krásnou češtinou, byl schopný učené věci tlumočit tak srozumitelně, aby byly přístupné obyčejnému lidu, byl reformátorem katolické církve.

Kostnická hranice

V době Jana Husa něčemu věřit, uvnitř a opravdově, bylo přetěžké. Žít bez víry však nemožné. Jan Hus těmto hodnotám dávno zprofanovaným navracel jejich prvotní a životodárný smysl. Obnovoval víru pro ostatní, očišťoval ji od balastu. V Betlémské kapli, která byla největším kazatelským sálem Evropy, slova Jana Husa oslovovala věřící od jara 1402 až do roku 1413, kdy s puncem kacíře musel opustit nejprve Prahu a brzy na to i vlast.

Poté nastalo vrcholné drama Husova života, jeho myšlenkový a lidský zápas před kostnickým koncilem. Hus dobře znal riziko, které podstupuje, odcházel na kostnický sněm bez iluzí, avšak přece jen doufal, že před nejučenějšími muži křesťanského světa bude mít možnost objasnit podstatu svých myšlenek a prokázat tak jejich ušlechtilost, mravnost a zbožnost.

Koncil přece také hledal cestu k opravě církve, a proto by měl vyslechnout Husův projekt, který spočíval v prosazování biblických příkladů jako absolutní normy života společnosti. „Mistr Jan, podobně jako jeho husité, vroucně lnul ke svému pojetí pravdy a byl přesvědčen, že je kaceřována jen z nedorozumění, které pomine, jakmile svatí otcové vyslechnou jeho argumenty. Ale Husovy představy zcela selhaly...“ [1]

[1] HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí 2. Od časů Přemysla Otakara I. do nástupu Habsburků. 3. vyd. Praha: Baronet, 1997. ISBN 80-7214-014-0.