Aktuality

Ve spolupráci se Stálou konferencí českého práva a Pražským právnickým podzimem si Vás dovolujeme srdečně pozvat na nastávající odborná sympózia, kulaté stoly, workshopy a právnické salony. Pro více informací o akci klikněte, prosím, na její název.

Lidská důstojnost neboli humanita je součástí samotného lidství. Je onou specifickou kvalitou, která staví člověka do druhově nezaměnitelné veličiny. Je jeho samotnou identitou. Je hodnotou, kterou je člověk nahlížen jako individuum a současně jako sociální tvor s příslušností k lidskému společenství. Lidská důstojnost je nejvyšší ústavní princip, který není a nemůže být podřízen ostatním základním právům, neboť se nalézá v jejich jádru. Je jejich těžištěm. Lidská důstojnost ostatní základní práva interpretuje, propojuje a současně se stává nástrojem jejich ochrany. Stává se  jejich atributem.

Zákoník práce (dále ZP) jako základní pracovněprávní předpis plní nejen funkci regulující personální praxi, ale řadou ustanovení chrání slabší stranu pracovněprávních vztahů – zaměstnance. Je to zejména v oblasti skončení pracovního poměru nebo změny druhu práce. Stanoví jednoznačné důvody pro skončení pracovního poměru a přitom zohledňuje určité sociální, zdravotní nebo jiné situace, v níž se zaměstnanec nachází. Legislativně se tento postup označuje jako“ochranná doba“ v pracovním poměru.

Jedním z hlavních rysů muzeí je veřejné působení uvnitř i navenek. Tuto stěžejní funkci rozvíjí jednak prostřednictvím vzdělávání, které formou interaktivního učení poskytují a jednak prostřednictvím podpory vzdělávání či sebevzdělávání, neboť muzea jsou nástrojem tzv. celoživotního vzdělávání, čímž mohou být pravidelně zařazována do škol či jinak integrována do vzdělávacího systému. Muzea poskytují praktickou ukázku a jsou dlouhodobým doplňkem k teoretickému pozadí. Neslouží jen dětem, ale i dospělým, kteří si chtějí upevnit vědomosti a nabyté zkušenosti, případně je rozšířit či prohloubit vyvažováním o nové vědecké objevy. Učení se prostřednictvím muzeí je učení se prostřednictvím nového způsobu komunikace formou příběhů, aby v nich lidé porozuměli souvislostem, které se týkají jejich životů. Sbírkový fond muzeí můžeme považovat za podklad interpersonálního působení založeného na místních souvislostech. Je vstřícnější a srozumitelnější formou komunikace. Silný prožitek včleněnosti současnosti do dějin nás uvádí do souvislosti širších časových horizontů, do nichž vstupuje celá škála všeho jiného - kultur, způsobu života, činnosti společnosti, apod. Učení prostřednictvím sbírkových předmětů může vést k jinému pohledu nejen na historii, ale i na současnost a k jinému pohledu na její naléhavost. Jde o volnost, kterou autentický prožitek otevírá. Tuto volnost dostáváme skrze předměty v muzeích, které jsou autenticky „sběrodatné“ a vedou tedy k autenticitě poznání. Můj příspěvek se týká jedné sbírkotvorné instituce, která dne 15. dubna roku 2018 oslavila své dvousetleté výročí.

I když titulek našeho blogu „zavání“ dřívějším kádrováním, je odpověď jednoznačná. Významnou součástí personální činnosti zaměstnavatelů je vedení osobních spisů zaměstnanců. Zejména v poslední době, kdy nabyla účinnosti řada nových nebo novelizujících předpisů v oblasti pracovněprávních vztahů a zaměstnanosti, je zdůrazněn význam personální agendy na tomto úseku.

Právní cit, ať již v menší míře pocházející z abstraktních právních norem, nebo ve větší míře ze soudcovského práva, má podle mého názoru své historické předchůdce. Ty spatřuji jednak ve francouzské škole právní exegeze, tzv. textualismu a jednak v právním intuicionismu (hunch theory). Existují tak dva historizující proudy interpretace zákona či obecně práva, kdy jeden umírněný proud sleduje pouze text a zavrhuje právní obyčeje, tvořivé či vědecké soudcovské právo nebo konstruktivní právní jurisprudenci a ten druhý naopak zdůrazňuje schopnost intuice soudce, jeho praktickou dovednost či schopnost zařadit do práva své právní a životní zkušenosti. Uvnitř proudů existuje různost názorů, každý proud má své zastánce, kritiky či odpůrce. Žádný z těchto proudů se neřadí k pozitivistickému, ani k přirozenoprávnímu pojetí. V závěru uvádím svůj názor, který se zaměřením na oba tendenční směry nesouhlasí s tradiční právní teorií o abstraktních právních normách. Vedle toho se text věnuje náhledu na praktický přístup soudce k právu.

Jistě se s tím setkal každý z nás. Přijdete na úřad,kde narazíte na úředníka- mírně řečeno - s jeho nevlídným – přístupem, jako byste ho obtěžovali. Nejmarkantněji se tento vztah projevuje na úřadech, které jsou nejblíže lidem – obcích, městech, krajích. Přitom již řádku let platí zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků (dále ÚSC), který se snaží napomoci zkvalitnění veřejné správy tím, že klade zvýšené a zvláštní požadavky na práci úředníků v obecních, městskýchh i krajských úřadech. Samozřejmě, magistrát hlavního města Prahy nevyjímaje. Nabízí se tedy srovnání právní úpravy s reálnou skutečností.

Nejen hmotná, ale i nehmotná kultura v jakýchkoli jejích podobách je prostředkem poznání specifické podstaty národa. Zvláště v oblastech, kde se zachovala tradiční lidová kultura můžeme poznávat její funkci a spojitost s rozmanitými místními tradicemi a zvyky. Tradiční lidová kultura není výsadou jen jednoho státu. Právním základem pro její zachování, rozvoj a podporu je Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví, jejímž prostřednictvím se některé projevy tradiční lidové kultury v České republice staly součástí nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Těmto projevům je věnován následující text.

Předmětem následujícího příspěvku bude ohlédnutí za relativně „čerstvým“ rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), které se věnovalo otázce souhlasu valné hromady s uzavřením rozhodčí smlouvy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se sice týká „staré“ právní úpravy, reprezentované zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jeho závěry lze však plně vztáhnout i do současné právní praxe. 

Mnohé poznatky o kultuře národů přináší též putování po zemích Asie, americkém kontinentu, Austrálii a zámořských oblastech. Každý světadíl, země, oblast, národ se od sebe odlišuje svojí kulturou, jejíž poznání vedle rozmanitých dokladů nehmotného dědictví, zprostředkovávají architektonická díla. Ve svém příspěvku, který je závěrečným pokračováním článku o světové architektuře, se nyní zabývám vybranými architektonickými díly zemí Asie, Severní, Střední a Jižní Ameriky, Austrálie a Oceánie.