Aktuality

Ve svém příspěvku se zabývám pěti osobnostmi českého národa, které, ačkoli nejsou panovníky, nelze opomenout, neboť byly skrytou, leč pevnou půdou pro budování a kultivaci naší země. Tím, že jsme v historii českých zemí vystaveni panovnickým rodům a dalším vněstátním rodovým větvím, se kterými se panovníci ve svých bojích utkávali, nebo s nimiž uzavírali sňatky, anebo tím, že slavní panovníci jsou vystaveni na odiv našemu poznání, nutně opomíjíme ty, kteří měli podstatný vliv na panovníky a tímto na utváření země a její vztahy. Tyto osobnosti většinou byly rodového původu a mnohdy disponovali nebývalým množstvím majetku, politickou mocí a utvářeli svoji pozici v sociálních mocenských vztazích, neboť přímo působili na panovníka, anebo nepřímo na jeho blízké či panovnický dvůr. Povětšinou se angažovali ve vladařových službách, aby získali vyšší autoritu, příznivé sociální styky a další výhody, které jim zajišťovaly vliv na utváření se naší země.

V souvislosti se vznikem měst a prvních živností v raně feudálním českém státě se začalo rozvíjet soudnictví, jež bylo nejprve pojímáno jako celek se správou administrativní, tedy se správou měst. Nejvyšší jurisdikce nad městy a v soudních přích byla historicky propojena v jedné osobě, v osobě panovníka. V postupném rozvoji manufakturní zemědělské a řemeslné společnosti ve společnost, řekněme pokrokovou, se kompetence panovníka a jeho dvora s přibývajícími spory sice rozšiřovaly, ale současně se stávaly neudržitelnými. Z rozhodnutí panovníka tak vznikaly a utvářely se první soudní instituce, které byly, pro svoji významnost, obsazovány osobami povětšinou šlechtického rodu či nacházejícími se v rytířském stavu. Ocitáme se v době, kdy právo v jeho prvotní formě, úzkého okruhu a všeobecného obsahu se nacházelo teprve v počátcích aplikace, která se soustředila v rukou osob, které předznamenávaly důležitost rozhodnutí. Státní moc v tomto spektru se nedělila na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, a lidská práva neměla takový rozsah jako v letech pozdějších, za moderních demokracií. Ve středověku se soudy druhově členily podle předmětu jejich činnosti, podle místa, kde měly sídlo a hospodářské výnosnosti. Ve svém příspěvku se nyní zabývám druhy soudů v českých zemích od počátků jakýchsi prvotních quaziforem soudnictví do konce 16. století.

Dalším z modelů, který na přednáškách (tematických setkáních) ke strategickému managementu zmiňuji jen okrajově, je EFQM Excellence Model. Domnívám se, že reálně si zaslouží více pozornosti ze strany manažerů a podnikatelů, proto ještě volím alespoň formu článku na blogu. Snad bude čtenáře inspirovat k tomu, aby se s modelem seznámili blíže, začali s ním pracovat a využili jej ke svému užitku pro zlepšování, například jako komplementární doplněk konceptu Balanced Scorecard.

V mnoha podnicích a organizacích nastane čas od času situace, kdy se uvolněné místo vedoucího oddělení doplní některým z řadových zaměstnanců. Ve chvíli, kdy se z takového zaměstnance nově stane šéf, musí si najednou všichni ostatní zvyknout, že časy, kdy si byli všichni rovni, jsou pryč. Jenže zvyknout si je těžké pro obě strany. V případě, že se jedná o všeobecně respektovaného kolegu, jehož kvalifikaci a schopnosti nikdo nezpochybňuje, a v týmu není nikdo další, kdo by také usiloval o vedoucí místo, je vše v pořádku.

Kde a kdy vznikl náš první jazyk? Jaké jsou jeho počátky? Kdo ho sestavil? Jaké měl staroslověnský jazyk grafické a fonologické zpodobnění a jaké byly jeho zvláštnosti? Existuje vývojová prostupnost mezi hlaholicí, cyrilicí a latinkou? Staroslověnština se vyvíjela ve třech památkově dokladovatelných časových etapách, které současně můžeme označovat názvy písem, tedy dobou hlaholskou, cyrilskou a dobou latinskou. Tyto doby jsou poznatelné prostřednictvím literárních škol, které působily v oblasti písemnictví a daly tak písmu vyniknout již tím, že slovanská abeceda v hlaholici, cyrilici a v latince byla písemně zachycována v listinných památkách. Snad jedině tyto podklady mohou být svědectvím archaických zvláštností staroslověnského písma a současně komparativním materiálem analyzujícím jeho vývoj. Přímo dokladovatelným se písmo stává grafologickými a fonologickými znaky, které jsou ozvláštněním jazyka a jimiž se jazyk stává zcela jedinečným a bezprostředním.

Zakladatelem ryzí nauky právní je Hans Kelsen, významný právní vědec a tvůrce rakouské spolkové ústavy z roku 1920. Ryzí nauka právní se odvíjí od právního pozitivismu 19. století, neboť je pro ni kořenem úvah, nicméně ryzí nauka právní jde ve svých myšlenkách dále. Ryzí nauka právní totiž striktně rozlišuje a od sebe odděluje „Sein“, tedy okolnost, která je (je zde nyní, existuje) od „Sollen“, tedy okolnosti, která má být. Těžištěm a zároveň spojnicí mezi „Sein“ a „Sollen“ je podle Kelsena fikce „Grundnorm“, jejímž prostřednictvím lze na účinné normy nahlížet jako na normativně platné, tedy na právo ve své celistvosti s účinností a platností. Fikce „Grundnormy“ je skutečností, kterou se ryzí nauka právní odlišuje od právního pozitivismu, který naopak skrze nedělitelnost „Sein“ a „Sollen“ považuje právo za platné. Předmětem zkoumání ryzí nauky právní je otázka teoretické a logické poznatelnosti normativní vědy, okleštěné o přídatky jiných věd či morálky. Odpovědí na tuto otázku je „Grundnorma“, jejímž prostřednictvím Kelsen učinil normativní právní vědu za možnou.

Ve spolupráci se Stálou konferencí českého práva a Pražským právnickým podzimem si Vás dovolujeme srdečně pozvat na nastávající odborná sympózia, kulaté stoly, workshopy a právnické salony. Pro více informací o akci klikněte, prosím, na její název.

Lidská důstojnost neboli humanita je součástí samotného lidství. Je onou specifickou kvalitou, která staví člověka do druhově nezaměnitelné veličiny. Je jeho samotnou identitou. Je hodnotou, kterou je člověk nahlížen jako individuum a současně jako sociální tvor s příslušností k lidskému společenství. Lidská důstojnost je nejvyšší ústavní princip, který není a nemůže být podřízen ostatním základním právům, neboť se nalézá v jejich jádru. Je jejich těžištěm. Lidská důstojnost ostatní základní práva interpretuje, propojuje a současně se stává nástrojem jejich ochrany. Stává se  jejich atributem.

Zákoník práce (dále ZP) jako základní pracovněprávní předpis plní nejen funkci regulující personální praxi, ale řadou ustanovení chrání slabší stranu pracovněprávních vztahů – zaměstnance. Je to zejména v oblasti skončení pracovního poměru nebo změny druhu práce. Stanoví jednoznačné důvody pro skončení pracovního poměru a přitom zohledňuje určité sociální, zdravotní nebo jiné situace, v níž se zaměstnanec nachází. Legislativně se tento postup označuje jako“ochranná doba“ v pracovním poměru.

Jedním z hlavních rysů muzeí je veřejné působení uvnitř i navenek. Tuto stěžejní funkci rozvíjí jednak prostřednictvím vzdělávání, které formou interaktivního učení poskytují a jednak prostřednictvím podpory vzdělávání či sebevzdělávání, neboť muzea jsou nástrojem tzv. celoživotního vzdělávání, čímž mohou být pravidelně zařazována do škol či jinak integrována do vzdělávacího systému. Muzea poskytují praktickou ukázku a jsou dlouhodobým doplňkem k teoretickému pozadí. Neslouží jen dětem, ale i dospělým, kteří si chtějí upevnit vědomosti a nabyté zkušenosti, případně je rozšířit či prohloubit vyvažováním o nové vědecké objevy. Učení se prostřednictvím muzeí je učení se prostřednictvím nového způsobu komunikace formou příběhů, aby v nich lidé porozuměli souvislostem, které se týkají jejich životů. Sbírkový fond muzeí můžeme považovat za podklad interpersonálního působení založeného na místních souvislostech. Je vstřícnější a srozumitelnější formou komunikace. Silný prožitek včleněnosti současnosti do dějin nás uvádí do souvislosti širších časových horizontů, do nichž vstupuje celá škála všeho jiného - kultur, způsobu života, činnosti společnosti, apod. Učení prostřednictvím sbírkových předmětů může vést k jinému pohledu nejen na historii, ale i na současnost a k jinému pohledu na její naléhavost. Jde o volnost, kterou autentický prožitek otevírá. Tuto volnost dostáváme skrze předměty v muzeích, které jsou autenticky „sběrodatné“ a vedou tedy k autenticitě poznání. Můj příspěvek se týká jedné sbírkotvorné instituce, která dne 15. dubna roku 2018 oslavila své dvousetleté výročí.