Vystudovala FF UK v Praze. Během své bohaté profesní kariéry se stala uznávanou expertkou v oblasti diplomacie a mezinárodních vztahů, působila též několik let na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Je uznávanou expertkou v oblasti mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů. Od roku 2010 působí jako lektorka na Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. a od roku 2013 na European Business School SE, kde je garantkou profesního programu MBA Mezinárodní vztahy a evropská studia.
Prezident USA je považován – a nikoli neprávem – za nejmocnějšího muže na světě. Nebylo tomu tak ale vždy. Dějiny amerických prezidentů počínaje Georgem Washingtonem a rozšiřování prezidentské pravomoci až k dnešní podobě, odrážejí svým způsobem růst a zrání Spojených států v uplynulých letech. První americký prezident George Washington byl uveden do úřadu koncem dubna 1789 v New Yorku, a sídlil zde až do roku 1790. Provizorní hlavní město nového státu pak bylo přeloženo do Filadelfie, kde také ještě úřadoval druhý prezident John Adams. V červnu 1800 přesídlil druhý prezident John Adams do nového hlavního města Washingtonu. Prostřednictvím životních osudů prezidentů z Bílého domu se můžeme seznámit s vnitřními politickými, ekonomickými, sociálními a kulturními proměnami Spojených států a zároveň i jejich mocenským vzestupem – z mladého státu se stala dnešní světová supervelmoc.
Politický úřad amerického prezidenta s jeho výsostnými pravomocemi byl zakotven Ústavou z roku 1787 s cílem vytvořit vedle Kongresu jako legitimní instance a Nejvyššího soudu jako nejvyšší soudní moci také silnou a výkonnou exekutivu, která měla co nejefektivněji zastupovat zájmy Unie uvnitř a navenek. Tento úmysl „otců – zakladatelů“ vyplynul ze špatných zkušeností, které udělali s první ústavou USA., přijatou ještě během války za nezávislost (slabá exekutiva). Prezident je hlava státu, šéf vlády a vrchní velitel ozbrojených sil v jedné osobě s výraznými kompetencemi. Jako šéf federální vlády je na Kongresu nezávislý do té míry, že jím není volen, ale je povoláván do úřadu ve speciálních volbách. V podstatě není povinen skládat Kongresu účty, mimo skutečnost, že v jistých intervalech předkládá Kongresu „Zprávu o stavu Unie“ (State of the Union).
Před převzetím funkce musí prezident složit následující slavnostní slib: „Slavnostně přísahám (nebo slibuji), že budu čestně vykonávat funkci prezidenta Spojených států a podle svých sil budu zachovávat, střežit a bránit Ústavu Spojených států“.
Prezidentský úřad a styl vlády se v průběhu dějin měnil, řada prvků prezidiální tradice pochází již z dob prvních prezidentů. George Washington byl první, kdo novému úřadu vdechl život a realitu. Při prezidenství Thomase Jeffersona došlo ve Washingtonu roku 1801 poprvé k nástupu dosavadní opoziční strany k moci a tato změna proběhla hladce. První prezidenti USA byli v jistém smyslu „nadstraničtí“. S počátkem éry Andrewa Jacksona nastaly závažné změny i v postavení prezidenta, volba mandátů se stala záležitostí bílých mužů, čímž vzrostla důležitost politických stran. Nástup prezidenta Abrahama Lincolna a občanská válka podmínila vzrůst prezidentské moci. Od konce občanské války do konce 19. století se moc dočasně přesunula z prezidenta ve prospěch Kongresu.
Americká účast v první a druhé světové válce a důsledky světové hospodářské krize z roku 1929 se projevily dalším posílením prezidentské moci. Působivě se to odrazilo v neobvykle dlouhém prezidentství Franklina D. Roosevelta (12 let) i ve vzniku řady nových federálních úřadů. Harry S. Truman byl po skončení druhé světové války prvním prezidentem, který se musel vyrovnat s nároky atomového věku. Od té doby museli všichni prezidenti až po George Bushe určovat kurs země v podmínkách studené války a závodů ve zbrojení. Rovněž ve výkonu prezidentské moci došlo ke změnám. Od vlády Harryho Trumana značně rozšířila činnost „neviditelné vlády“, o níž se prezident stále více opírá. Pouze štáb Bílého domu, prezidentovi asistenti a poradci, dosahuje dnes počtu téměř 400 osob. Skandál Watergate a aféra Irangate jsou jen nejznámější případy, v nichž se projevila moc této „neviditelné vlády“.
Hodnocení jednotlivých prezidentů poskytuje konstantní obraz zejména pokud jde o přední místa mezi „velkými“ prezidenty: Lincoln, Washington, Franklin D. Roosevelt, Jefferson, Wilson, kteří nezaměnitelným způsobem ovlivnili politiku své země, ale výkonem svého úřadu a pojetím stylu formovali také politickou kulturu prezidenství.
Jak se volí prezident?
Volby jsou součástí amerického způsobu života – od hlasování o místních šerifech a soudcích, přes volby v jednotlivých státech až po volby do Kongresu a volby prezidentské. Volebního systému se v USA využívá velmi aktivně. Americkým občanům se po dlouhém boji podařilo dosáhnout schválení doplňků k ústavě, jimiž byla zrušena omezení volebních práv na základě barvy pleti, pohlaví a věku. Američané mají právo navrhovat kandidáty a účastnit se hlasování (dnes stačí jen stisknout tlačítko na hlasovacím stroji). Pro získání hlasů se svádějí ostré předvolební boje, které provází rozsáhlá reklama kandidátů v tisku, rozhlase a televizi.
Ústava Spojených států amerických uvádí, že výkonná moc přísluší prezidentu Spojených států amerických. Jeho funkční období trvá čtyři roky. Prezident je volen se svým viceprezidentem na tutéž dobu. Volitelnou na úřad prezidenta může být jen osoba, která získala občanství Spojených států zrozením, dosáhla věku 35 let a bydlí alespoň 14 let ve Spojených státech. Funkční období prezidenta a viceprezidenta končí vždy v poledne 20. ledna. Nikdo nemůže být zvolen prezidentem více než dvakrát. V případě zbavení prezidenta úřadu, v případě jeho smrti, nebo rezignace se stane prezidentem viceprezident. Kongres postupem zvaným impeachment zbavil úřadu prezidenta - Johna Tylera, Andrewa Johnsona a Richarda Nixona.
Voliči se před volbami registrují zpravidla osobně, ale v mnoha státech je povolena registrace poštou nebo prostřednictvím jiných osob. Volební kampaně probíhají ve dvou etapách. V prvé dochází k navrhování kandidátů na volené funkce, ve druhé k hlasování pro navržené kandidáty, tedy k vlastním volbám. Protože navrhování kandidátů se provádí stejně jako vlastní hlasování, nazývá se někdy i sám proces navrhování primárními volbami.
Každý jednotlivý stát určí – způsobem stanoveným jeho vlastním zákonodárstvím – počet volitelů, rovnající se celkovému počtu senátorů a členů Sněmovny reprezentantů, které tento stát vysílá do Kongresu. Volitelem však nemusí být ani senátor, ani člen Sněmovny reprezentantů, ani osoba, která zastává nějaký čestný nebo placený úřad ve správě Spojených států. Volitelé se sejdou v rámci svých států a hlasují hlasovacími lístky o prezidentovi a viceprezidentovi: označí na lístku osobu, pro níž hlasují jako pro prezidenta, a na jiném lístku osobu, pro níž hlasují jako pro viceprezidenta: zvláštní listiny všech osob, které získaly hlasy. Předseda Senátu za přítomnosti Senátu a Sněmovny reprezentantů otevře všechny ověřené listiny a pak jsou sečteny hlasy – osoba, jež obdržela jako kandidát na prezidenta největší počet hlasů, se stane prezidentem, jestliže je tento počet větší než polovina celkového počtu volitelů. Nezíská-li nikdo většinu, zvolí prezidenta hned hlasovacími lístky Sněmovna reprezentantů ze tří kandidátů, kteří získali největší počet hlasů.
Na prezidentské kandidáty se vynakládají stamilionové sumy. Mnozí Američané považují volební systém za překonaný a ozývá se stále více hlasů požadujících jeho reformu. Nicméně tvrdě je odsuzován systém volitelů a příliš dlouhá a nákladná volební kampaň. Mechanismus primárek neslouží ani tak rozšíření, jako spíše omezení iniciativy voličů. G. Gallup, který stál v čele jedné z nejznámějších institucí pro průzkum veřejného mínění, konstatoval, že „obyčejní voliči – řadoví členové hlavních stran - mohou málo říci k výběru kandidátů na úrovni měst, států i na národní úrovni“. Mechanismus primárek nezabezpečuje ani navrhování a výběr populárních kandidátů.
Lze uvést příklad z roku 1976 kdy se stal kandidátem Demokratické strany na úřad prezidenta James Carter. Šlo o politika, který ve Spojených státech – kromě státu Georgia, kde byl guvernérem – nebyl znám, ale přesto se stal kandidátem a pak prezidentem.
Zákon z roku 1971 změnil dosavadní financování předvolební kampaně, Tento zákon, respektive jeho verze upravená na základě ustanovení Nejvyššího soudu, omezuje výdaje a příspěvky a zabezpečuje financování části nákladů spojených s primárkami z federálních fondů. Výdaje kandidátů a stran však rostou s každými volbami. Po skandálu Watergate v roce 1972 se financování volebních kampaní různými korporacemi a zájmovými skupinami spojené s podvody a obcházením zákona dostalo pod kritiku veřejnosti, což vedlo k tomu, že reformátorům z Kongresu se podařilo omezit výši příspěvků na kampaň před prezidentskými volbami.
Nedostatky na americkém volebním systému svádějí k jednostrannému hodnocení, které nelze přehlížet, neboť rozhodují o dvou významných součástech politické moci ve Spojených státech, dávají jim prezidenty a zákonodárce, s nimiž nelze nepočítat ani ve vnitřní ani v mezinárodní politice. Ovlivňují osud Ameriky i světa.
Zdroje:
KREJČÍ, Miloš. Jak se dělá prezident. [Praha]: Otakar II., c2000. ISBN 80-86355-30-6.
SCHÄFER, Peter, Gabriele WINKEL a Ulrike SKORSETZ. Prezidenti USA: od George Washingtona po Billa Clintona. Přeložil Marie GOLDMANNOVÁ. Praha: Mladá fronta, 1995. ISBN 80-204-0499-6.
.