Absolvent VŠ oboru Mezinárodní vztahy a Vyšší odborné školy Veřejnoprávní. Po několika letech na manažerských pozicích v komerční sféře působil od počátku roku 2009 do srpna 2013 v Institutu pro veřejnou správu Praha, organizaci, která se zaměřuje na vzdělávání úředníků a zaměstnanců české veřejné správy, kde měl v pozici marketingového a komunikačního manažera na starosti právě zajištění a organizaci mnoha typů akcí.
A kdo z nás zároveň od takového člověka někdy neslyšel, že za to tak úplně moc nemůže „protože prokrastinace“? No a prokrastinace je přeci nemoc, dá se kvůli ní chodit k psychologovi a psycholog je takový lékař lidských duší, co má pochopení. Takových a podobných názorů slýchávám velmi často velmi mnoho. Jenže prokrastinace není nemoc, ale výmluva. Ano výmluva! Je tady přece totiž něco vyššího, na co je možné se odvolat, čím je možné argumentovat, je to navíc mnohdy společensky přijatelnější než vzdálená příbuzná „lenost“. Lenost je sice prokrastinaci příbuzná, a to tím, že oba tyto projevy jsou psychického rázu a lze s nimi účinně bojovat. Prokrastinace ale skutečně není lenost, proto o jejím příbuzenském vztahu k lenosti píšu, že je vzdálená. Prokrastinace je spíše projevem přirozené lidské tendence maximalizovat příjemné pocity a minimalizovat ty nepříjemné. No a protože řada úkolů, před kterými každý jeden z nás často stojí, se skutečně může jevit jako nepříjemné, složité až nezvládnutelné případně nutné ale nudné, tak je odkládáme (a tím nemám na mysli odkládání z nějakého skutečně závažného důvodu, který je navíc objektivní). Ale jestliže tedy nejde o nemoc a ani o lenost, tak proč se stále projevuje a proč se s ní obtížně bojuje? Jde totiž o návyk! Jak známo, tak návyk obecně vzniká zhruba po dvaceti až třiceti opakováních. Nelze to samozřejmě brát takto striktně, ono také záleží na typu návyku, protože pokud si chci navyknout na něco pro mě příjemného, může to trvat i kratší dobu, ale pokud si mám navyknout na něco, s čím nejsem vnitřně úplně ztotožněn a dělám to jen proto, že jsem se rozhodl, tak může vytvoření návyku trvat podstatně déle. Jenže v případě prokrastinace jde spíše o tu první variantu, tedy rychlejší vytvoření návyku.
Jak totiž psáno výše - je projevem přirozené lidské tendence maximalizovat příjemné pocity a minimalizovat ty nepříjemné. No a když odsunu nepříjemný úkol „na jindy“ nebo „na později“, tak tím maximalizuji příjemný pocit a minimalizuji ten nepříjemný. Alespoň krátkodobě. Pro tuto chvíli. Ale co příště? Udělám totéž, co už jednou (dvakrát, třikrát, …) zafungovalo. Opět odsunu. No a návyk je na světě. Při boji s tímto negativním návykem, není možné nastavovat hned nová pravidla a nové podmínky, případně vytvářet nové návyky, jak s prokrastinací zabojovat. Chce to nejdříve strategii, ne hned krizová rozhodnutí. V rámci takové strategie jde v první řadě o to, uvědomit si, že mám problém a pojmenovat ho. Následně dojít k tomu, že s ním chci bojovat. Ne se k tomu opět pouze rozhodnout, ale dopracovat se k tomu na základě analýzy vlastního chování, pocitů a důsledků, které mi to již způsobilo. Pak teprve je možné začít přemýšlet, jak to dělat do budoucna jinak a začít hledat cestu, po které dojdu k cíli. Tou cestou, jak správně tušíte, je budování nového návyku – umět existovat a pracovat i bez prokrastinace. Prokrastinace je totiž módní pojem. Díky tomu se na trhu objevuje neustále řada publikací s návody a technikami, jak s chronickým odkládáním úkolů zatočit a skoncovat. Prvním krokem ale je identifikovat své vlastní pohnutky a důvody, které k odkládání konkrétního úkolu vedou. Teprve potom je možné přijít na to, jaké cesty a postupy budou v případě konkrétní osoby skutečně účinné.
A tím se vlastně vracím na samotný začátek. Pokud je něco, co vychází z konkrétní osoby, která má vliv na to, zda se to změní nebo nezmění, pak není možné to objektivně považovat za omluvu, ale za výmluvu. A upřímně – kdo z nás chce být vnímán jako ten, který se vymlouvá?