V roce 2003 absolvoval magisterský studijní program právo a právní věda na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze pak v roce 2011 získal doktorát ze správního práva, v roce 2022 rovněž v Praze absolvoval profesní postgraduální program LL.M. – Veřejné právo na Ústavu práva a právní vědy.
Omezení stížnostního oprávnění podle správního řádu
Článek 36 odst. 1 Listiny práv a svobod sice stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, podmínky a podrobnosti pro uplatnění tohoto práva jsou ale svěřeny zákonu. Znamená to tedy jisté omezení stížnostního práva, jelikož to lze realizovat jen v případech a způsoby stanovenými některým zákonem. Na úseku veřejné správy je tímto obecným zákonem správní řád,[1] resp. jeho § 175, dle jehož prvního odstavce
Dotčené osoby mají právo obracet se na správní orgány se stížnostmi proti nevhodnému chování úředních osob nebo proti postupu správního orgánu, neposkytuje-li tento zákon jiný prostředek ochrany.
Citované ustanovení tedy vymezuje, resp. omezuje stížnostní oprávnění fyzických a právnických osob vůči správním orgánům takto:
- Stížnost mohou podat jen dotčené osoby
Dotčenými osobami podle § 2 odst. 3 SŘ jsou fyzické a právnické osoby, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká – tedy např. účastník správního řízení nebo jiného úředního postupu, podatel podnětu, svědek, znalec, opatrovník nebo zmocněnec účastníka řízení. U všech dotčených osob je společné, že stížnost mohou podat pouze „ve své věci“, v níž se jich činnost správního orgánu dotkla,[2] tedy ne na obranu zájmů někoho jiného nebo obecně.
- Stížnost se může týkat pouze nevhodného chování úředních osob nebo postupu správního orgánu
Který subjekt se rozumí správním orgánem, upravuje § 1 odst. 1 SŘ tak, že to jsou orgány moci výkonné, orgány obcí a krajů a dále právnické a fyzické osoby, kterým je svěřena působnost v oblasti veřejné správy.[3] Všechny úřední osoby zařazené ve správních orgánech mají ustanovením § 4 odst. 1 SŘ uloženu povinnost chovat se k dotčeným osobám zdvořile a podle možnosti jim vycházet vstříc. Úřední osobou ale není každý zaměstnanec správního orgánu, podle § 14 odst. 1 SŘ je to jen osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, tedy zkráceně řečeno úředník.[4]
Postupem správního orgánu se pak rozumí výkon pravomoci podle SŘ či jiných zákonů na úseku veřejné správy (jde tedy nejen o správní řízení, ale např. i výkon kontroly podle kontrolního řádu, výkon funkce veřejného opatrovníka osoby s omezenou svéprávností nebo postup orgánu sociálně-právní ochrany vůči dítěti a jeho rodičům). Stížnost může směřovat jen proti takovému postupu, který ovlivňuje práva nebo povinnosti konkrétní fyzické nebo právnické osoby neboli jednotlivce.
- Stížnost lze podat jen tehdy, pokud SŘ neumožňuje dotčené osobě v příslušném případě uplatnit jiný prostředek právní ochrany
Stížnost je svou povahou dodatečným prostředkem právní ochrany. Podat ji lze jen v těch případech, kdy na postup správního orgánu dopadá SŘ a zároveň z tohoto předpisu nevyplývá možnost podání jiného prostředku ochrany a nápravy.[5] Přednost před stížností mají tedy řádné a mimořádné opravné prostředky - např. odvolání proti rozhodnutí, odpor proti příkazu nebo návrh na obnovu řízení -, opatření na ochranu proti nečinnosti nebo námitka podjatosti úřední osoby.[6]
Shrnutí a závěr
Právo fyzické nebo právnické osoby stěžovat si na postup správního orgánu nebo na chování úřední osoby podléhá zákonnému omezení. Pro úspěšné podání stížnosti musejí být splněny podmínky dané správním řádem. Samotné vyřízení stížnosti správním orgánem pak automaticky neznamená, že bude odstraněn závadný stav, na nějž stěžovatel poukázal, a proto je stížnost třeba chápat jako formální a nikoli faktický prostředek nápravy a ochrany ve veřejné správě. Tam, kde je namístě využít jiné prostředky právní ochrany, by se měl jednotlivec zaměřit spíše na ně, ať už v rovině veřejné správy, nebo jít cestou soudní ochrany – podáním žaloby o ochranu před nezákonným zásahem (§ 85 s. ř. s.) nebo ústavní stížnosti. Nicméně institut stížnosti jako prostředku ochrany má ve veřejné správě i přesto své místo a využití.
[1] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „SŘ“).
[2] Srov. PRŮCHA, Petr. Správní řád: s poznámkami a judikaturou. 2., akt. a dopl. vyd. Glosátor. Praha: Leges, 2015. ISBN 978-80-7502-051-2, s. 477.
[3] Správními orgány jsou například Ministerstvo vnitra, inspektorát práce, krajský úřad, úřad městské části, a dále třeba stanice technické kontroly nebo lesní stráž.
[4] Úřední osobou může být toliko úředník podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, nebo zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků. Pokud dotčenou osobu svým chováním urazí např. vrátný, uklízečka či jiný zaměstnanec úřadu, který nemá postavení úřední osoby, nelze stížnost proti jeho chování projednat podle § 175 SŘ, ale postupem podle zákoníku práce jako stížnost podanou zaměstnavateli na chování zaměstnance.
[5] Srov. VETEŠNÍK, P. in FIALA, Zdeněk a kol. Správní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020. ISBN 978-80-7598-797-6, s. 832.
[6] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Aps 2/2010.