Aktuality

I když titulek našeho blogu „zavání“ dřívějším kádrováním, je odpověď jednoznačná. Významnou součástí personální činnosti zaměstnavatelů je vedení osobních spisů zaměstnanců. Zejména v poslední době, kdy nabyla účinnosti řada nových nebo novelizujících předpisů v oblasti pracovněprávních vztahů a zaměstnanosti, je zdůrazněn význam personální agendy na tomto úseku.

Právní cit, ať již v menší míře pocházející z abstraktních právních norem, nebo ve větší míře ze soudcovského práva, má podle mého názoru své historické předchůdce. Ty spatřuji jednak ve francouzské škole právní exegeze, tzv. textualismu a jednak v právním intuicionismu (hunch theory). Existují tak dva historizující proudy interpretace zákona či obecně práva, kdy jeden umírněný proud sleduje pouze text a zavrhuje právní obyčeje, tvořivé či vědecké soudcovské právo nebo konstruktivní právní jurisprudenci a ten druhý naopak zdůrazňuje schopnost intuice soudce, jeho praktickou dovednost či schopnost zařadit do práva své právní a životní zkušenosti. Uvnitř proudů existuje různost názorů, každý proud má své zastánce, kritiky či odpůrce. Žádný z těchto proudů se neřadí k pozitivistickému, ani k přirozenoprávnímu pojetí. V závěru uvádím svůj názor, který se zaměřením na oba tendenční směry nesouhlasí s tradiční právní teorií o abstraktních právních normách. Vedle toho se text věnuje náhledu na praktický přístup soudce k právu.

Jistě se s tím setkal každý z nás. Přijdete na úřad,kde narazíte na úředníka- mírně řečeno - s jeho nevlídným – přístupem, jako byste ho obtěžovali. Nejmarkantněji se tento vztah projevuje na úřadech, které jsou nejblíže lidem – obcích, městech, krajích. Přitom již řádku let platí zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků (dále ÚSC), který se snaží napomoci zkvalitnění veřejné správy tím, že klade zvýšené a zvláštní požadavky na práci úředníků v obecních, městskýchh i krajských úřadech. Samozřejmě, magistrát hlavního města Prahy nevyjímaje. Nabízí se tedy srovnání právní úpravy s reálnou skutečností.

Nejen hmotná, ale i nehmotná kultura v jakýchkoli jejích podobách je prostředkem poznání specifické podstaty národa. Zvláště v oblastech, kde se zachovala tradiční lidová kultura můžeme poznávat její funkci a spojitost s rozmanitými místními tradicemi a zvyky. Tradiční lidová kultura není výsadou jen jednoho státu. Právním základem pro její zachování, rozvoj a podporu je Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví, jejímž prostřednictvím se některé projevy tradiční lidové kultury v České republice staly součástí nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Těmto projevům je věnován následující text.

Předmětem následujícího příspěvku bude ohlédnutí za relativně „čerstvým“ rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), které se věnovalo otázce souhlasu valné hromady s uzavřením rozhodčí smlouvy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se sice týká „staré“ právní úpravy, reprezentované zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jeho závěry lze však plně vztáhnout i do současné právní praxe. 

Mnohé poznatky o kultuře národů přináší též putování po zemích Asie, americkém kontinentu, Austrálii a zámořských oblastech. Každý světadíl, země, oblast, národ se od sebe odlišuje svojí kulturou, jejíž poznání vedle rozmanitých dokladů nehmotného dědictví, zprostředkovávají architektonická díla. Ve svém příspěvku, který je závěrečným pokračováním článku o světové architektuře, se nyní zabývám vybranými architektonickými díly zemí Asie, Severní, Střední a Jižní Ameriky, Austrálie a Oceánie.

Někdy se stává, že takzvaně „mezi řádky“ některých textů můžeme vyčíst příběhy jiné, nebo alespoň s jiným tónem, než ty, řekněme základní, psané na řádcích. A překvapivě se tak může dít i s příběhy, u kterých bychom to nečekali a které považujeme všichni za zcela jasné a známé.

O tom, že je pro zaměstnavatele i zaměstnance vhodné určit nebo sjednat v pracovní smlouvě pracovní náplň, svědčí soudní případ.

Putování napříč evropským a africkým kontinentem s sebou přináší různé poznatky o zvycích, tradicích, náboženstvích a vůbec kulturách původních obyvatel či národů. Kulturou národů rozumíme i její tendenci vyvíjet se, zušlechťovat a zespolečenšťovat se prostřednictvím sebeurčení. Za jeden z nástrojů sebeurčení kultury můžeme považovat architekturu, jejímž prostřednictvím lze zjistit, v čem spočívala/spočívá krása země a identita jejího obyvatelstva. Ve svém příspěvku se zabývám několika vybranými architektonickými díly zemí Evropy a Afriky, od megalitické stavby až po moderní stavby současnosti.

Zásada uvedená v titulku našeho blogu, neplatí pro občanský život, ale jen pro pracovněprávní vztahy. Proto se může stát, že v některých podnicích mají zaměstnanci dovolenou v rozsahu třeba šesti týdnů, jinde jen čtyři týdny, nebo že dostávají příplatky za přesčasy ve výši 60 % výdělku, někde jen „zákonných" 25 %.